Melien Edhel - LXXII. kapitola - část 1/2

LXXII. KAPITOLA
Gildor se neubránil potutelnému pousmání, když se až do té doby tvrdě spící lord začal konečně probírat, což poznal podle tlumeného zasténání následovaného okamžitě celou řadou procítěných nadávek.
„Jsem rád, že již vzhůru jste, heru Glorfindel,“ promluvil ze svého místa hned vedle postele, kde byl uveleben v jednom z křesel. „Kterak cítíte se?“
„Již toho i lepším bylo…“ dostalo se mu nevrlé odpovědi.
„Nu, aspoň nyní víte, že Valar rozhněvati radno není,“ poznamenal Gildor, než se nahnul kupředu a lehce nadzvednul plátno zakrývající lordovu tvář. „Mohu tohoto prozatím sundati? Já s Vámi v záležitosti urgentní hovořiti musím a s tímto Vám vskutku špatně rozuměti jest.“
„A čehožpak ty se mnou probírati chceš?!“ vyštěkl na něho Glorfindel ostře a sám si strhnul ten kus vlhké látky z obličeje, aby mohl na svého budoucího švagra vrhnout zuřivý pohled. „Hodláš se mi snad omlouvati, že ses k sestře mé tak důvěrně správal?! Či se bláhově domníváš, že jsem vás dva tam dole na pobřeží nespatřil?!“
„Jelikož slepým nejste, heru, já předpokládal, že jste nás vskutku zahlédl, však o tomto s Vámi hovořiti v úmyslu jsem neměl, neb za toto se Vám rozhodně omlouvati nehodlám. A kdyby Vám na štěstí Nimloth opravdu záleželo, pak byste spíše vděčen než-li rozčílen byl,“ odvětil Gildor, aniž by hnul brvou, a opět se pohodlně rozvalil v křesle.
„Tak?! Vděčen?! A za cožpak?! Že na pověst sestry mé pranic nedbáš?!“
„Pozoruhodné jest, kterak Eldar, jež již dlouho tu žijí, se o pověst bližních svých toliko strachují. A přec to právě oni bývají, jež morálky nejčastěji porušují a potěšení i mimo svazek manželský vyhledávají…“ prohodil tmavovlasý lord jakoby v hlubokém zamyšlení.
„Mimo svazek?!“ zopakoval Glorfindel výhružně a tvář se mu zkřivila zlostí, která vzápětí ustoupila bolestné grimase, neboť jeho kůže nebyla ještě ani zdaleka zhojená. Se zaťatými zuby zabořil hlavu zpátky do polštáře a na okamžik pevně semknul víčka, aby jeho společník nezahlédl slzy, jež mu vyhrkly.
Gildor jeho momentální indispozice využil k tomu, aby pokračoval. „Já upokojiti Vás mohu, že cos takého bych nikdy neučinil, neb Nimloth vroucně miluji, a důvod tento mne též přiměl, bych na protokol zapomněl a ji si nakloniti hleděl. Vy ponětí nemáte, čeho všeho si ona v Eryn Lasgalen vytrpěla… a věřte mi, že velmi trpělivým býti jsem musel, než-li vůbec svolila, bych ji políbil. Já raději ni domýšleti nechci, čeho jí ten bastard Thranduil učinil, že ona takto vystrašenou jest!“
„Čehožpak to pravíš?! Že on se na ní čehos domáhal?!“ vypravil ze sebe Glorfindel s obtížemi, neboť otupující účinky bylinného odvaru kvapem odeznívaly a ta strašlivá bolest, která ho zachvátila tam venku, se opět vracela, jen nepatrně slabší než prve.
„Lorde Glorfindele? Vnímáte mne ještě?“ otázal se Gildor a s uspokojením sledoval, jak ten nadutý lord trpí. „Já chápu, že Vy bolestí máte, však záležitost tato odkladu nesnese… jakmile domluvíme se, já Vám ihned čaje, jenž léčitel pro Vás připravil, podám.“
Zlatovlasý ellon se přinutil opět otevřít oči, a i když by nejraději zařval na toho zpropadeného Elrondova kapitána, aby mu okamžitě donesl ten zatracený nápoj, neudělal to, neboť jeho tón naznačoval, že přišel skutečně kvůli něčemu závažnému.
