Suffering!

Suffering!
Kapitola I.: Životní osud.

21.prosince 2009, 12:00, New York, Severoamerická unie, sídlo Bio-Tech Research Company, kancelář ředitele Pershinga.

Do kanceláře ředitele Pershinga vstoupil doktor Edmund Carter, biolog a šéf lékařského výzkumného oddělení BTRC s tlustým svazkem dokumentů, zpráv a hlášení. Pershing byl menšího vzrůstu a křehké konstituce, měl již prošedivělé vlasy a nosil tenké brýle. Nosil černé kvádro, kravatu a drahé kalhoty.
Naproti tomu Carter byl většího vzrůstu, ještě celkem mladý, kolem 40cítky, zároveň byl jedním z nejslavnějších biologů, genetiků a průkopníků lékařství počátku 21.století.
„Pane řediteli…“ohlásil se Carter.
Pershing přikývl a Carter přišel k Pershingově dubovému stolu a položil na něj obrovský svazek dokumentů.
„Našli jsem co jsme potřebovali, pane řediteli!“informoval Pershinga Carter.
„No bylo na čase. Ředitel CIA Hoffman mi už šlape na paty s reportem o výzkumu a pokrocích v experimentech…“
„Nemusíte se bát, řediteli. Nejdéle do ledna bude report hotový a závěrečné zkoušky dokončeny. Pokud vše půjde jak má tak…“
„…tak se zapíšeme do historie lidské rasy!“pronesl s úsměvem Pershing a započal číst složku.
„Nejen to… armáda na nás stále tlačí…“dodal Carter a otočil se aby se vrátil k výzkumu.

22.prosince 2009, 23:40, Praha, Česká republika, stanice Metra C Opatov.
„K čertu, to je kosa!“vyjekl jsem na Martina, starého kamaráda.
„Touhle dobou obyvatelé Helsinek zapínají topení, Rusové rozmrazují své psy mlácením o zem a Laponci připouští, že je trochu zima…“odvětil kousek jednoho starého vtipu Martin a začal jsem se trochu smát.
„A nezapomeňte, že Rusové ještě žvatlají zmrzlou vodku!“přidala se Kateřina, moje přítelkyně a já přikývl. Ve vestibulu metra bylo sněhu jak…
Byla to nejhorší zima za posledních několik století. Teplota odpoledne dosahovala -19 stupňů celsia a v noci -40 stupňů celsia. Nyní bylo asi -35 stupňů celsia.
Autobusy nejezdili, stejně tak většina aut což jen posilovalo hospodářskou krizi, která se znova stupňovala.
Vyšli jsme ven z vestibulu, vydali se po zasněžené cestičce a dostali se na betonovou cestu po níž jsme šli k našemu paneláku.
Zrovna jsme se vraceli z jednoho menšího večírku. Vzhledem k tomu, že byl menší tak jsme ani nebyli moc opilý a během pár minut jsme dorazili domů. Tedy, až na Martina, ten nasedl do svého auta, které si nechal u nás u baráku a zapalovačem se snažil auto rozehřát což se mu podařilo po… hodině a konečně se rozjel pryč.

„Tak, to bychom měli…“řekl jsem Katce a objal ji. Katka byla 177 cm vysoká, krásná černovláska. Měla krátce střižené vlasy s blond melírem, nádhernou akorát postavu a jemnou kůži.
„Miluji tě, Adame…“řekla a políbila mě.

23.prosince, 6:00, Praha, Česká republika.
Odešel jsem z domu do práce, abych odhlásil všechny potřebné údaje a měl to z krku před vánoci. Všude byla tma jak v pytli a světla nefungovala, v poslední době docházelo k výpadkům elektřiny na mnoha místech a nejen v ČR. Jen včera odpoledne nešla elektřina půl hodiny.
Procházel jsem sněhem, který už byl po kolena a hledal jsem svoji motorku, když tu jsem uslyšel zoufalý dívčí výkřik.
Šel směrem od pomníků obětí světových válek.
„POMOOOOC!“slyšel jsem křik. Kateřina to samozřejmě nebyla, ta ještě spala doma a ani žádná ze sousedek, ale to v tu chvíli nebylo podstatné. Podstatné bylo, abych pomohl.
Rozeběhl jsem se směrem k pomníkům a tam spatřil nějakou mladou dívku jak je držena opilým chuligánem.
„Hej! Pust ji ty dobytku!“zaječel jsem a chuligán ji pustil. Ona utekla a rozeběhl se na mě s nožem. V tu chvíli, ale kolem mě „proletělo“ něco jako divný stín a já spadl na zem do hlubokého sněhu. Přestal jsem cítit celé tělo, ruce i nohy, necítil jsem zimu, jen v obličeji. Nedokázal jsem se pohnout.
Poslední co jsem spatřil než jsem upadl do bezvědomí byl chuligán a nějaký další muž.

