Savoy Place - 17. díl

„Jsi…jsi to vážně ty?“ ptá se dojatým hlasem. Nejsem schopna promluvit, proto jen přikývnu. Položí ruku na mou tvář a oba se usmějeme. Vezmu jeho ruku do dlaní a pevně ji stisknu. Cítím se zase jako malá holka, když jsem byla vděčná za jakoukoli chvilku, kdy se utrhl z práce a dal mi přednost před spoustou povinností. Jsem vážně šťastná a největší podíl na tom mají tátovy oči, ve kterých se zračí obrovská radost a dojetí.
„Tolik jsi mi chyběla…já…já se moc omlouvám…omlouvám se za všechno, co jsem ti kdy udělal a…a hlavně za to, co jsem neudělal…Vím, že jsem tě zklamal, ale věř mi, že sebe jsem zklamal ještě víc. Neobstál jsem v nejtěžší zkoušce života, nebyl jsem dobrým otcem, vím to…“ nemohla jsem ho už dále poslouchat, proto jsem mu dala prst před rty, zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu a konečně ho po tolika letech objala.
„Děkuju…děkuju ti za všechno…a omlouvám se…promiň mi to…“ skla v mých očích se po těchto slovech neovládla a střípky slz se začaly spouštět z koutků očí jeden za druhým a braly na sebe podobu diamantových kapek, které chladily mou rozpálenou kůži.
Nic netrvá věčně a i tato dokonalá chvíle musela skončit. Setřela jsem si slzy z obličeje a chytla jsem tátu za ruku, aby přetrval pocit navráceného štěstí a bezpečí.
„Tolik let odloučení…tolik let,“ promluvila i matka, „už jsem přestala doufat, že by ses k nám někdy vrátila. Ale děkuji všemu, co tě donutilo k návratu domů. Chyběla jsi mi a strašně ráda tě vidím,“ skončila a natáhla se, aby mne objala. Neudělala jsem žádný pohyb, jen jsem stála a koukala na ni, jak se jí v tváři začíná objevovat vztek a náznak vzdoru. Celé její představení vypadalo celkem důvěryhodně, ale já ji znám až moc dobře. Věděla jsem, že ani třetinu jejích slov nemyslela upřímně. Tedy skoro jako vždy, když jsem s ní mluvila. Po těch letech bych jí už mohla odpustit, nebo bych spíše měla, ale já jí to nehodlám ulehčit o nic víc, než ona mně. Nechci se mstít nebo něco takového, ale ani jí to neodpustím.
„Komu to divadýlko hraješ?“ zeptala jsem se jízlivě. „Žádné vhodné diváky, kteří by ti uvěřili, tu nemáš.“
„Proč se ke mně takto chováš?“ ptala se zdánlivě překvapeně, ale v jejích očích se hromadilo stále více vzteku. Bylo mi jasné, že co nevidět tato dokonalá dáma vybuchne a pořádné hádce se nevyhneme. Jedna další hádka byla nejlepší scénář dnešního večera, který mě napadl. Jen doufám, že nenabere gigantických rozměrů, a že skončíme jen u jedné.
„Ty se ještě ptáš?“ nevěřila jsem vlastním uším.
„Ano, ptám. Že mě nemáš příliš v lásce, to jsem pochopila dávno. Ale takhle se ke mně chovat teda nebudeš, má drahá. Jsem pořád tvá matka, ať už se ti to líbí nebo ne, a zasloužím si alespoň úctu.“
„A čím si jako myslíš, že sis ji zasloužila? Uveď mi alespoň jeden jediný příklad!“
„Dala jsem ti život! To ti připadá jako malá oběť?“
„Oběť? No to si ze mě děláš legraci.“ Tak tenhle rozhovor rozhodně nedopadne dobře.