„Hovoř tedy!“ procedil mezi zuby. „Čehožpak se přihodilo?! Ona se tobě s něčím svěřovala?!“
„Ni nemusela… Stačilo pouze reakcí jejích sledovati a poté otázek pár položiti… ona ničeho neřekla, však výraz její výmluvněji než-li slova hovořila. A proto když tam na nábřeží ona dotyk můj strpěla a dokonce rtů svých k políbení mi nabídla, já odmítnouti ji nemohl… Vždyť by si toho jistě vyložila, že ji právě kvůli němu nechci… A věřte mi, že mně na tom, čeho on se na ní dopustil, nezáleží. Pro mě stále tou nejčistší a nejnevinnější elleth jest.“
„Kdybych tušil, že to až tak daleko zašlo, já krkem bych mu zakroutil!“ syknul Glorfindel nepříčetně. „Hned zrána já se zpět do Eryn Lasgalen vypravím a za skutky jeho hanebné jeho potrestám!“ zapřísahal se, třebaže měl vážné pochybnosti, jestli ráno bude vůbec schopen aspoň vstát z lůžka.
„Tohoto nemoudrým jest, heru. Naopak… my hned zrána do Amanu vydati se musíme… a to bez prodlení! Neb kterak vyrozuměl jsem, on na cestě sem jest… a já nedopustím, by Nimloth pohledem na něho opět všeho si připomněla!“ pronesl Gildor důrazně a byl příjemně překvapen, když Glorfindel souhlasně přisvědčil.
„Ty pravdy díš… čehos podobného my ji vystaviti nemůžeme. Však ještě příležitosti bude, bych mi Thranduil dluhu tohoto splatil! Já hned po svatbě vaší se sem navrátím… a on trpce litovati bude, že ji kdy vůbec zpoznal!“
Gildorovy rty se zvlnily v lehkém úsměvu. „Nimloth šťastnou jest, že bratra jako Vy jste, má. Já nejraději bych jeho sám ztrestal, však příčí se mi, ji kdes samotné zanechati. Myslím, že toho nejlepšího, čeho pro ni v situaci této učiniti mohu, jest na panství mé ji odvézti, kde ona na vše zapomenouti moci bude a jistoty nové nabude. Po boku mém.“
„Toť nepochybně jest,“ hlesl Glorfindel zmučeným hlasem. „A ona vědoma si jest, že on sem jede?“
„Naneštěstí ano… když zprávy té jsem dostal, ona se mnou právě dlela.“ Gildor se zatvářil provinile. „Ona rozrušenou z toho dosti byla, až jsem východiska jiného neviděl, než-li jí části odvaru Vašeho podstrčiti, by ona sobě odpočinouti mohla. Já za to se omlouvám, však ona již nocí mnohých probděla a již se toho na ní projevovati započalo. Však neobávejte se, já jí pouze doušků pár dopřál… většina dosud pro Vás k dispozici jest.“
„Čehožpak míníte tím, že se toho projevovati započalo?“
„Ona halucinacemi rozsáhlými trpěti začala… a několikráte do mdlob upadla…“ přiznal mu Gildor s předstíranou zdráhavostí. „Avšak já doufám, že toho spánek poklidný opět napraví. Pokud tedy mi léčitel ráno bylinek nějakých pro ni dá. Ta troška, kterou dopřál jsem jí nyní, sotva po hodinu následující vydrží,“ povzdechl si znepokojeně. „Však já klidnější jsem, když vím, že odjezd náš pozdržen nebude. A těch hodin několika do úsvitu s ní již nějak přečkám…“ pronesl rozhodně, třebaže úmyslně nechal ve svém hlase zaznít i lehké pochyby, a zvedl se, aby přinesl konvici s odvarem a vysvobodil tak zraněného lorda z jeho utrpení. Nijak přitom nespěchal, neboť mu chtěl dopřát čas, aby všechny ty nové informace vstřebal a došel k jedinému správnému rozhodnutí. Jeho rozhodnutí. Věděl, že k němu posléze dospěje, protože mu nedal na výběr…
„Já vděčný jsem, že ty o ni toliko pečuješ, nikoho lepšího bych si pro ni vskutku přáti nemohl,“ pronesl Glorfindel přerývaně, neboť mu činilo nemalé potíže se soustředit na cokoliv jiného, než na ty rozžhavené šípy, které jako kdyby se mu neustále zabodávaly do tváře. Kůži v dlaních už měl celou rudou, jak do ní vší silou zarýval nehty, ale ta bolest, kterou si sám působil, nebyla nic v porovnáním s tím, co musel snášet kvůli té proklaté Vale. Nebyl si vůbec jistý, jak dlouho to ještě vydrží, ale ani tak nemínil nechat svou sestru trpět. Vždyť to byla beztak jeho chyba, měl ji od Thranduila odvézt už dávno, ochránit ji za každou cenu, to přece byla jeho povinnost! Stejně jako věděl, co je jeho povinností nyní.