Nemocnice krč, pokoj 202, 23.12.2009, 10:54.
Probral jsem se z ničeho nic v nemocnici a mžoural jsem.
Umělé světlo mě trochu oslepovalo, ale to bylo tím, že jsem byl pravděpodobně dlouho v bezvědomí. Po chvíli jsme se konečně rozkoukal a viděl jsem, že jsem v nemocničním pokoji a nemohu se vůbec hýbat. Pokoj byl celkem skromně zařízen, ale byl jsem tam jen já.
Na židli vedle postele seděla unavená Katka a nevšimla si, že jsem se probral.
„Ka… Katko…“zasípal jsem a ona se ve vteřince prudce otočila. Ve tváři měla spoustu nejasných pocitů. Byla ráda, že jsem se probral, ale byl tam i smutek.
„Miláčku…“vyhrkla ze sebe a naklonila se ke mně. Políbila mě a pak odběhla za doktorem, aby ohlásila, že jsem se probral. Doktor přišel a vypadal celkem utahaně. Všichni byli v takové depresivní náladě. To bylo tím počasím.
„Co se děje?“zeptal jsem se doktora a do pokoje po chvilce vešel i nějaký muž v civilních šatech, džínech a hnědém kabátu. Měřil asi 189 centimetrů, měl krátké hnědé vlasy, strniště a takový tuctový obličej.
„Adame Hezucký, je mi líto, ale mám pro vás velice špatnou zprávu…“řekl lékař a já věděl, že to bude souviset s tím, že se nemůžu vůbec pohnout.
„… když jste se rval s těmi, násilníky či kdo to byl, tak vám jeden z nich přeťal nožem míchu. Je mi líto, ale nikdy již nebudete chodit a ani se jinak hýbat…“řekl mi lékař zdrcující zprávu.
„Pane Hezucký. Vím, že je toho na vás mnoho, ale…“začal ten muž v kabátu a přistoupil k posteli.
„… ale musím vás požádat o výpověď. Jsem Ivan Janík, detektiv z místního okrsku.“
Byl jsem v šoku a nevnímal co říká. Katka byla uplakaná. Lékař odešel.
„Co potřebujete?“zeptal jsem se.
„Potřebuji svědectví toho co se stalo…“řekl detektiv a vytáhl svoje PDAčko, kam si chtěl svědectví zaznamenat do textového bloku.
„… můžete mi tedy popsat co se stalo?“
„Dobře. Ať už to mám za sebou… kolikátého vůbec je, kolik je hodin?“
„Je 23.prosince 2009, 11:02…“
„Aha… dva dny v rauši… no, bylo to tak, že jsem brzy ráno, krátce po šesté odcházel z paneláku, kde já a Katka bydlíme. Šel jsem po silnici k jedněm památníkům obětem světových válek a uslyšel dívčí výkřik. Přiběhl jsem k místu odkud šel a tam stála vyděšená dívka a k ní se přibližoval nějaký asi bezdomovec, s nožem a vypadal, že je opilý. Byl asi metr sedmdesát vysoký, plešatý, v potrhaném tenkém oblečení, na ruce měl myslím tetování…“
„Víte jak to tetování vypadalo? Dost by to urychlilo hledání…“
„Když jsem se k němu blížil spatřil jsem, že to byl drak. Drak a s ním zápasil lev… ale nevzpomenu si jakou barvu to mělo. No pak jsem na něj zakřičel něco ve smyslu, ať ji nechá být. On se otočil a rozeběhl se na mě s nožem. Pak kolem mě, ale prolétl nějaký stín. Viděl jsem ho, protože okolí bylo ozářeno ještě pouličními lampami. A pak jsem spadl na zem a už jsem necítil vůbec tělo a upadl jsem do bezvědomí.“popsal jsem celou událost.
„Dobře, hned se dám do vyšetřování. Kdybyste něco potřebovali, nechám vaší přítelkyni…“
„Snoubence…“opravil jsem ho.
„Gratuluji. Nechám vám tedy svoje pracovní číslo…“řekl Janík a odešel.
„Neboj se miláčku, budu s tebou. Zachoval si se jako hrdina a já ti budu navždy na blízku…“řekla Katka a políbila mě.