„Musíš se hádat? Proč ses vůbec vracela? Abys mi zkazila další den?“
„Cože? Jsi tak hrozně sebestředná. Ještě mi řekni, že za všechno zlé v tvém životě můžu já, ta špatná dcera.“ Teprve teď jsem si uvědomila i přítomnost Nicolase, který tu celou dobu stál mlčky a asi mu nebylo zrovna příjemné, být přihlížející rodinné hádky. Uklidnila jsem si trochu hlas a pokračovala jsem. „Nemůžeme to dokončit někdy jindy a hlavně jinde? Pokud nevidíš, nejsme tu sami a já si nehodlám zkazit pověst tím, že s tebou nesdílím stejné názory.“
„Ne, nemůžeme, dokončíme to tady a je mi úplně ukradené, kdo nás uslyší.“ Chladným pohledem si změřila Nicolase, který její pohled upřeně opětoval. Pak se zaměřila na mě a důkladně mě prozkoumala a poté se dost nelichotivě usmála. Její maska vždy upravené a vyrovnané ženy byla ta tam. „Pověst? Jakou ty sis mohla vybudovat pověst? Když na tebe koukám, tak akorát nějaké děvky.“ Koukala jsem na ni značně nevěřícně a měla jsem obrovskou chuť jí věnovat alespoň jednu facku. Stiskla jsem tátovi ruku, abych nebyla v takovém pokušení a pomalu vydýchávala slova mé matky.
„Tak to už by stačilo, tohle jsi přehnala, Pen. Nemáš jediný důvod ji z něčeho obviňovat. Natož z takové blbosti. Ona má právo na nějakou obžalobu, ale my rozhodně ne,“ vložil se do toho táta, který se mě zastal, až jsem koukala.
„No samozřejmě. Tvoje dokonalá dceruška. Proč jsi teda tady?! Neříkej mi, že nic nepotřebuješ. Nehodilo by se ti významné postavení, peníze nebo známosti? Tak už nám konečně řekni důvod tvého srdcervoucího návratu.“ Své pocity už se ani nesnažila skrývat a hněv z jejích očí sálal na všechny okolo.
„Proč? Protože mi někteří členové této rodiny chyběli. A tentokrát to vážně nemusíš vztahovat na sebe. A ano. Nerada to říkám, ale máš částečně pravdu. O něco jsem vás chtěla poprosit…o pomoc.“
„Jak jinak. Ale abys neřekla, že jsi sem šla zbytečně, dám ti vizitku na našeho právníka a s ním můžeš ten svůj problém vyřešit. Pokud jde o soudní či finanční otázku, určitě se nějak dohodnete.“
„Můj problém?! Věř mi, že tohle se tě týká stejně jako mě. Takže jsem přišla požádat o pomoc s naším problémem.“ Opovržlivě si mě měřila, ale neřekla jediné slovo, proto jsem po kratší odmlce pokračovala. „Tentokrát na něm nese značnou vinu ta tvá obětavost. Nebýt tebe a táty, nikdy bych se nenarodila a nezdědila vaši krev a tím by ses vyhla této konverzaci, pro tebe tak nepříjemné. Takže mě alespoň jednou v životě neobviňuj!“
„Skvělé! Skvělé! Tak tohle mám za všechno, tohle je ten vděk. V tomto rozhovoru už nehodlám pokračovat.…Omluvte mě, jdu se věnovat hostům.“ Jen jsem nevěřícně zakroutila hlavou při jejím slově „vděk“ a otřásla se kvůli ráně, kterou způsobila efektivním zabouchnutím dveří.
„Jak ráda jsem zase tady,“ poznamenala jsem sarkasticky a ušklíbla se pro sebe.
„Tak toto nedopadlo zrovna nejlépe. Ale nebudeme tu přece stát, posaďte se, prosím,“ vybídl nás táta a pokynul k sedačkám v rohu pokoje.
„Já s dovolením půjdu a nechám vás o samotě,“ omlouval se Nicolas a měl se k odchodu.
„Ne, to vážně nemusíte,“ protestoval táta, ale Nicolas už byl pevně rozhodnutý, že nám dopřeje čas ke kloudnému přivítání. „Dobře. Věřte mi, že vám jsem nesmírně vděčný, že jste mi přivedl dceru zpět. Děkuju.“ Pokračoval táta a podali si ruce.
„Myslím, že už byla skálopevně přesvědčená sem jít.“
„Tak přímo skálopevně bych to nenazvala, ale plán byl podobný,“ smála jsem se. „Děkuju moc. Dodal si mi odvahu ukázat se zde a taky jsem se chtěla omluvit za to menší zhroucení. Jsem poslední dobou nějak naměkko. Slibuju, že si tě za chvíli najdu, takže se ani nesnaž uniknout, protože mi dlužíš tanec.“ Objala jsem ho a políbila na tvář. Usmál se na mě a já se cítila opravdu šťastně, že mám kolem sebe naprosto úžasné lidi. Nicolas odešel do hlavního sálu a my jsme konečně zůstali sami.