„Gildore…“
Tmavovlasý lord, jenž se právě vracel i s oním lákavým lektvarem, se na něho tázavě zadíval.
„Čehožpak se děje, heru? Mohu pro Vás snad ještě čehos dalšího učiniti?“ staral se, a když Glorfindel odmítavě zavrtěl hlavou, přelétl mu přes tvář stín obav. „Já doufám, že Vy mne od Nimloth vykázati nechcete…“
„Já bláznem bych býti musil, bych toho učinil, Gildore. A za toho se vskutku nepokládám. Ty za ní běž… i s konvicí touto… neb jí odvar ten více než-li mně zapotřebí jest.“
Gildor odmítavě potřásl hlavou. „Toho přec nejde, heru! Já Vás tady přec trpícího zanechati nemohu! Co kdybych se za léčitelem oním ihned vypravil? Třebas se mi ho zanedlouho nalézti podaří…“ pronesl a dal si přitom dobrý pozor, aby to vyznělo hodně skepticky. A Glorfindelovi to neuniklo.
„To ne… Kdožpak by se o Nimloth postaral, až ona probudí se? Já toho zajisté v okamžiku tomto schopen nejsem. Kdepak… Ty zde zůstati musíš… a já toho již nějak přečkám,“ přemlouval ho nesouvisle, protože silné záchvěvy bolesti ho někdy docela obraly o dech. A takřka ho přiměly, aby se opět schoulil do klubíčka a nahlas ventiloval své pocity. Kvůli Nimloth se ale opanoval, nechtěl aby si to Gildor ještě rozmyslel a vnutil ten nápoj jemu, třebaže vidina sladkého bezvědomí se zdála být neuvěřitelně lákavá.
„Dobrá tedy, když si toho přejete, heru,“ podvolil se Gildor naoko neochotně. „Jakmile léčitel onen ráno se objeví, já jeho bez prodlení za Vámi pošlu. A děkuji Vám… za Nimloth. Třebaže chování její vůči Vám poněkud chladné dobou poslední jest, ujištěn buďte, že ona Vás převelice miluje.“
„Já někdy o tomto pochybností mám…“
„Nemějte, heru. Však my raděj bychom o odvaru tomto před ní pomlčeti měli… neb ona by starostlivosti naší nejspíše nedocenila,“ navrhnul spiklenecky a Glorfindel nemohl než uznat, že v tomhle se zřejmě nemýlí.
„Ode mě se ni slova nedozví,“ ubezpečil ho. „Běž již… by ona po tobě sháněti se nemusela… A Gildore… řekni jí, že já v pořádku jsem, ano? Budoucnost její pro mě příliš důležitou jest, než bych ji kvůli zranění tomuto drobnému ohrozil. My dle plánu původního vyplujeme…“

Aniž by přerušil jejich vášnivý polibek, vtáhnul Rúmil Lidiannu do své komůrky a tam ji nedočkavě položil na své lůžko. Nebránila se, jenom ho pevně objímala kolem pasu a lehce se chvěla. Jestli vášní, chladem nebo strachem, to neměl tušení a ani ho to nijak zvlášť nezajímalo. Důležitější bylo, že souhlasila…
Na okamžik opustil její rty, aby mohl jazykem očistit nehlubokou ranku na jejím krku, a jen s vypětím sil se dokázal ovládnout a neprokousnout jí hrdlo docela. Vidina vší té krve byla nesmírně lákavá… avšak to nebyl jediný chtíč, který potřeboval ukojit. Netrpělivě jí shrnul noční košilku z ramen a neustal, dokud ji neměla omotanou kolem pasu a její bělostná ňadra nebyla zcela odhalená jeho bezostyšnému zraku a především jeho ústům, která se ihned dychtivě přisála k jednomu z nich a dráždila ho tak dlouho, až se její bradavka změnila v tvrdý hrot. Několikrát po něm přejel svými zuby a povšimnul si, že se Lidianna pod ním roztřásla ještě víc.