Detektiv Janík mezitím odešel za lékařem.
„Průběžně mě informujte o pacientově stavu…“
„Proč vám na tom tak záleží? Máte snad více případů na řešení a já taky nemám čas…“
„Zajistěte mu to nejlepší pohodlí…“
„Ale…“snažil se oponovat lékař, ovšem detektiv Janík vytáhl z peněženky 100 000 korun a dal je doktorovi.
„Dobře. Bude tu jako král…“řekl doktor a už se na nic neptal.
Janík vyšel z nemocnice, nasedl do služebního auta a rozjel se na služebnu.
Cestou vytáhl mobil a zavolal na jedno číslo.
„Zdravím. Možná jsem na stopě…“řekl Janík.

Já jsem mezitím zažíval velké utrpení. Ne fyzická, ale psychická bolest mě ničila. Celé to pomyšlení jak můj život bude nyní těžký. Zároveň jsem si uvědomoval, že člověk si často neváží mnoha věcí dokud je neztratí. Ztratil jsem mnoho schopností a možností a to mě právě ničilo.
Katka mi, ale byla oporou. A to je nejdůležitější.
Další den ráno, 24.prosince kolem 10.hodiny, mě propustili a Katka mě odvezla domů.

Kapitola II.: Nabídka, která se neodmítá.

24.prosince 2009, 12:10.
Policejní stanice.
Detektiv Janík seděl ve své kanceláři, na plastikové židli, před tabulí, kam zapisoval různé své teorie. Kancelář byla bohatě zařízena, se stolem, moderním počítačem, kartotékou a spoustou dokumentů.
Na horní části tabuli byla zkratka URC.
Vedli od ní tři čáry.
Čára vedoucí z levé části, končila u nápisů „Drak a lev“, bezdomovec v lehkém oblečení a třetí útočník.
Čára vedoucí uprostřed končila u ??? a čára vpravo vedla k nápis 4th.Elite Squad. Do kanceláře vešel Janíkův zástupce Čermák.
„Detektive, je to dost blbé…“byla první věta.
„Co?“
„Nepodařilo se nám zjistit co to tetování znamená, ani odkud by mohlo být. Stejně tak žádná žena nebo dívka neohlásila pokus o znásilnění nebo přepadení… a výsledky dalších testů a analýz budeme mít teprve 10.ledna…“
„Cože?“vyjekl Janík.
„Centrální počítačová síť selhala pod náporem sněhu a 45% dat bylo zničeno, obnovení záloh bude vzhledem k neschopnosti našeho personálu chvíli trvat…“
„Dobře, zatím budu pátrat na vlastní pěst. Zkusím obejít sám nějaké tetovací salóny a zeptat se na to tetování, ty jdi do místa bydliště přeptat se místních zda něco neviděli, nebo neslyšeli…“

