Melien Edhel - LXXII. kapitola - část 2/2

Tmavovlasý lord jemně složil Nimloth na lůžko v jejích komnatách a pak se vrátil ke dveřím, aby je zamknul.
Nepřál si být nikým rušen a už vůbec ne Glorfindelem, kdyby ten náhodou během svého blouznění dostal podobně hloupý nápad jako jít zkontrolovat svou sestru, zda je v pořádku. Nejspíš by byl nemálo překvapen, jak dokonale je o ni postaráno!
S potutelným úsměvem se usadil na okraj postele a díval se, jak pokojně oddychuje. Vyhlížela jako nevinnost sama a přec si byl jist, že takovou ve skutečnosti není. Jak by mohla být, když tak dlouho setrvávala v Eryn Lasgalen ve službách Thranduila? Vážně pochyboval, že by ten arogantní ellon bral ohledy na její pověst či na to, že její bratr je zároveň jeho přítelem. Přinejmenším on by na něco takového pramálo dbal!
V náhlém impulzu se k ní sklonil a ukradl si jeden polibek přímo z jejích lehce rozevřených rtů. Ten, kdo tvrdil, že uloupené polibky se nemohou ani zdaleka vyrovnat těm darovaným, to zřejmě neměl v hlavě v pořádku, protože jeho i tento, jakkoli z její strany pasivní, naplnil touhou po něčem víc. A nezasluhoval snad za své činy sladkou odměnu? Tolik toho pro ni již vykonal a zatím se mu dostalo akorát několika políbení! Žádný div, že mu kvapem docházela trpělivost! Měl už dost všeho toho nekonečného čekání a drahého lorda Glorfindela, který cítil neustálou potřebu někde za nimi slídit!
Gildor si byl naprosto jistý, že nebýt jeho, Nimloth by se určitě nechovala tak ostýchavě. Škoda jen, že jí toho odvaru dal vypít tolik, možná by se mu podařilo ji přesvědčit, aby na svého bratra na okamžik pozapomněla a věnovala se raději jemu. Ale což… když není zbytí, vystačí si i sám. A s tak krásnou a povolnou společnicí, jako byla jeho nastávající, ho čekal hodně příjemný večer…

Erestor zaznamenal, jak se matrace slabě pohnula, a v tomtéž okamžiku si uvědomil, že se již nenachází ve Finrodově hřejivé náruči. Jak by také mohl, když dotyčný ellon se právě potichu kradl k východu?!
„Ty mne takto hanebně opouštíš?!“ syknul pobouřeně a s uspokojením si povšimnul, že sebou ten… ten orčí syn... lehce trhnul. „Cožpak ni do rána posečkati jsi nemohl?!“
„Já tebe vzbudil, korkoamin? Odpusť, toho jsem vskutku nezamýšlel,“ omlouval se kapitán tiše a jakmile opatrně vyhlédl ze dveří, zamířil takřka po špičkách zase zpátky k němu. „Však čehožpak ty řeči tvé pošetilé znamenají?“
„Tak pošetilé pravíš?!“ zopakoval to Erestor nedůtklivě a když ho chtěl jeho milenec vzít opět do svých paží, odsunul se z jejich dosahu. „My ledva se sblížili a ty již naspěch máš, bys odsud se vytratil?! Možná, že pošetilým jsem, však tohoto se mi ni trochu nezamlouvá!“
Finrod se zamračil. „A tomuto ty vskutku věříš? Že jsem odjeti v úmyslu měl?“
„A čehožpak jiného bych si asi mysliti měl?! Vždyť ses již dokonce obléknul!“ upozornil ho rádce sarkasticky a omotal si přikrývku kolem sebe, aby zakryl svou vlastní nahotu.
„Obléknul? Korkoamin, já pouze nohavic jsem si nevléknul, tohoto stěží ošacením na cestu nazývati můžeš. Navíc jsem akorát zjistiti chtěl, kampak se Astalder vypravil. Však tebe okamžitě toho nejhoršího napadlo. Pročpak? Cožpak příčiny o mně pochybovati jsem tobě kdy zavdal? Kolikrát tobě opakovati mám, že s tebou zůstati hodlám?“
Kapitán si sundal nohavice a vklouznul pod deku ke svému druhovi, který se jeho dotyku tentokrát nebránil. Ani mu to ale nijak neulehčoval, takže ve skutečnosti to proběhlo tak, že ho z ní nejprve musela takřka vyklepat, než ho mohl obejmout a oba je pečlivě přikrýt.
