Anaefové II - 5. kapitola

Ean se potloukala po lese a přemýšlela, kam asi mohl Joty zmizet. Že by k té vybuchující fontáně? Nebo někam jinam? Možná, že by to věděla Paní. Ale kde jí najít?
"Paní? Paní!"
Nic.
"Do háje."
"Hledala jsi mě?"
Ean nadskočila. Co je to za slušnost, objevit se někomu za zády?
"Nevíte, kde je Joty?"
"Vím."
Ean si Paní chvíli přeměřovala.
"A povíte mi to?"
"Ne."
"Ne?"
Tohle Ean opravdu nečekala.
"Joty je teď dost zaneprázdněný. Jsem si jistá, že mu nic nechybí. Zato s tebou jsem si chtěla promluvit."
"Ehm…"
"Jak víš, nejsem prostě jen žena, kterou baví žít samotnou na ostrově spolu se zuřivými papoušky. A nežiji tu úplně dobrovolně. Vždy mě zajímaly knihy a vědění, které obsahovaly. A pak jsem chtěla znát i věci, které nejsou zapsány a věci, které byly zapsány před tak dlouhou dobou, že už nikdo neví, co znamenaly. Poznala jsem vědění a magii tak hlubokou, že lidé ani zdaleka netuší, že vůbec existuje. A moc, kterou jsem zároveň s věděním získala, je svobodou i vězením. A mým úkolem je teď strážit, co vím, zachovat myšlenky dávných lidí a zachovat moudrost shromážděnou od počátku věků. A díky tomu všemu, co vím, jsem vlastně nesmrtelná, neboť ona moc mě chrání před smrtí. Mě se ale vyhlídka na nekonečný samotářský život příliš nezamlouvá. Nemohu žít s nikým jiným, protože ta moc nikdy nespí a nedovolí mi žít obyčejný život, který by se mi líbil. A já se jí nemohu vzdát, dokud se nenajde někdo, kdo ze mě ono břemeno sejme."
"Mám tím někým být já?"
"Možná. Dříme v tobě zvláštní síla, ale nedokážu říci, k čemu jsi předurčena. A nemůžu tě ani do ničeho nutit. Povolala jsem tě sem, abys poznala, co všechno můžeš poznat, abych tak řekla. Pokud chceš protestovat, musím ti ještě říct, že se odsud nejspíše nedostaneš, dokud nezjistíš dost pro to, aby ses mohla objektivně rozhodnout. Magie je tebou přitahována, a tak se musíš naučit alespoň tolik, aby ses mohla ubránit všem stvořením, která by se tě mohla pokusit zabít nebo dokonce ovládnout."
"Spíš ovládnou nebo dokonce zabít, ne?" vyhrkla Ean dost překvapeně, neboť proslov Paní ji zaskočil.
"Ne. Věř mi, že být ovládnutá něčím takovým, čím myslím, je daleko horší než zemřít. Vlastně," dodala po chvilce přemýšlení, "smrt je často ta nejjednodušší a nejpřitažlivější varianta."
"Nemám příliš na výběr, že?"
"Ne, to nemáš. Můžeš se ale rozhodnout, jestli to všechno podstoupíš dobrovolně nebo nedobrovolně."
"Hm, je to celkem jednoduchý výběr."
"Možná. Ale chtěla jsem s tebou mluvit ještě o něčem jiném."
"Ano?"
"Tedy, o někom jiném. A to o tvé kamarádce Eloře."
"Chcete jí sem taky zavolat?"
"Ne, ale myslím, že by měla z vaší vesnice odejít a vydat se do Zakázaného lesa."
"Proč, proboha?"
"Zdá se, že by tam jít měla. Netuším úplně proč a věř mi, že to ani nechci zjišťovat. Možná tam potká něco nebo někoho, kdo bude pro její další život důležitý. A nebo možná pro životy jiných lidí. A nebo si z nás prostě magie dělá šoufky."
"To by se měla jen tak potulovat lesem? Vždyť tam Anaefové nesmí!"
"Jako kdybyste toho někdy dbali."
"Hm, to ne."
"No vidíš. Davide*! Davide!"
Z nedalekého stromu slétla andulka.
"Davide, tohle odneseš Eloře. To je Anaefská dívčina." řekla Paní a podala papouškovi tenký svitek.
"Jjjasně."
"A budeš se držet poblíž ní. Pořád. A budeš jí k službám, ale nic moc nepovídej."
"Hhh" zamumlal papoušek. Na lepší odpověď se nezmohl, neboť držel svitek v zobáku.
"Tak šťastnou cestu." popřála Paní a David zmizel mezi stromy.

