Juliin deník - 62. díl (KONEC)

„Ni-nicku,“ zašeptala jsem vystrašeným hlasem.
Nepřestával zírat na smaragd a zjevně mě vůbec nevnímal.
Snažila jsem se nepanikařit. Je to v pohodě, je to fajn, jenom se dívá, uklidňovala jsem se v duchu, ačkoliv jsem sama věděla, jak je ta myšlenka směšná. Bylo jasné, že Nick se jenom nedívá... on byl tím zeleným pokladem doslova pohlcen. Rychle jsem zase dala prsty k sobě a pevně v nich smaragd sevřela. Nickova tvář se opět ztratila v šeru a tak jsem musela ještě nějakou chvíli mžourat, než jsem byla konečně schopná rozeznat jeho rysy.
Na rukou mi naskočila husí kůže, jakmile jsem zjistila, že Nickův zrak se nyní soustředí na mě. Připadalo mi to divné, ale viděla jsem v jeho očích zuřivost. Pod povrchem jeho těla jako by to pořádně vřelo. Nemrkal, nehýbal se, nemluvil. Pouze z jeho očí se dalo vyčíst, že ta sopka uvnitř možná brzy vybuchne – jasné znamení, že je čas začít jednat.
Zatnula jsem ruce v pěsti, abych si dodala odvahy a zkusila to ještě jednou.
„Nicku!“ Nic. Zamávala jsem mu před očima pravačkou. Nic.
„No tak, vzpamatuj se! Musíme plavat zpátky ke břehu!“ Pomalu jsem zvyšovala hlas, ale Nick ani nehnul brvou.
Opatrně jsem strčila smaragd hluboko do kapsy (modlila jsem se při tom, aby mi v kalhotách nepropálil díru) a natáhla jsem se nejprve přes jedno, potom přes druhé Nickovo rameno a uchopila pádla. Nebyla jsem si jistá, jestli s nimi dokážu manévrovat, ale jiná možnost tady nebyla. Ovšem, měla jsem na břehu celou řadu těch, kteří by mě z téhle situace bez problémů dostali. Jenže já chtěla hlavně sama sobě dokázat, že to zvládnu – nemusí mi přece ustavičně někdo pomáhat. A koneckonců, zas tak vážné to v tuhle chvíli být nemohlo. Kdyby ano, ti tři by byli v mžiku u mě. Spoléhala jsem na to, že Teddy má Nickovy myšlenky pod kontrolou.
S pádly mi to šlo nejprve ztěžka, ale s každým dalším pohybem jsem si připadala obratnější a za chvíli už jsem dokonce dokázala ovládat obě pádla současně. Jediné, co mě znervózňovalo, byl Nickův upřený pohled – i jeho celková nehybnost. Se zatajeným dechem jsem čekala na nějaký zlomový okamžik, kdy se Nick vrhne po smaragdu nebo dokonce po mně nebo kdy udělá nějakou jinou šílenost.
Naštěstí se nic takového nestalo a nakonec jsme bezpečně zakotvili u břehu. Všichni už stáli kolem nás a ve tvářích měli rozpolcené výrazy – převažoval však neklid, starost a obezřetnost.
Vstala jsem a již podruhé se mi zamotala hlava z toho, jak se loďka zakymácela. Hayle se ke mně pohotově natáhl a pomohl mi na pevninu. Pak se všechny oči stočily k Nickovi. Hlavu měl pootočenou směrem ke mně, musel mě tedy následovat pohledem, když jsem vystupovala z člunu.
„Hej ty tam,“ houkl Teddy na přimraženého Julia. „Koukej dělat, aby byl Nick zase normální a přestal civět na smaragd! Vím, že je to tvoje práce. To ty chceš smaragd. Ty a hlavně ta tvoje prohnilá duše uvnitř Nicka po něm prahnete.“
Julius si jen odfrkl.