„Já vždy tobě nablízku budu,“ přislíbil mu skálopevně a stvrdil to polibkem na jeho čelo.
„Vskutku?“ Erestor nenáviděl svůj nejistý hlas a způsob, jakým se mu chvěl, jenže ovládat ho výjimečně nedokázal. Také se nenáviděl za to, s jakým zoufalstvím se ke svému milenci přitisknul, avšak nemohl si pomoct, potřeboval cítit jeho solidní tělo těsně u toho svého, snad aby se ujistil, že to celé není jenom nějaký sen.
„Korkoamin... blázínku můj...“ Finrod zabořil svou tvář do jeho vlasů a slastně nasál vůni, na které se mezitím stal dokonale závislým. „Přestaň se konečně pochybnostmi svými trápiti. Vždy jsem tu přec pro tebe byl... a nyní již durditi se přestaň a raděj pomiluj mne, neb já tebe tak blízko, jak jen toho možným jest, míti chci...“
Erestor užasle zakroutil hlavou, nechápaje, jak jeho přítel může být tak velkorysý. Vždyť ho prve takřka odmítl a teď ho dokonce obvinil z toho, že se chystá prchnout! A on přesto všechny jeho nářky a stížnosti a malicherné obavy snáší s absolutním klidem. Jak jen to dokáže? A proč on nedovede přijmout jeho náklonnost beze stínu pochyb a strachu? Proč je pro něho tak obtížné uvěřit, že by té pozornosti mohl být skutečně hoden?
„Nad čímpak opět přemítáš, korkoamin?“ otázal se kapitán, zatímco jeho ruce začaly směle prozkoumávat tu neodolatelnou bytost, kterou láskyplně svíral ve svých pažích.
„Nad ničím...“ dostalo se mu ihned spěšné odpovědi. „Dosud nesdělil jsi mi... kdepak Astalder vlastně jest?“
„O něho starostí činiti si nemusíš, dle soudu mého on zakrátko k lady Lidianně se přidruží.“
„K Lidianně?! Vždyť ta až kdes v Imladris dlí! Kterak tys jeho utéci nechati mohl?! Co když jemu se čehos přihodí?! Kterak toho my pak vysvětlovati budeme?!“ strachoval se Erestor a nebyl daleko od toho, aby sám vyběhnul ven a vydal se to malé vlče hledat. Kdyby ho ovšem kapitán pevně nedržel.
„Upokoj se přec, korkoamin, jemu cestou zajisté ničeho zlého nehrozí, neb on ochránce má... či lépe řečeno ochránkyně.“
„Tak? A kohožpak?“ vyptával se ho podezíravě.
„Toho tobě nepovím.“
„Že ne?“ Erestor překvapeně zamrkal. „A pročpak ne?“
„Neb toho nezasluhuješ, korkoamin,“ odůvodnil to Finrod stručně.
„Že nezasluhuji?!“
„Ne.“
„Ty mně toho sděliti odmítáš?“ ujistil se rádce ještě jednou, neboť měl pocit, že ho musí šálit sluch.
„Tak jest. Leda že...“ A kapitánovy prsty se kolem něho žádostivě obemkly, aby mu naznačily, co si za tu informaci přeje.
„Již tobě kdos sdělil, že nenasytným jsi?“ zeptal se Erestor naoko nedůtklivě, avšak lhal by, kdyby si odmítl přiznat, že to není i jeho přáním.
