Anaefové II - 4. kapitola

Skrz dubový les se prodírala temná postava. Sem tam tiše zaklela, to když zakopla o nějaký kořen, ale jinak se pohybovala zcela neslyšně. Asi těžko mohu zatajovat identitu onoho nespavého jedince. Ano, byl to Joty. Jeho kouzelnická hlava mu nedala spát. Stačí jen chtít? Pche. Za to určitě mohlo fázové rozvrstvení reality. A paralelní vesmíry v tom budou taky hrát roli. Nebo možná iluzivní skutečnost? V každém případě to nemůže nechat jen tak, a tudíž se musí dostat ke kořenům téhle malé oázy reality a trochu s ní zacloumat. Pomalu se blížil do hustší části lesa a tak nějak cítil, že tady by mohl přijít na kloub mnoha věcem a jistě se tam i najde něco, co bude moci nechat vybuchnout. A kdesi mezi lesy se Paní pousmála.

Ráno se Ean probudila jako první. Slastně se v posteli protáhla. Tohle už jí chybělo. V nohách postele našla nějaké čisté šaty a tak se oblékla. Měly sice o něco větší výstřih, než by se jí zamlouvalo, ale nebylo to zas tak hrozné. Učesala si jednoduchý cop a vystrčila hlavu z pokoje. Kdepak asi bydlí Geirn?

Uhodnout to nebylo zase tak těžké, protože v rohu jedněch dveří byl zobrazen malý zlatý dráček, který si právě mohutně zívl. Ean vyběhla na chodbu a zaťukala na Jerryho dveře. Zevnitř se ozvalo jen tiché zamručení, a tak opatrně otevřela. Octla se přímo naproti dračí hlavě visící ze stropu. Jedno její oko se otevřelo, prohlédlo si ji a zase se zavřelo.
"Pojď dál, Ean. Divím se, že ještě nespíš. Já bych takhle vydržel viset věčně. A mimochodem, velice ti to sluší."
"Ehm, díky. Hezké ráno, Geirne." odpověděla Ean a opatrně se protlačila mezi zdí a drakem k nejbližšímu křeslu.
"Áááááá, tohle je bájo!" zařval Jerry a zamával prudce křídly. Nakonec se žuchnutím přistál na zemi a rozvalil se na druhém křesle, z jehož okrajů teď na všechny strany visely jeho křídla.
"Líbí se ti tu, že?"
"No, víš, napřed se mi to tu vlastně nelíbilo," řekla a pozorovala Geirnovo marné pokusy, při kterých se snažil nacpat někam na křeslo svůj ocas, "ale v noci se mi to nějak rozleželo v hlavě. Myslíš, že se na mě Paní nezlobí?"
"A proč by měla?" otázal se Geirn, který svůj malý problém s názvem kam-si-mám-dát-ocas vyřešil tak, že se rozvalil přes dvě křesla. "Promluv si s ní. Myslím, že by ses mohla dozvědět pár zajímavých věcí. A můžeš vzít s sebou i Jotyho, určitě ho to potěší. Já vytáhnu z postele Falešného Vouse a půjdu mu ukázat zdejší fontánu. Jsem si jistý, že něco takového, jako je tohle, v životě neviděl. Když budeš mít chvilku, skoč se na ní podívat. Možnost zaplavat si ve vybuchující vodě mi přijde fascinující."
"Ehm, no, jistě." zamumlala Ean, které to tak úžasně nepřišlo. "Já už teda raději půjdu."

Na Jotyho dveřích byl kouzelník, kterého nebylo těžké si splést, a tak Ean zaťukala a když se jí nedostalo žádné odpovědi, vstoupila. Pokoj byl zcela prost jakéhokoli kouzelníka, jen na podlaze bylo menší jezírko, jehož vznik by se dal s největší pravděpodobností přičíst roztočeným vodovodním kohoutkům v koupelně. Ean je zase utáhla a bezradně vyšla z pokoje. Vypadalo to, že v noci tam nikdo nespal. Kde tedy ten zatracený Joty je?

***

"Hezký večer, Joty." ozvalo se za kouzelníkovými zády. Ten nadskočil. Vypadalo to, že Paní razantně otřese jeho plány na otřesení touto podivnou oázou.
"Musím tě zklamat, něco takovéhohle nemůžeš zničit, je to téměř nemožné."
"Jen téměř."
"Eh, jistě." zasmála se Paní, "Jistě, je to jen téměř nemožné. Jenže brzy zjistíš, že snad nic není úplně nemožné. Možná jen některé účesy."
Dodala, a mrkla na Jotyho. Nakonec mu došlo, že to měl být nejspíše vtip, a tak se začal znovu věnovat tomu, co Paní říká.
"Nepřišel jsi sem jen tak, Joty. Přišel jsi, protože zde se toho můžeš naučit víc než kdekoliv jinde. A nebude-li ti to vadit, rovnou ti ukážu, kde můžeš bezpečně provádět své výbuchy, aniž bys někoho při tom musel zabít."
Joty jen přikývl. Sice to nebude tak zábavné jako činnost, kterou si původně naplánoval, ale špatné by to také být nemuselo. Ucítil náhlý závan sebejistoty, který pramenil nejspíše z faktu, že výbuchy mu opravdu jdou.
"Budeme muset cestovat rychleji než chůzí, Joty, jinak bychom tam nedošli ani zítra."
a Paní náhle objala Jotyho kolem ramen. V této těsné blízkosti ženy se Jotyho sebejistota vytratila rychleji než pára nad hrncem.
"Drž se!"
vykřikla ještě Paní, než ho strhla s sebou do vzdušného víru. Když z něho zase vypadli na nějaké louce pokryté různými zajímavými předměty, zjistil Joty zděšeně, že Paní - nejspíše z obavy z cestování - objímá. Rychle jí pustil a zabodl rozpačitě oči do země.
"Tak, Joty, máš zde připraveno úplně všechno." řekla Paní, které si toho nejspíše nevšimla a nebo, pravděpodobněji, jí to nevadilo. "Místo, zkumavky, spoustu zajímavých látek, a támhle za těmi stromy i dům vybavený vším, co si jen můžeš přát. Má i velkou knihovnu, která se ti bude určitě hodit, ač si to teď nemyslíš."
Joty si to tedy rozhodně nemyslel, protože existovalo jen málo knížek, u kterých si alespoň prohlédl jejich název, nechtěl ale nic říkat.
"Jsem si jistá, že se tu brzy zabydlíš."
"Jistě."
"Neboj, Ean tě přijde navštívit." Joty zvedl hlavu. To znělo jako dost pozitivní informace.
"Fakt?" ujistil se.
"Fakt."
"Těším se na ní. Víte, ona je… je…. no…"
"Líbí se ti, co?"
"No, jo, víte…. já…"
"Já vím, co tím myslíš."
"Fakt?"
"Jo."
Jotyho tenhle rozhovor zjevně uklidnil, neboť se hned pustil do zkoumání nejbližších nádob se světélkujícím obsahem a něco si pro sebe mumlal.