„Bojíš se mne?“ otázal se chraplavě a žádostivě zakroužil pánví, aby věděla, co ji očekává. Vlastně mu na její odpovědi ani nesešlo, jednou uzavřeli dohodu a on se hodlal postarat, aby ona svou část úmluvy dodržela. Nenechá ji vycouvat, na to po ní až moc toužil.
„Trochu…“ vydechla a její dlaně nesměle přejely po jeho zádech. „Nevím, co od tebe můžu čekat…“
„Já tobě povím, čeho očekávati nemůžeš…“ zavrčel jí přímo do ucha. „Trpělivosti… něžnosti… ohleduplnosti… Neb já Legolasem nejsem, bych se staral, zda se tobě zacházení mé zamlouvá či nikoliv!“
„Hodláš mi ublížit?“
„Možná…“ pronesl neurčitě. „Spíše ano než-li ne. Však slibuji, že tebe naživu nechám.“
„To mě mělo uklidnit?“ Lidianna se bázlivě ošila. „Proč mi chceš ublížit? Vždyť jsem s tím souhlasila… není přece důvod, aby… aby to nebylo přijatelné pro nás oba…“
Rúmil se tlumeně zasmál. „Neb to, čeho ty za přijatelné považuješ, by mi nudným připadalo! A pokud já kůže své pro tebe všanc dáti mám, pak si dle představ svých užíti chci!“
„Já…“ Lidianna se několikrát zhluboka nadechla, než byla vůbec schopná pokračovat. Způsob, jakým ji Rúmilovo těžké tělo drtilo pod sebou, se jí ani trochu nezamlouval, stejně jako to, co si pro ni připravil. Jeho dotyky byly hrubé… jako kdyby ji chtěl za něco trestat… a ona trnula při představě, že by někoho takového měla nechat vstoupit do svého těla. „Právě jsem si vzpomněla, že už nějaký čas neberu bylinky proti početí… asi bychom to radši měli odložit na zítřek, ne? Abych… se na to lépe připravila…“
„Tak?“ Rúmil jí zvolna přejel jazykem po linii čelisti, od jednoho ucha k druhému. „Však dle soudu mého již nyní dokonale připravena jsi… přinejmenším pro mě… A s bylinkami starostí činiti si nemusíš, neb se mnou jich nepotřebuješ.“
„Že ne?“
„Ne,“ odvětil stroze, přestože věděl, že ona očekává nějaké vysvětlení. Proč by se měl obtěžovat mluvením? Kvůli tomu tu přece nejsou! Pokud si chce povídat, ať si jde za někým jiným!
Kolenem si neurvale razil cestu mezi její nohy, zatímco jeho pravačka sevřela její paže a uvěznila je vysoko nad její hlavou. Bezmocná… takovou byla… už v onen moment, kdy ji poprvé spatřil… Už tehdy toužil ji mít v této pozici, třebaže si to dosud neuvědomoval. Cítil její strach čišící snad z každičkého jejího póru, sladký a omamný… Ta vůně ještě více přiživovala jeho touhu po ní, až měl pocit, že se již déle neovládne, že jí prostě jen vyhrne košili a vnikne do ní… jediným prudkým pohybem se jí zmocní… a konečně zažene hlad, který ho již tak dlouho stravoval.
„Rúmile…“ zaprotestovala chabě, když jeho ruka vyhledala lem jejího skrovného šatu a směle se ponořila pod něj, aby okusila hedvábí jejích stehen. „Tohle je strašně rychlý… nemůžeme… nemůžeme se ještě chvíli jenom hladit a líbat? Prosím…“ žadonila, zatímco jeho prsty šplhaly výš a výš.
„A pročpak bychom toho činiti měli, princezničko?!“ odsekl nevrle, aniž by se byť na okamžik zastavil. „Cos takého v dohodě naší nebylo! A já o cos takého ni zájem nemám!“