Srdce bojovnice II - 93. díl

Ulmo podezřívavě přimhouřil oči. „Co ta náhlá změna, Riel?“
„Proč myslíte, že je náhlá?“ otázala jsem se a vykouzlila na svých rtech náznak nesmělého úsměvu.
„Předtím jsi vyhlížela, že bys raději zemřela, než abys strpěla můj dotyk, a nyní se mi sama nabízíš? To ti nepřipadá jako náhlá změna?“ opáčil, zatímco si mě stále přeměřoval.
„Ne, nepřipadá. Protože…“ Krátce jsem k němu pozvedla oči, než jsem je zase stydlivě sklopila. „Nebyl jste to ani tak Vy, proti komu jsem bojovala, jako já sama. Je těžké Vám odolat… a rovněž nabídce, kterou jste mi přednesl. Měla jsem chuť hned křičet své ano, avšak nechtěla jsem působit příliš… dychtivě… a přístupně… Nechtěla jsem, abyste si o mně myslel něco špatného.“
„Opravdu?“
Vzhlédla jsem a on si mě dosud důkladně prohlížel, z intenzity toho pohledu mě jímaly obavy, že musel veškerou tu faleš prohlédnout a ví naprosto přesně, o co mi tu vlastně jde. A nebo snad neví?
„Netrapte mne takto, Ulmo,“ zaprosila jsem žalostně. „Není pro mne zrovna lehké to přiznat… či chcete, abych skutečně žadonila na kolenou?“
„Chci, aby ses stala mou,“ řekl prostě.
„Tak mi dejte pocítit, co to vlastně znamená.“ Jemně jsem se k němu přitiskla a s očima vpitýma do těch jeho jsem začala pozvolna shrnovat tmavomodrou róbu z jeho ramene. „Co to znamená být milována Valou…“
Ulmo si mě přitáhnul ještě blíže a jeho ruce drze zajely pod mou potrhanou sukni, aby sevřely můj holý zadeček. „Žádný div, že ti to princátko neodolalo! Tvá smyslná nevinnost činí i mně obtíže ti cokoliv odepřít!“
„Pak mi nic neodpírejte. Jenom si lehněte na lůžko a poddejte se mým dotykům…“ vábila jsem ho ze všech sil, třebaže jsem riskovala, že tím naléháním docela všechno pokazím.
Naštěstí se zdálo, že Ulmo je až přespříliš zaujatý tím, jak se naše dvě těla třou o sebe, a jak mé pozadí dokonale vyplňuje jeho dlaň, než aby se tím nechal znepokojit. Aniž by se přespříliš vzdálil, strhnul ze sebe svou róbu a oděn pouze do kusu tmavé látky halící jeho intimní partie se položil na postel, připravený přijmout všechnu tu rozkoš, kterou jsem mu naslibovala. A já ho nemínila nechat dlouho čekat. Odvážně jsem si vykasala sukni, čímž jsem mu poskytla lákavý výhled na svá stehna, a obkročmo jsem si osedlala jeho boky.
„Jste dokonalý…“ vydechla jsem obdivně a mé prsty se zvědavě rozběhly po jeho široké hrudi, aby prozkoumaly každičký sval toho mocného torza.
„Hm…“ zamručel spokojeně a konečně mě přestal propalovat pohledem. „Nechceš si ty šaty už sundat? Musí to být nepohodlné.“
„Já pořád ještě doufám, že mi je vysušíte,“ pronesla jsem zastřeným hlasem a posunula se trochu výš, až přesně na to místo, které prozrazovalo, že tomu odpornému Valovi nejsem rozhodně ani trochu lhostejná.
„Tak?“ Jeho oči ztmavly a hladově mě hltaly. „A co když se mi více líbíš... mokrá?“
„Ale lorde!“ zaprotestovala jsem naoko pohoršeně. „Tohle se přece nesluší!“
„Že ne?“ Jeho ruce pevně sevřely mé boky, a když se o mě vzápětí začal žádostivě otírat, neměla jsem, jak před tím nevítaným dotykem uniknout.
„Ulmo… takhle jsme se přece nedomluvili... copak mi nedopřejete čas Vás lépe poznat? Protože já Vás chci poznat hodně důkladně…“ smlouvala jsem, seč to šlo, a usilovně špulila rty, aby poznal, co přesně mám na mysli.
„Je to tvá vina, Riel, protože tvé tělo si přímo říká o to, aby bylo naplněno... použito... aby mi dopřálo veškerá potěšení, která je schopno poskytnout.“
Jeho slova se mi hluboce hnusila, stejně jako blízký kontakt s ním, ale já to strpěla. A dokonce jsem se přinutila i k chabému pousmání. „Těší mne, že mne shledáváte tak... uspokojivou... Dovolte mi tedy, abych Vám prozatím předvedla, jaké potěšení Vám mohou poskytnout má ústa...“ navrhla jsem a rovnou se nad ním sklonila, abych polaskala jeho bradavku.
A musela jsem se hodně přemáhat, abych se ihned zase zhnuseně neodtáhla a aby má tvář neprozradila něco z pocitů, které jsem právě prožívala. Chutnal odporně... slaně a bahnitě... jako kdybych se dotýkala nějaké ryby... a já si marně pokoušela představit, že namísto něho tu pode mnou leží můj princ a že je to on, koho dráždím svým jazykem, rozdíl mezi nimi byl příliš zřetelný, než aby ta iluze mohla fungovat dlouho.
Zaznamenala jsem, jak Ulmo jemně vzdychnul, a měla jsem sto chutí mu dát pocítit své zuby, avšak tím bych akorát vše zkazila. Ještě nebyl vhodný čas na vzdor, potřebovala jsem ho mít nejdřív relativně bezmocného a toho se dalo docílit pouze jediným způsobem.
Mé ruce drze vklouzly mezi naše těla a dotkly se ozdobné spony, která držela Ulmův jediný kus ošacení pohromadě. „Mohu?“