Forsaken - 235. díl

Po těhlech slovech už jsem na nějaký příkazy kašlala a opatrně jsem se přiblížila k okraji průrvy, abych nahlídla dolů.
Pohled na Riela nebyl zrovna moc povzbudivej. Sice prasklina, do který spadnul, nebyla tak široká jako jiný, takže byl zapřenej rukama i nohama na obou stranách jako nějakej horolezec, ale na to, aby se bez pomoci dostal ven, by okolní materiál musel bejt o něco pevnější. Takhle mu dalo už dost zabrat, aby se aspoň jakžtakž udržel na svý současný pozici. Ta byla mimochodem natolik hluboko, že ani nemělo smysl k němu natahovat ruku.
Pomalu jsem klesla na kolena a když ke mně Riel znenadání vzhlídnul, tvář celou pokrytou pískem, chtělo se mi brečet. Nejspíš to na mně poznal, protože se lehce zamračil.
„Jestli hodláš řvát, tak radši zas běž! Víš dobře, jak mi ten zvuk leze na nervy!“ zavrčel na mě nevlídně, ale přišlo mi, že to jenom hraje. Kvůli mně. Což mě samozřejmě dojalo ještě víc. Ale na nějaký slzy teď nebyl čas… musela jsem něco udělat… prostě musela!
„Možná kdybych to tu prohledala a našla nějaký lano…“ zadumala jsem nahlas, i když moc nadějí jsme si nedávala.
„Ani to nezkoušej, ještě na sebe upozorníš zbytek těch hajzlů! Radši se odsud kliď… jestli zvládneš moji motorku, tak je ti plně k dispozici, řekl bych, že se jí tím pádem nic hroznýho nestalo. Hlavně běž někam mezi lidi… tam snad budeš aspoň na chvíli v bezpečí…“ instruoval mě Riel věcně, jeho hlas skoro prost veškerejch emocí.
„Nikam nejdu, nenechám tě tady trčet!“ odsekla jsem bez váhání. „Zkus aspoň vylízt o něco vejš! Abych na tebe dosáhla!“ prosila jsem ho.
„Myslíš si snad, že tady dole čekám jenom na to, až mi tohle řekneš?!“ procedil mezi zuby kysele. „Když se budu pokoušet vylízt ven, propadnu se akorát ještě hloubějc! Když se nehejbu, tak to celkem jde… sice se to pořád trochu sype, ale zatím ještě držím na jednom místě!“
„To je sice hezký, ale já bych tě radši viděla venku!“ křikla jsem na něj. „No tak… nějak to přece musí jít!“
„No… kdybys měla andělský křídla a slítla sem dolů pro mě, tak bych se tomu ani moc nebránil!“ ušklíbnul se, zřejmě už víceméně smířenej se svým osudem. „Moje ego by se s tím sice muselo chvilku vyrovnávat, ale nejspíš bych to nakonec překousl!“ zažertoval nevesele.
„Těší mě, že bys byl až takhle rozumnej, ale stejně je ti to úplně nanic!“ odsekla jsem nevrle, protože mě štvalo, že mě vůbec nic nenapadá, a Riel namísto toho, aby zkusil něco vymyslet sám, mele akorát kraviny.
„To je blbý… chtěl jsem ti za svou záchranu dát pořádnou pusu…“ dobíral si mě dál, zatímco se snažil ještě hlouběji zavrtat špičky nohou, aby získal větší stabilitu.
Možná se mi to jenom zdálo, ale připadalo mi, že pramínky písku, který se bez ustání sypaly kamsi do útrob Země, ještě zesílily. Každopádně můj pocit beznaděje zesílil určitě.
„Co kdybych zkusila odhrabat část písku na jedný straně? Třeba bys tam pak dokázal doskočit!“ navrhla jsem skepticky.
„Vypadám snad jako spider-man? Navíc jak rejpneš do horní vrstvy, sesype se to tu na mě úplně,“ namítl Riel a s rezignovaným výrazem se rozhlídnul kolem sebe. „Kdybych měl nějakou oporu pro nohy a nebo ruce… ale jak se o něco pokusím, už klouzám dolů. To udělaly ty zatracený otřesy… ty stěny držej fakt jenom na dobrý slovo!“
„Chtěla jsem použít ty tvoje hvězdice, ale chtělo by to něco solidnějšího…“ Můj pohled bezcílně putoval sem a tam, až se s úžasem zastavil na Rielovejch zádech. No ovšem!
„Rieli?“
„Hm?“ zamručel.
„Něco zkusím, jo? Ani se nehni! A… drž se!“ upozornila jsem ho.
„Hej, co chceš dělat?!“ houknul na mě znepokojeně. Na týpka, co by měl každým okamžikem spadnout, až příliš. Teprve po jeho dalších slovech mi došlo, že neměl strach o sebe. „Neopovažuj se sem za mnou lízt, slyšíš?!“
„To ani nemám v úmyslu! Chci jenom zabodnout tvoji katanu kus nad tebe, aby ses jí mohl chytit!“ prozradila jsem mu svůj plán a čekala, že mi za to hned vynadá. Ale on mě překvapil tím, že neprotestoval.
„Dobře, to by snad mohlo vyjít. Jenom žádný prudký pohyby, jo?“
Přikývla jsem. „Neboj, budu to mít zcela pod kontrolou,“ uklidňovala jsem ho, ale musím říct, že jsem nemluvila tak docela pravdu. Jo, věcma jsem pohnout uměla, jenže nikdy jsem se tomu nevěnovala natolik, abych se dopracovala k naprosté preciznosti. Teď jsem toho trpce litovala.