„Pouze s tebou, korkoamin. Vždyť tak dlouho na chvíli podobnou čekal jsem... a nyní, když konečně tebe tu mám a sami jsme, já co nejvíce si toho vychutnati toužím.“
„Vskutku?“ Erestor se jemně vymanil z jeho sevření, aby mohl obratně sklouznout po jeho tělu níže a přejet jazykem po celé jeho délce. „A co když já tebe taktéž vychutnati si chci?“
„Pak více než vítán jsi, korkoamin...“ zamručel Finrod spokojeně, než zvrátil hlavu nazad v tichém zasténání, to když ho jeho divoký havran bez jakéhokoli varování vzal téměř celého do svých smyslných úst.

„Rúmile... počkej přece! Dost!“
Lidianna se se vzrůstající panikou pokoušela uniknout těm dvěma dotěrným rukám, které se jí dotýkaly, avšak jediné, čeho docílila, bylo, že se ocitla ještě více přimáčknutá pod Rúmilovým urostlým tělem. Jeho ztvrdlé přirození, ač dosud uvězněné v nohavicích, ji pálilo na kůži v místě, kde se jí dotýkalo, a neodbytně jí tak připomínalo, co ji očekává.
„Přestaň nebo budu křičet!“ zmohla se na chabou pohrůžku a jak předpokládala, Rúmila to ani v nejmenším neznepokojilo. Pokud něco, pak ho to akorát popudilo.
„A pročpak bys křičeti měla, princezničko?! Vždyť dohody spolu jsme uzavřeli! Či snad jí již porušiti hodláš?!“ obořil se na ni hněvivě.
„To ano... ale takhle jsem si to nepředstavovala!“ zaprotestovala.
„A jakpak?! Hm?!“ Jeho horký dech jí ovanul tvář, jak se naklonil blíž, aby se jí mohl zadívat zpříma do očí. „A především... pročpak ses domnívala, že toho dle představ tvých probíhati bude?! Cožpak tohoto nečiníš, by sis mne naklonila?! Jednoho já tobě povím, princezničko... pokud v pomoc mou doufáš, pak by ses více snažiti měla, neb zatím více nevoli mou než-li touhu vzbuzuješ!“
„Protože...“ Lidianna se rychle snažila najít vhodná slova, kterými by vyjádřila své pocity, jenže celkem záhy zjistila, že je to takřka nemožné, aniž by nějakým způsobem Rúmila neurazila. A nebo by ho snad potěšilo, kdyby ho nařkla z toho, že ji chce znásilnit?
„Protože co, princezničko?!“ osopil se na ni ostře a jeho prsty se nešetrně zabořily do odhalené kůže jejích ramen. Sykla bolestí, nicméně se nepokoušela mu vytrhnout, na to měl své ostré nehty zabodnuté až příliš hluboko.
„Protože tohle... je na mě moc... hrubé...“ zašeptala nakonec nešťastně.
„Tak hrubé? A čehožpak jsi očekávala?! Svíček a hudebníků snad?!“ vysmál se jí Rúmil. „My přec milenci nejsme, princezničko, a též milovati spolu se nechystáme, toho by sis především uvědomiti měla! My obchodu spolu domluvili a zatímco já připraven jsem svou část úmluvy splniti, ty všeho pouze zdržuješ! Či snad věříš, že pokud účasti mé na útěku tvém odhaleno bude a já biče za to pocítím, že mi toho snad příjemným bude?!“
„Nic takového si nemyslím! A... vážně oceňuju, že jsi ochotný mi pomoct. Ale tohle... nečekala jsem, že to bude až tak těžké!“ povzdechla si Lidianna.
Ležela zcela bez hnutí, částečně ztuhlá strachy a částečně vyděšená z toho, jak daleko se až odvážila zajít, jen aby se dostala domů. Proč jen neposlouchala Ivana, když jí říkal, že by se měla vrátit s ním? Mohla si veškeré tohle ponížení ušetřit. A ponížená se cítila převelice. Jistě, uvědomovala si, co Rúmilovi nabízí a byla opravdu připravená to udělat, avšak ani v těch nejhorších snech by ji nenapadlo, že ten zatracený ellon to pojme až natolik... obchodně... Nechtěla po něm žádná horoucí vyznání nebo romantiku... jenom malé pochopení pro její nelehkou situaci... nepatrný náznak nějaké náklonnosti, byť jen předstírané, aby sebou nemusela opovrhovat. Jenže on jí vstříc nevyšel. A ona, ačkoli si uvědomovala, že nemá právo od něho něco očekávat, se cítila kdoví proč zklamaná... a podvedená.
