LO III: 56. kapitola Odbojáři

Promluvit si se Stefanem o samotě nebylo vůbec jednoduché. Stal se hlavou domácího odboje, či jak to co nejpřesněji nazvat, a byl velice vytížený. Navíc lidi nechápali, proč by se zrovna s někým tak zbytečným, kým jsem v jejich očích byla, měl chtít bavit. Odpusťte jim to! Vždyť nemají ponětí o existenci zaklínačů a nemají ponětí, že já jsem ta, o které mluví: jsem ta, co se zaběhla s Islaminským princem a možná mám šanci je spasit. Tedy aspoň to tvrdí ta nepřesná věštba.
Stefan mě nejdřív hrozně seřval za to, že jsem si vůbec dovolila za ním přijít. Prý je to podezřelé a nebezpečné.
„Zatím by neměli vědět, že jde o tebe, Leno. Ne, dokud nezjistíme, jak reaguje král…“
„Bojí se Olivera,“ skočila jsem mu do řeči.
„Asi ví proč.“
„To nechápu,“ zakroutila jsem hlavou. Opravdu jsem tomu nerozuměla.
„Co nechápeš? Že jsou Islaminští všichni stejní? Do puntíku? A vědí to o sobě, takže si dávají dobrý pozor?“
Kousla jsem se do rtu. „Řekněte mi, proč je tak nenávidíte? Nikdo je nemá rád, ale vy… Jste tím bojem posedlý. Věnujete mu celý život!“
„Nikoho ti nevzali, Leno.“
„Možná mi vzali tátu.“
„Možná mi vzali dceru.“
„Máte dceru?“
„Už asi ne. Nevím. Odešla do Islamina,“ zmlkl.
Našpulila jsem pusu a po chvilce přemýšlení jen přikývla. Tohle je jeho soukromá věc. Netýká se to ani mě ani Eleska.
„Takže, proč by Eleští ještě neměli vědět, kdo jsem, když Islaminští už jsou dávno obeznámeni?“
„Znáš naše lidi, Leno. Jsou… Nedůvěřiví. Existují dvě skupiny. Jedni na tebe čekají jako na spásu, ti druzí tě nenávidí. Raději bych počkal. Pokud tě Islaminští ušetří, dostane se ti od nich ochrany.“
„Oliver mi jako ochrana stačí.“
„Oliver tu teď není.“
„Teď ne,“ přiznala jsem.
„Myslím si, že bys měla zůstat s ním. Poskytne ti přinejmenším jeden regiment.“
„A pak?“
„To nevím, ale budeš ve větším bezpečí.“
„Pak musíte vy přesvědčit je, aby přišli za mnou,“ řekla jsem.
„Cože?“
„Já nemůžu Eleské o ničem přesvědčovat. Nenechají si ode mne nic namluvit. Ale od vás ano. Přesvědčíte je, aby mě požádali o pomoc. Až přijde ta správná chvíle. Vím, že to dokážete.“
Podrbal se na bradě. „Máš pravdu. Musí si myslet, že za tebou jdou z vlastní vůle. Ty jako zrádkyně je o nic prosit nemůžeš.“
„Slovo zrádkyně bych si vyprošovala,“ ušklíbla jsem se. „Koneckonců, vaše dcera nebyla o nic lepší.“ Tohle jsemsi asi měla odpustit, ale někdy nejdřív mluvím, pak přemýšlím a trhám si vlasy.
Scvakl zuby. „Mariana měla svoji hlavu. A nejspíš o ni kvůli tomu přišla.“
Mariana?
Srdce mi vynechalo jeden úder.
Překotně jsem se omluvila a vydala se do mlýna.
Mariana?
Ano, Mariana.