„No jak myslíš,“ zamračil se Ted. „Však my si poradíme i bez tebe. Julie, podej mi ten kámen.“
Zmateně jsem zašátrala v kapse a podala mu ho. Všechny nás hned obklopila zářivá zeleň.
„Tohle ty chceš?“ zeptal se Nicka a zamával před ním smaragdem. Jen nepatrně jsem viděla, jak se mu zablesklo v očích. Nicméně se pomalu zvedl a aniž by spustil oči z drahokamu, vylezl ze člunu a stoupl si před Teda. Ten ale bleskurychlým pohybem mrštil rukou směrem ke mně a vrazil mi smaragd zpátky do ruky.
Zvedla jsem obočí a byla zvědavá, co hodlá dělat dál. Než jsem se nad tím ovšem stačila pořádně zamyslet, svět se kolem mě začal točit. Jezero, stromy, všechno mizelo, až se to vytratilo úplně do ztracena a z okolí nezbylo vůbec nic. Už jsem tohle jednou zažila, ale tentokrát jsem v té prázdnotě nezůstala sama. Byli tu všichni – Ted, Hayle, Kathrin, Nick i nehybný Julius. A kolem nás... nic.
Tentokrát už jsem nebyla vyděšená tolik jako poprvé, kdy mě způsob přepravy k Nejvyššímu nanejvýš znepokojil. V klidu jsem stála, dokud se z prázdna zase nezačala objevovat ta podivná obrovská místnost. Červený koberec, bílé stěny se zapálenými svícemi a hlavně – nápadný oblak mlhy před námi.
„Už jsem vás očekával,“ ozval se přímo z mlhy hluboký hlas, jakmile jsme poklekli. „Dnešní den je velmi významným dnem – nepochybně se zapíše do historie patronské říše. Julie, přistup blíž a polož smaragd na tenhle polštář.“
Ještě než Nejvyšší domluvil, objevil se na koberci asi pouhé dva metry od něj malý, nadýchaný polštář vyšívaný zlatem. Na okamžik ve mně hrklo, jestli jsem smaragd někde nevytrousila, ale když jsem zašátrala v kapse, k mé úlevě tam stále byl. Pevně jsem ho uchopila a přešla s ním asi tak třetinu místnosti o velikosti tanečního sálu, abych se dostala k polštáři. Položila jsem drahocenný kámen do připravené prohlubně a vrátila se zpět k ostatním. Slyšela jsem při tom, jak si Nejvyšší, ukrytý v mlze, spokojeně mumlá pod vousy (pokud nějaké má, že – to jsem neměla šanci zjistit).
„Ani ve svých nejoptimističtějších představách jsem nedoufal, že získám to, co mi patří, takhle brzo. Zvolil jsem si tě skutečně právem. Jak se ti jen odvděčím...“
„Když dovolíte,“ osmělila jsem se. „Nežádám od vás nic. Nic si nezasloužím – rozhodně to totiž nebyla jen moje zásluha. Ovšem měli bychom co nejdřív vyřešit jeden závažnější problém, o kterém nepochybně víte.“
Rozpačitě jsem se podívala směrem, kde stáli Nick a Julius.
„Ach ano, to bude tvrdý oříšek,“ jeho hlas zněl nyní mnohem víc ustaraně. „Tak si to tedy shrňme: Je tu jeden temný, který kdysi patřil na naši stranu. Toužil víc než kdokoli jiný po smaragdu a chtěl přijít na způsob, jak ovládnout svět patronů. Toto nebezpečí už je naštěstí zažehnáno, když se teď smaragd vrátil na své místo a jeho sílu už nemůže nikdo zneužít. Nicméně ten dotyčný odštěpil část své duše a nechal ji přebývat v Nickově těle. Ta duše je nyní s Nickem zvláštním způsobem propojena a výrazně to ohrožuje jeho psychiku. Kdybychom však chtěli zneškodnit Julia – a v současné situaci by to bylo nanejvýš vhodné, Nickův život by skončil také...“
„A to nemůžeme dopustit,“ dodal honem Hayle.
