Forsaken - 234. díl

Stříbrný hvězdice se zaleskly, jak prosvištěly vzduchem, a já si dala zatraceně záležet, abych všem čtyřem dopomohla zabodnout se co nejhloubějc do Petrovy hrudi. Musela jsem kvůli tomu několikrát změnit jejich trasu, neboť ten hajzl se jim pokoušel vyhnout, ovšem ani jeho mimořádná obratnost nemohla soutěžit s mýma výjimečnýma schopnostma.
Zprvu si neuvědomoval, že to dělám já, zřejmě Ariel nepovažoval za nutný ho informovat o tom, že jsem tak trochu... jiná. Ale když v jednu chvíli zachytil můj pohled, zdálo se, že mu to došlo. Strnul... a to byl jeho konec. Vrhací hvězdice se krvelačně zabořily do jeho těla, jen způli zůstaly trčet ven, jakoby se mu chtěly vysmívat.
Bylo zřejmý, že to nečekal. Jenom slabě vyheknul a s naprosto užaslým výrazem na ně zíral, zatímco se ztěžka sesul na kolena. Jeho světlo se pozvolna vytrácelo, přesto mi neunikl výraz plný bolesti, který se mu krátce mihl po tváři, než se rozplynul docela. Poslední, co se mi podařilo zachytit, bylo cosi jako náznak úsměvu. Nechápala jsem, co ho mohlo vyvolat, a nejdřív jsem si naivně myslela, že byl nakonec možná rád, že jsme ho vysvobodili z jeho zlovolný existence. To bylo ale jenom do onoho okamžiku, než jsem se podívala na Riela. Teda lépe řečeno na místo, kde se ještě donedávna nalézal. Protože on už tam nebyl!
„Rieli?!“ vyjekla jsem poplašeně a bez rozmejšlení jsem se rozběhla tím směrem, kde prve stál.
„Ani se nehni!“ ozval se jeho hlas jakoby odnikud a já poslušně strnula.
Protože jsem se ihned dovtípila, co se přihodilo. Ostatně široká puklina, která hyzdila tvář země jako nějaká hluboká jizva, byla víc než dostatečným vodítkem.
„Jak ti můžu pomoct?!“ vyptávala jsem se a natahovala krk v naději, že z Riela zahlídnu aspoň kousek, jenže to se mi bohužel nepoštěstilo.
„Zůstaň, kde jsi!“ nařídil mi nesmlouvavě. „Není to tu stabilní!“ dodal ještě a můžu říct, že docela zbytečně. To zlověstný dunění sice mezitím utichlo, avšak pořád jsem cítila, jak se půda pod mýma nohama mírně chvěje, což jistě neznamenalo nic dobrýho.
„Dostaneš se nějak ven?“ ubezpečovala jsem se. Přece jsme zdárně nepřežili Petrův útok, jen abych o něj teď přišla! Navíc k nám stále z dáli doléhaly zvuky střelby, což mě na jednu stranu uklidňovalo, jelikož to znamenalo, že je táta dosud naživu, ovšem na druhou mě sužovaly obavy, jak dlouho to tam ještě sám může vydržet.
„Jo, snad. Drolí se to jako svině,“ vypravil ze sebe Riel poněkud udýchaně, zřejmě nebylo právě jednoduchý viset v nějaký blbý průrvě.
Měla jsem děsný nutkání vydat se neprodleně k němu, kdybych si opatrně klekla na okraj, třeba bych na něj dosáhla, ale předpokládala jsem, že Riel věděl, co dělá, když mi to zakázal. Jenže nečinně čekat, jestli si sám pomůže, se mi taky ani trochu nezamlouvalo.
„Jak jsi na tom?“ zavolala jsem po chvilce, která se mi zdála skoro jako věčnost.
„Zatím ještě visím!“ odsekl lehce nedůtklivě.
„Fajn!“
Podrážděně jsem si založila ruce na prsou a znepokojeně naslouchala občasnýmu zaklení, který se z tý praskliny ozývalo. Podle výrazů a tónu mi nepřipadalo, že by se Rielovi nějak zvlášť dařilo. A zvuk sypajícího se písku taky nebyl zrovna povzbudivej. Posléze už jsem to nevydržela a takřka po špičkách jsem se vypravila na místo Petrova skonu. Nebylo těžký ho najít, protože všechny čtyři hvězdice se dosud povalovaly na zemi, o to obtížnější ale bylo se k nim dostat. Naštěstí mi postačilo být na dohled a ty kousky stříbřitýho kovu se samy poslušně zvedly, aby vzápětí měkce usedly u mých nohou.
Původně jsem je plánovala použít jako oporu pro Riela, jakési stupínky, který by mu usnadnily výstup nahoru, avšak když jsem si je blíže prohlídla a zjistila, že jsou celé zohýbané, byla jsem nucena od svýho úmyslu upustit. A beztak byly příliš malé, kdybych je bezpečně uvěznila do stěny z písku, už by z nich zřejmě nečouhalo ven vůbec nic. Zklamaně jsem je zahodila a snažila se rychle vymyslet něco jinýho, když se opět ozval Riel.
„Izabel?“ Jeho hlas zněl natolik zdráhavě, až mě to naplnilo nepříjemnou předtuchou. Bylo to, jako kdyby se se mnou chystal rozloučit!
„Jo?“ vypravila jsem ze sebe, hrdlo stažený úzkostí a slzy skoro na krajíčku. Takhle to přece skončit nemohlo! Já ho přece nenechám umřít! Nesmím!
„Obávám se, že to nezvládnu...“ přiznal neochotně a já měla pocit, že se mi na okamžik docela zastavilo srdce.
„To neříkej! Nějak si přece poradíme!“ vyhrkla jsem vášnivě, pomyšlení na to, že bych ho měla ztratit, bylo naprosto nesnesitelný. „A nebo někoho přivedu, jenom se drž!“ zapřísahala jsem ho.
„A koho bys chtěla přivést? Je tu jenom Alex a ten má už tak dost starostí. Navíc... dlouho tu asi nevydržím... Jenom během týhle chvilky, co tu mluvíme, jsem sklouznul téměř o dva metry níž...“