Dotkni se hvězd - 17. díl

„Ahoj Evičko, tak jakpak ses měla?“ uvítala ji máma, sotva otevřela dveře.
Eve s úlevou zaznamenala, že krom smutného výrazu vyhlíží poměrně v pořádku, tedy aspoň pokud se rozhodla ignorovat již blednoucí modřiny, pozůstatky jiných dní, kdy otec nebyl tak zdrženlivý.
„Jo, dobrý,“ přikývla s předstíraným nadšením, a kvůli mámě se dokonce přinutila k poněkud chabému úsměvu. „O dost jsi přišla, ten film byl fakt bezvadnej,“ vymýšlela si, neboť se jí nechtělo přiznat, že nakonec do žádného kina nešla a raději se několik hodin procházela venku. Své trudomyslné osamělé putování posléze zakončila nevalnou kávou v jednom malém bistru a jelikož začínala být notně prochladlá, přece jen pošmourné listopadové počasí nebylo podobným aktivitám zrovna nakloněno, vydala se zpátky domů.
Cestou na zastávku si jako obvykle pohrávala s lákavou představou, že by sedla na první autobus, který by tam zastavil a který by měl namířeno někam do neznáma. Kamkoli, kde by mohla začít nový život. Byla to taková její hra, ne nezřídka trávila čas tím, že seděla na tvrdé studené lavičce v čekárně a dívala se ven na to neustálé hemžení lidí… jak všichni někam spěchají… všichni cílevědomě vyhlížejí svůj spoj, jenom ona pořád neví, co si sama se sebou počít. Neměla ponětí, kam vlastně patří, ale jedním si byla jistá… že ten dům, ve kterém přebývá, není domovem.
A byly chvíle, kdy mámu upřímně nenáviděla. Za to, jak tátu pořád omlouvá, jak namísto toho, aby se mu vzepřela, raději se mu beze slova protestu podřídí, jako kdyby byla už příliš unavená bojovat za své názory. Stávala se z ní bytost, která žila snad jen proto, aby činila vše ku jeho spokojenosti, bez vlastní vůle a snů, bez chuti a odvahy zkusit něco jiného než byla ta nenápadná forma nevolnictví, ve kterou se její manželství pozvolna zvrtlo. Možná bylo takové dokonce od začátku, avšak to otec nebyl natolik často doma, aby dal plně najevo svou diktátorskou povahu, jako tomu bylo nyní.
Eve se zpočátku snažila, aby ji z té podivné letargie dostala, když matka zvažovala, že by si našla práci, nadšeně ji v tom podporovala, neboť doufala, že by na ni společnost jiných lidí mohla mít spásný vliv, jenže otec si něco podobného nepřál, a tak to máma ihned pustila z hlavy. Je pouze hrdý, víš, bránila se, když jí tu povolnost vyčítala, a ona na to tehdy odsekla, že se mu akorát nezamlouvá, že by nad ní ztratil svou moc. Že by se na něm mohla stát nezávislou. Máma samozřejmě protestovala, že tak to není, a že manželství je přece o kompromisech, jako kdyby vůbec neviděla, že na ty v jejich případě nikdy nedochází. Nebo si to jen odmítala připustit?
„To jsem moc ráda, že ses dobře bavila,“ usmála se na ni teď, jako kdyby to bylo to jediné, na čem skutečně záleželo.
Jak může být někdo šťastný jen tím, že jsou šťastní lidé kolem něj? podivila se Eve v duchu. Copak někdo dokáže být natolik nesobecký? A nebo je to jen přetvářka? Maska, za kterou skrývá svou vlastní utrápenou tvář a prázdné oči?
„Bavila bych se ještě víc, kdybychom tam šly spolu, mami…“ prohlásila zkusmo a upřeně přitom zkoumala matčin obličej, jestli v něm neobjeví aspoň jiskřičku života. Její úsměv se sice o něco prohloubil, ale žádné veselí v něm nebylo.
„To je od tebe milé, že to říkáš, ale jsem si jistá, že ti bylo lépe s kamarádkami. Já už jsem na tohle přece jen stará.“
„Ty nejsi stará! Měla by sis taky někdy někam vyrazit! A tím nemyslím do supermarketu na nákup!“
„Ale Eve…“ pokárala ji matka mírně. „Nezačínej zase. Otec se co nevidět vrátí a já bych nerada, aby nás zastihl při podobné diskuzi. Už jsem ti přece několikrát říkala, že mi nakupování nevadí.“
„Ani všechny ty domácí práce?!“
„Ani ty. Někdo to udělat musí a když otec pracuje a ty studuješ, je na mně, abych se o vás postarala.“
„Já bych ti přece pomohla, kdybys mě pořád neodháněla!“ ohradila Eve podrážděně.
„Já ale pomoct nepotřebuji, zlato. Však budeš mít jednou svou vlastní domácnost a tam si toho všeho potom užiješ do sytosti. Radši mi pověz, jestli nemáš hlad. Nechala jsem ti jednu porci lasagní od večeře… ohřála bych ti ji.“
„Díky, ale já už jedla venku,“ vymluvila se Eve a doufala, že jí zrovna nezakručí v břiše. Hlad měla obrovský, avšak odmítala se chovat stejně jako otec a nechat se od mámy obskakovat. „Dám si to kdyžtak pozdějc, jo?“
„Jak chceš. Na stole je ještě zbytek jablkového koláče, kdybys náhodou dostala chuť,“ sdělila jí máma, než se poněkud spěšně odebrala do kuchyně, zřejmě aby se vyhnula další debatě, a zanechala Eve samotnou. Už zase.
„Sakra!“ zaklela tiše, aby to matka nezaslechla.
Věděla, jak moc ji irituje, když nadává, ale copak k tomu neměla důvod? Nejdřív ta hrozná společná snídaně, pak hromada nudných přednášek zakončených tím trapasem před Claire, o kterém si zřejmě bude zítra povídat kdekdo, a nakonec tenhle rozhovor, po němž jí v ústech zůstala značně nahořklá chuť. Vždyť se ani nepohádaly, proč má tedy pocit, jako kdyby tomu tak bylo? A proč každá její snaha mámu aspoň trochu probrat, končí výčitkami svědomí, že jí akorát ještě více ublížila? Nejspíš by se měla konečně smířit s tím, že ji už nezmění, a zachránit aspoň sebe, ale to se jí zase zdálo zbabělé. I když… měla snad jinou možnost?
Frustrovaná svou bezmocí odložila boty nepříliš šetrně na volné místo pod věšáky a chystala se právě vyrazit do svého pokoje, když v proskleném okénku vchodových dveří zahlédla něčí tvář.