„To samozřejmě nemůžeme,“ souhlasil Nejvyšší.
„Co tedy navrhujete?“ zeptal se Nick. „Už jsem řekl, že pokud to bude nutné, svůj život klidně obětuji.“
Střelila jsem po něm zlostným pohledem. „To je naprosto vyloučeno. Co navrhujete místo toho?“ poopravila jsem Nickův dotaz.
„Nechte mě přemýšlet...“ ozvalo se z mlhy.
Všichni jsme byli ticho jako pěny. Uběhla minuta, druhá, třetí... Bylo slyšet jen náš dech a občasné mumlání Nejvyššího. Sledovala jsem malý smaragd, který teď svým jasem ozařoval celou místnost. Připadalo mi to podivně uklidňující.
Po půl hodině už jsem začínala mít pocit, že se na nás Nejvyšší úplně vykašlal a nechává nás tu akorát stát jak solné sloupy. Nebo spíš jak pitomce. Stále jsem však před ním měla respekt a neodvažovala se ani pípnout.
Když už jsem přestala doufat, že se Nejvyšší snaží nastalou situaci nějak řešit, Juliovo tělo se zničehonic začalo pohybovat. Ne tak, jak se pohybuje normální člověk. Jeho tělo zůstávalo ve stejně strnulé pozici, do jaké jsem ho uvedla já, ale začalo se přemisťovat – dokonce vzduchem! Zalapala jsem po dechu, ale vzhledem k tomu, že Julius si to mířil přes celou místnost přímo k místu, kde „sídlil“ Nejvyšší, došlo mi, že ten pohyb asi nedělá dobrovolně. Juliovo tělo přistálo přesně u oblaku bílé páry, tedy před polštářem, na němž byl posazen smaragd. Byl nyní pohlcen sytou zelení, proto nikdo z nás neměl ponětí, co se s ním momentálně děje.
Nějakou chvíli jsme jen poslouchali mumlání Nejvyššího, které teď bylo mnohem intenzivnější. I přesto jsem ničemu nerozuměla, nedokázala jsem ani rozeznat, zda mluvil v našem jazyce či nikoli.
Když mumlání konečně ustalo, vystoupil Julius ze smaragdové záře – mohl se nyní pohybovat naprosto svobodně, a pohlížel na nás. Jako by to už ale nebyl on. Ať jsem se dívala, jak jsem chtěla, dělalo mi značné potíže přijít na to, co se na něm tak změnilo. Vypadal pořád stejně... Netvářil se však rozzuřeně ani zlověstně. A ty oči – neviděla jsem v nich žádnou nenávist. Co je tohle za přetvářku?
Jeho pohled se zastavil na mně. „Julie!“ vykřikl nadšeně.
Zvedla jsem jedno obočí. Nepřibližuj se ke mně, ty netvore! On už si to ke mně ale mířil s rozevřenou náručí. Začala jsem pomaličku couvat.
„Julie, vnučko moje jediná! To je ale shledání!“ horoval. „Jak se ti daří? Doufám, že dobře!“
„No, zrovna moc ne,“ zakabonila jsem se kysele.
Dobrá, ptám se znovu: Co je tohle za přetvářku?? Nebo jinak: Čím ho Nejvyšší takhle zdrogoval?
Můj mentor byl evidentně chytřejší. „Nechce ti ublížit. Už se ho zřejmě vůbec nemusíš bát. Ani neví, že ti někdy ublížit chtěl. Je odteď na naší straně, Nejvyšší to tak zařídil.“
Ztuhla jsem překvapením. Tak takhle to tedy je! Zlo nebylo zničeno, jak to tak bývá v pohádkách, zlo bylo přeměněno v dobro. Hm, koneckonců taky řešení... Ale nechtějte po mně, abych se po tom všem chovala jako Juliova nejmilovanější vnučka.