31.prosince 16:00.
Letošní Silvestr neměl být zrovna úsměvným. Už několik dnů jsem byl odkázán na kolečkové křeslo a Katka mě musela krmit. Cítil jsem takové ponížení, ale byl jsem šťasten, že u mě byla.
Ozvalo se zvonek a Katka šla otevřít. Před dveřmi stál muž v kvádru, kravatě a s nějakou aktovkou.
„Jehovista?“zeptala se přes dveře.
„Heh, ne. Nemusíte se bát, jsem duševně zdraví…“odpověděl dotyčný, kterého Katka pozorovala kukátkem.
Pak otevřela dveře. Tomu člověku bylo asi 40 let, měl takové… dá se říct, byrokratické vzezření. Trochu působil odpudivě.
„Přejete si?“zeptala se.
„Dobrý den, jsem Martin Janičář, zástupce Jednotné výzkumné společnosti. Hledám Andreje Ivanova…“
„Tady nikdo takový nebydlí…“
„Aha, tak se omlouvám. Byl jsem mu oznámit, že ve speciálním slosování získal možnost na kompletní regeneraci těla…“
„Regeneraci těla?“zeptala se Katka podezíravě.
„Ano. Je to experimentální lékařský výzkum, který může u postiženého jedince dokonale zregenerovat tělo, zbaví dotyčného jakéhokoliv handicapu…“
„Ehm, já nechtěla bych tomu panu… Ivanovovi… nějak ublížit, ale nešlo by ho vyměnit?“
„Za koho?“tázal se dotyčný.
„Můj snoubenec byl před týdnem zmrzačen v potyčce, když se pokusil zachránit jednu přepadenou dívku…“
„Tak to je docela hrdina. A jaký přesně zmrzačení má?“
„Za podivných okolností se někomu zatím neidentifikovanému a nenalezenému podařilo přetnout míchu mého snoubence. Ochrnul na celé tělo…“
„Tak to je skvělé!“vykřikl Janičář. Katka na něj vytřeštila pohled.
„PARDON! Tak jsem to nemyslel. Omlouvám se, moc se omlouvám! Myslel jsem to tak, že v tom případě je naprosto ideální pro celkovou regeneraci těla… tady je moje číslo, fax a email. Prohovořte to se snoubencem a pokud budete mít zájem, kontaktujte mě…“řekl Janičář, rozloučil se a odešel.
Katka přišla za mnou a všimla si, že jsem s kolečkovým křeslem na chodbě. Částečně se mi obnovil cit v rukách, takže se mi podařilo se tam dostat. Vyslechl jsem celý rozhovor a kdy mě spatřila, spatřila i můj úsměv ve tváři. Na znamení souhlasu jsem přikývl a za hodinku jsme zavolali dotyčnému.
„Tady je Adam Hezucký, jsem oním dobrovolníkem o, kterém vám říkala má snoubenka…“
„Skvěle. Tady je Martin Janičář, jsem jedním z administrativních pracovníků Jednotné výzkumné společnosti a jsem rád, že jste se ozval… pošlu vám na email všechny podrobnosti…“řekl a já mu řekl svůj email.
Za pár minut došel email.

31/12/09, 16:25.
OD: M.Janicar@JVS.org
PRO: Ados.Hezky@group.com
PŘEDMĚT: Celková regenerace těla.
ZPRÁVA:

Zdravím, zasílám vám všechny potřebné informace. Celková regenerace těla, dále jen CRB(Complete Regeneration of Body) je experimentální léčebná procedura vyvíjená Jednotnou výzkumnou společností, nadnárodní farmaceutickou firmou. Léčba je stále riziková a ve fázi experimentálního vývoje, ale již je z 80% hotová…
Procedura CRB bude provedena v lékařských laboratořích Nového Mexika. Naše společnost, pokud budete souhlasit vám zajistí odvoz, všechny potřebné byrokratické úkony atd. V případě souhlasu vás naši spolupracovníci vyzvednou během příštích 24 hodin a odvezou vás do laboratoří.
Zároveň jsme si zjistili vše o vašem zdravotním stavu a dospěli jsme k závěru, že pro tuto léčbu jste mnohem lepší subjekt než předchozí, Andrej Ivanov.
Budeme se těšit na spolupráci s vámi.

M. Janičář, asistent české sekce JVS.

Hned jsem bez přemýšlení souhlasil a napsal jsem jim to.

Policejní stanice, kancelář Janíka.
Do kanceláře vpadl Čermák a v ruce držel nějakou dokumentaci.
„Mám to!“vyhrkl.
„Co?“zeptal se Janík.
„Zjistil jsem co je to za tetování…“řekl a podal Janíkovi složku.
„75th.Paramilitary Brigade?“
„Šlo o polovojenský elitní bojový útvar založený v roce 1779 jako přímá tajná ochranka prezidentských vůdců USA. Až do roku 1995 se takto nazýval a hádejte co pak…“
„Sloučil se s 4th.Elite Squad?“
„Přesně! Ten chlap nebyl bezdomovec, byl to příslušník paramilitarních sil…“
„To jsem si myslel, tak ti bastardi to znova rozjeli. Myslel jsem, že po tom co se stalo Madisonovi toho nechají…“
„Evidentně nemají rozum!“
„Nebo ho mají, až příliš…“zakončil rozhovor Janík a začal do počítače zapisovat všechny dokumenty.
Pak vzal mobil a zavolal na jedno číslo.
„Jamesi, máme to. Znova to provádí… ano, ano. Ještě si nejsme na 100% jisti, ale do toho případu je zamotána 4.Elitní skupina, která byla před čtrnácti lety spojena s 75.Paramilitarní brigádou, vedenou generálem Menshekem. Jo, tím bastardem. Pokusím se zjistit co se stalo se subjektem a kde je, počkej…“přerušil Janík rozhovor.
„Co svědectví a byt Hezuckého?“
„Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Asi je někdo zastrašil. Co se týče bytu, tak z něj zatím nikdo, kromě Hezuckého snoubenky, která šla nakoupit nevyšel. Tak mi to ohlásil Petrenko…“
„…ok, zatím se subjekt nehýbe… cože? Počkej, zbláznil jsi se? To přece nejde. Ne to neudělám! Chceš se snížit na jejich úroveň?“pak dotyčný zavěsil a Janík se ztrápeně podíval na Čermáka.
„On chce…“
„Ano…“

Kapitola III.: Změna.