"Pokaždé, když zavřeš oči a vykročíš, octneš se někde jinde, ačkoli se budeš pohybovat stále po ostrově. A tak se naučíš vše, co bude potřeba. Vykroč." vypadalo to, že Paní se s Ean mazlit nebude. A tak jí nezbylo než zavřít oči, soustředit se a vykročit. Stoupla do prázdna.

***

Calair se probudil brzy po tom, co Ean odešla. Oblékl se a vydal se jí najít. Její přítomnost mu totiž dělala nesmírně dobře a být tam Paní, tak na něj spiklenecky mrkne. Jenže ona tam nebyla, tedy alespoň zatím. Ani Ean ovšem nebyla tam, kde by měla být, totiž ve svém pokoji, a Calair začínal mít neblahé tušení. Pobíhal tedy mezi stromy tak dlouho, dokud nepotkal Paní.
"Neviděla jste Ean?"
"Hezké ráno."
"Eh, i vám. Neviděla jste Ean?"
"Díky, já se vyspala dobře. A ty?"
Calair vzdychl a pokusil se poněkud uklidnit. Příliš mu to nešlo, ale přesto odpověděl o něco pomaleji.
"Já také, děkuji za optání. Neviděla jste dnes ráno Ean?"
"Viděla."
"Nevíte kam šla?"
"Netuším. Vykročila se zavřenýma očima a zmizela. Mohla se dostat kamkoliv."
"Proč jste jí nechala?"
"Řekla jsem jí, ať to udělá. Bude poznávat a učit se. Můžeš jít za ní, jestli ji najdeš. A koukej se cvičit v boji, ať jí jsi alespoň trochu prospěšný."
"Jistě." zamumlal Calair, sevřel křečovitě oči a vykročil, či spíše vyběhl. Téměř okamžitě však narazil do skály a omdlel.


David dorazil do Anaefských lesů a díky svému instinktu brzy našel tu, jíž byla zpráva určena. Vyčkal si, až se bude někde potulovat sama, a slétl před ní. Elora se zastavila a zahleděla na papouška. Co tady takové zvíře dělá?
"Huháš." zamumlal papoušek. Teprve nyní si Elora všimla, že drží cosi v zobáku. Přesněji řečeno, drží nějaký svitek. Pro koho pak bude? Jenže Davida nebavilo čekat, až si od něj tu zatracenou věc vezme, a tak ji upustil své nové přítelkyni do klína. Anaefka opatrně rozbalila pergamen a začetla se. Ačkoli jí čtení nikdy nešlo příliš dobře, tentokrát jako kdyby jí slova proudila přímo do hlavy a nezdržovala se poutí skrz oči. A také jí bylo jasné, že prostě musí udělat to, co jí pisatel tohoto svitku přikazuje. Vlastně ani tak nepřikazuje, jako doporučuje, ale to tím způsobem, že prostě musí udělat to, co je jí doporučováno. A proto strhla ze šňůry kus sušeného masa, vzala si svůj zavírací nůž a vyrazila směrem na jih. Nesmí ztratit ani chvilku!

*Pozn: čtěte anglicky, tj Dejvid.