Má slova nebyla vyslyšena – Julius se ke mně natěšeně hnal a mně blesklo hlavou, jestli bych neměla radši zdrhat. Místo toho jsem se ale rozhodla využít ženské zbraně. A to... křik.
„Ne!“ zaječela jsem, když byl Julius nebezpečně blízko. „Nepřibližujte se ke mně! Možná jsem vaše vnučka, ale to neznamená... to neznamená, že se podle toho musím chovat! Kromě toho se na sebe podívejte – jste nechutně špinavej, zarostlej jako opice a odporně smrdíte! A ještě něco. Vy si možná myslíte, že tohle je naše první setkání, ale není! A nemám na vás zrovna růžové vzpomínky! Já...“
„To stačí, holčičko. Nestojí to za to,“ uklidňovala mě Kathrin, která se znenadání vynořila vedle mě a šetrně mě odtahovala od nechápavě se tvářícího Julia pryč.
„Nemůžu mít ráda někoho jako je on... po tom všem,“ bručela jsem si pro sebe.
„Tede, Hayle, Kathrin,“ ozval se Nejvyšší. „Nechte tu Julii o samotě, musím s s ní promluvit. Postarejte se zatím o Nicka a Julia. Ani jeden už není nebezpečný, ale bude lepší nenechávat je bez dohledu.“
A jako mávnutím kouzelného proutku bylo všech pět zmiňovaných náhle pryč. Zůstala jsem stát sama v té prostorné místnosti s trochu provinilým výrazem a čekala, až Nejvyšší spustí. Očekávala jsem kázání, namísto toho však...
„Julie, v první řadě ti chci mnohokrát poděkovat – to, co jsi dokázala je opravdu úctyhodné. Ani nedokážu slovy vyjádřit svůj vděk – navěky jsem ti zavázán. Netušíš, kolik pro mě – pro nás všechny – Věčný smaragd znamená. Myslel jsem, že už ho nikdy nezískám zpět, že nikdy nenajdu člověka, jehož schopnosti by přesahovaly ty mé... Naštěstí jsem objevil tebe.“
Mlčela jsem. Jednak proto, že jsem byla v rozpacích z takové chvály, navíc od toho nejmocnějšího člověka. A pak také proto, že jsem stále nesouhlasila s tím, že to celé je moje zásluha. Jsou i jiný, kterým patří vděk...
„Ano, vím, že nesdílíš můj názor. Máš sice pocit, že jsi nic nedokázala, ale já vím dobře, na kom to všechno stojí. Ti ostatní by to nikdy nezvládli bez tebe.“
„A já zase bez nich,“ namítla jsem.
„Pleteš se. Ovšem je tu jiná věc, na kterou se tě musím zeptat. Víš, nestává se často, že bych někomu dával na vybranou... Ale přece jenom – pokud budeš chtít, můžeš se bez problémů zase vrátit ke svému původnímu životu. Jsi sice patronka a máš pro to ohromné předpoklady a talent – zatím jsi ho úplně neobjevila, na to máš ale spoustu času – své hlavní poslání jsi však splnila bravurně, takže pokud by ti to bylo proti srsti, nebudu tě nutit být i nadále součástí našeho světa.“
Zamyslela jsem se nad tím. Normální život, vždyť mi to už nic neříká! Sice jsem zpočátku pořád bojovala s tím, co jsem, ale teď... Je to nakonec docela fajn. A představa, že mám opustit Nicka, se mi vážně nelíbila.
„Co bych ale řekla tetám?“
„S tím si nemusíš dělat starosti. Brzy budeš plnoletá a budeš muset z dětského domova stejně odejít. Do té doby můžeš předstírat třeba studium v zahraničí. Nebo u nich klidně zůstaň, s patronstvím můžeš koneckonců začít až později.“
Znovu jsem přemýšlela. Něco mě totiž napadlo.
„Možná... kdybych si mohla vybrat... tak...“ kousla jsem se do rtu.
„No?“ pobídl mě Nejvyšší. Stejně už moji myšlenku musel slyšet.