1.leden 2010, 10:00.
Ráno, kolem 9.hodiny mě Katka vzbudila a já se začal připravovat na cestu. Janičář slíbil, že Katka může jet se mnou, jen jí zařídí bezpečnostní prověření a musí podepsat slib mlčenlivosti.
V 10:00 se ozval znova zvonek na dveře a Katka šla otevřít. Tam stál Janičář a dva trochu výhružně vyhlížející muži podobní gorilám.
„Můžeme?“zeptal se Janičář.
„Ano…“řekl jsem rázně a gorily pak pomohli Katce mě dopravit ven z paneláku.
Před barákem na silnici stála bílá dodávka s nějakými lékaři a vědci.
„Toto je Adam Hezucký…“představil mě vědcům Janičář.
„Těší mě…“přistoupil jeden z vědců ke mně. Byl starší, plešatý a s bílým strništěm.
„Zdravím, kdo jste?“zeptal jsem se.
„Jsem doktor Leonid Kovalenko, zástupce šéfa výzkumu a vývoje lékařských metod a biotechnologií v Jednotné výzkumné společnosti. Budu mít na starosti vás osobně… tak se můžeme lépe poznat, rád hraji poker a šachy, někdy i počítačové hry, na televizi se moc nedívám a jsem ženatý.“
„Já jsem dříve taky hrával na počítači, ale s mým to již nešlo. Poker jsem nehrával, přestože někteří říkali, že mám tvář pokerového hráče a na televizi jsem se díval často…“
„Můžeme jet?“zeptal se nervózně Janičář a hleděl na nějaké černé auto bez značky.
Gorily mě naložili do dodávky, se mnou tam nastoupila i Katka, dvě vědci a Kovalenko. Gorily a Janičář si vzali vojenský džíp, který stál za dodávkou.
Vyjeli jsme na cestu.
„Dobře, již nyní provedeme první lékařské testy, abychom definitivně potvrdili vaši kompatibilitu s naší technologií. Vezmeme si vaši krev, abychom ji vyšetřili a abychom měli vzorek vaší DNA…“řekl Kovalenko a jeden z lékařů mi nabral krev.
Pak ji uložil do nějakého počítačového analyzátoru. Chvíli se čekalo na výsledky a pak se vytiskla zpráva.
„Je kompatibilní…“oznámil jeden z vědců.
„Dobře, tak tedy, nyní začneme s tělesnou regenerací…“
„Kam vůbec teď jedeme?“zeptala se Katka.
„Na letiště, letadlo nás přepraví do našich laboratoří v Novém Mexiku. Je to trochu dálka, ale souhlasili jste…“řekl Kovalenko.
„Jo to jo… počkejte, co je tedy přesně tak tělesná regenerace?“zeptal jsem se.
„CBR, respektive první principy CBR vytvořil doktor Jack F. Lionels, americký biolog a fyziolog. Navrhl je už v roce 1980, v době rozmachu počítačových technologií. A rozvinul ji do konečné podoby v roce 1983, kdy získal první finance na výzkum. Nejprve pracoval v různých menších prostorách, později ale dostal velice štědrou finanční injekci od neznámého dárce, v hodnotě 72 miliónů dolarů. Odkoupil za ně asi 40 kilometrů čtverečních půdy v Novém Mexiku a začal tam budovat výzkumnou laboratoř. V roce 1987 byla laboratoř dokončena a díky vládním a soukromým příspěvkům měl na výzkum již 250 miliónů dolarů. Nakoupil vybavení, pozval nejlepší biology, elektrotechnické inženýry, kybernetiky a fyziology a rozjel výzkum. Zezačátku se nehnuli z místa. Jejích základní vědeckou thesí byla, dá se říct robotizace člověka. Lionels vybral se svolením své ženy, svoji ženu jako první testovací subjekt. Byla tak jako vy kompletně ochrnutá, měla ochrnuté i prsty na rukách, které se vám podařilo částečně rozhýbat. A ona these spočívala v nahrazení poškozených orgánů, buněk a v jejím a vašem případě i nervových spojení, miniaturní robotickou technologií, tzv.nanity, nebo-li nano-roboty. Primární problém byl v tom, že v roce 1990 byla