„Těžké?“ opáčil Rúmil opovržlivě. „Zase toliko toho od tebe nevyžaduji... ni předstírati nemusíš, že se toho tobě líbí! Dokonce přitom na Legolase mysliti můžeš, já rozhodně žárliti nebudu!“
„Proč to teda po mně vlastně chceš, když... když jsem ti úplně lhostejná?“ vypravila ze sebe Lidianna, hrdlo stažené úzkostí.
„Neb mne silně přitahuješ! A jelikož čehos po mně požaduješ, pak se tobě ni dvořiti či tebe nějak přemlouvati nemusím!“ odvětil prostě a ona ho za tu upřímnost nesnášela ještě víc.
„A co když jsem si to rozmyslela?“
„Toho ni nezkoušej!“ zavrčel na ni výhružně. „Či snad Legolasovi vyprávěti mám, kterak ses pozdě v noci ke mně do komnaty vybrala? Já jist si jsem, že by tím příliš potěšen nebyl...“ sdělil jí a podle toho, jak sebou lehce škubla, usoudil, že mu to uvěřila. Jako kdyby zrovna on chtěl s princem hovořit osobně! Navíc v podobné záležitosti!
Lidianna by byla nejspíš dosti překvapená, kdyby tušila pravý důvod Rúmilových slov. A tím kupodivu nebyl pouze chtíč, nýbrž především snaha ji ochránit. Věděl až příliš dobře, co by se stalo, kdyby se nyní vymanila zpod jeho těla a pokusila se utéct... Ta šelma v jeho nitru byla už příliš silná, než aby ji v takovém případě dokázal ovládnout... a přestože Lidianna si o něm v tom okamžiku myslela nepochybně to nejhorší, rozhodně jí nemínil ohrozit na životě. Přál si jenom... co vlastně? Aspoň na krátkou chvíli předstírat, že je s ním vše docela v pořádku? Aspoň pro jednou nebýt úplně sám?
Učinil velkou chybu, že tu tento večer zůstal... měl se odebrat do lesů, kde by svým choutkám mohl popustit uzdu... a nebo by stačilo, kdyby aspoň Lidianně neotevřel... avšak na podobnou lítost bylo již příliš pozdě... Když se na ni díval, jak se pod ním ustrašeně choulí, šaty div ne omotané kolem pasu, uvědomoval si, jak obtížné by bylo jí odolat, i kdyby ho jeho pobyt v Barad-dúru tak strašlivě nepoznamenal. Ani trochu se mu nezamlouvalo, že by ji měl nechat odejít... a dokonce jí přitom být nápomocen, avšak neměl na vybranou. Ochutnal její krev... a již nikdy by neměl klid, dokud by ji nevypil všechnu... až do poslední kapičky.
„Dobře...“ matně ji slyšel hlesnout a neuniklo mu, jak pevně semkla víčka, třebaže v té temnotě, která kolem nich panovala, stejně nehrozilo, že by mohla něco spatřit. Spíše hádal, že to učinila proto, aby zadržela slzy, kterými se jí zalily oči, a tímhle si byl naprosto jistý, neboť to dost zřetelně zaznívalo v jejím hlase. „Co chceš, abych udělala?“
Přál si ji mít na všech čtyřech a ona mu to poněkud zdráhavě vyplnila. Neubránila se však zachvění, když jí rázně přehodil její dlouhou suknici přes záda a obnažil tak její hebké pozadí svému hladovému pohledu. Ještě více se roztřásla, jakmile majetnicky sevřel její oblé boky a začal se o ni žádostivě třít. Netušila, kdy stihnul rozvázat šněrování na svých nohavicích, ovšem o to více si uvědomovala spalující dotyk jeho mužství mezi svými půlkami. Představa, že již zanedlouho bude ponořeno hluboko v ní, jí vháněla nové slzy do očí, stejně jako pochybnosti, že na tento zážitek bude kdy schopná zapomenout. Ale co jí zbývalo jiného, než se i tak podvolit?