Zhluboka jsem se nadechla a vysypala ze sebe: „Napadlo mě, že bych mohla ochraňovat Nicka.“
Čekala jsem zděšený výkřik, nesouhlasné mručení, okamžité odmítnutí i výchovnou lekci... ale Nejvyšší začal chápavě přitakávat. „Ano, abych pravdu řekl, taky už mě to napadlo. Po tom všem, co se teď událo, po všech změnách... Myslím, že Nick by opravdu potřeboval někoho, kdo by na něj dohlížel. Bude teď pro něj těžké se vzpamatovat z toho, co na něm tvůj děda napáchal. Je sice mimo nebezpečí, ale ačkoliv se to nezdá, něco takového je velká zátěž na psychiku. Nick to nese statečně, ale přesto vím, že není úplně ve své kůži. Patronská péče by pro něj v současné době byla docela vhodná. I když ještě víc by mu pomohla... právě tvoje přítomnost. Ale nemohu to po tobě něco takového žádat. Už jsem ti toho uložil na bedra až příliš...“
Tak tady nebylo co rozhodovat. Tahle otázka byla jistojistě vyřešená už ve chvíli, kdy jsme se s Nickem poprvé setkali. Anebo ještě dřív.
„Věděl jsem, že to uděláš,“ souhlasil Nejvyšší. „A ještě něco. Nick mě požádal, abych ti něco předal, pro případ, že by se s ním něco stalo. Díkybohu vše dopadlo dobře, ale i tak... myslím, že ti patří.“
Jakmile to dořekl, ucítila jsem ve své dlani drobný předmět. Zvedla jsem ho k očím a zjistila, že to je stříbrný prsten s diamantem. Po jeho obvodu byl vyrytý nápis: Mi aime jou.

EPILOG
O pět let později...

Kdysi jsem žila obyčejným životem. Tak jako vy všichni. Ničím nevynikal a já nepředpokládala, že by se na tom mohlo něco změnit. Nevěděla jsem, že život může být i jiný. Lepší. Tajemný. Báječný a okouzlující.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, jak bude vypadat můj život za několik let, vysmála bych se mu. Nikdy jsem nevěřila na zázraky. Ani na to, že existuje mé druhé já – já, které dokáže dát mému životu smysl. Nevěřila jsem ani na osud.
Potom přišel den, kdy mi najednou začali říkat, že jsem výjimečná. Nikdy jsem jim nechtěla dát za pravdu. Když se to všechno začalo dít – připadá mi to už jako celá věčnost, nechápala jsem nic. Události se kolem mě odehrávaly v rychlém sledu jedna za druhou, jenže pro mě to bylo všechno moc nereálné. To přece nemohl být můj život. Snad jako by to byl pouhý film, který jsem sledovala. Byla jsem jen divák... Ale ten film neskončil. Stále trvá. A dnes už jsem jeho součástí. Jsem součástí světa, který, ač je tak nepochopitelný, je skutečný.
Dnes už dokonce věřím, že jsem výjimečná. Ne svými schopnostmi, ne svým posláním, ani tím, co jsem dokázala. Jsem výjimečná člověkem, který přijal mou lásku a oplácí ji rovnocenným dílem. Jsem výjimečná člověkem, který vstoupil do mého života a udělal ho lepším. Věřím, že to byl osud. Každý máme ten svůj.

PODĚKOVÁNÍ
Všichni, co jste dočetli až sem, jste úžasní - bez vašich tipů a komentářů bych se asi nikdy nedostala tak daleko. Nebylo to se mnou vždycky jednoduchý, trvalo mi to dlouho a neuvěřitelně se to vleklo... ale už to máme za sebou :D Největší dík patří Veronikass, jen díky jejímu nadšení jsem překonala největší krizi tohohle románu a nesekla s tím. Ještě musím zmínit jjaannee, lamu-any, cussete, Darwin, Tashu101 a Asey - moc děkuju za podporu (nejen vám)!