miniaturizace ještě v plenkách a některé počítače byli stále velké jako byt, nebo byli malé, ale nepoužitelné. Teprve s nástupem tranzistorů a čipů v roce 1997-1999 se Lionels a spol. pohnuli z místa. V roce 2002 se jim podařil obrovský úspěch. Vyrobili a na zmrzačeném zvířeti otestovali první verzi nanitů. Těm se podařilo nahradit 30% nervových spojení. V roce 2005 otestoval doktor Lionels nanity na své ženě a u ní se podařil ještě větší úspěch, s verzí nanitů 1.2 a kvalitním programováním se podařilo obnovit 85% jejích nervových spojení. Začala hýbat dlaněmi, trupem, hlavou a nohama, část paží, ale zůstala nehybná. Do vás chceme aplikovat verzi 1.5, která byla již otestována na zvířeti a obnovila 97% nervových spojů. Ale chceme, aby obnovila 100% a na člověku. Nemusíte se bát. Nanity jsou dá se říct počítačové programy uložené v mini-robotcích. V případě nějaké chyby se dají deaktivovat během vteřinky, ale možnost, že se stane nějaká chyba je 1 : 60 000 000 000… můžeme tedy přistoupit k první fázi?“tázal se doktor Kovalenko.
„Co to přesně znamená?“
„V pravím do vás první dávku nanitů, která je naprogramovaná tak, aby vaše tělo přizpůsobila k dalším dávkám a aby vašemu mozku a imunitnímu systému řekli, že nanity nejsou virus, bakterie či infekce. Prvních pár hodin vám bude špatně, budete mít slabší horečku a bude se vám motat hlava. To je příznak první reakce vašeho imunitního systému na první nanity, které bude ještě vnímat jako biologického útočníka…“
„Pane, připravte se, za pět minut jsme na Ruzyni…“ohlásil řidič.
„Vpravte to do mě, budu se z toho moci aspoň cestou vyspat…“řekl jsem a doktor Kovalenko vytáhl něco podobného injekční stříkačce, natáhl do ní podivnou šedobílou tekutinu a pak mi přiložil stříkačku k žíle a vpravil obsah do mého krevního oběhu…
„Ony příznaky nemoci se dostaví během pěti, až deseti minut. Záleží na imunitním systému každého jednotlivce…“oznámil Kovalenko.
„Co se vůbec stalo s doktorem Lionelsem?“tázala se Katka.
„V roce 2007 došlo k nehodě. Ve skladu paliva, náležícího k výzkumnému komplexu, tehdy vybuchl benzín a Lionels se tam zrovna nacházel s velitelem ostrahy plukovníkem Martinsenem… ani jeden z nich to nepřežil, ale po Lionelsovi se dochovali výzkumné materiály a jeho úlohu převzala jeho žena, která je velmi učenlivá…“
Pak jsme zastavili na Ruzyni a mě s Katkou odvezli do připraveného prvotřídního speciálu s lékařským vybavením.

Asi půl kilometru od nás zaparkovalo neoznačené auto.
„Janíku, tady Čermák. Slepice je v kurníku. Opakuji, slepice je v kurníku…“ohlásil Čermák.
„Proboha prostě řekni, že Hezuckého odvezli, nevymýšlej takové hovadiny!“vyhrkl do telefonu Janík.
„Ok, prostě Hezuckého naložili do speciálu a odváží… počkej…“řekl Čermák a vytáhl dalekohled.
„… posaď se, nebo spadneš…“řekl Čermák.
„Co?“zeptal se Janík.
„Vidím tam bývalé příslušníky 75.Paramilitarní Brigády, dnes 4.Elitní Výsadkové Skupiny!“řekl Čermák a hleděl na muže, v černých neprůstřelných vestách, černých kuklách se slunečními brýlemi a tmavě modrými vojenskými kalhotami, kteří měli v rukách samopaly MP5 a M4 a sondovali kolem letadla. Jakmile jsem já a ostatní nastoupili, i ti ozbrojenci nastoupili do letadla.

12:00, lékařský speciální transportní letadlo.
Mě se mezitím začalo dělat špatně.
„Nemůžete mi dát něco na snížení té teploty a tak?“zeptal jsem se Kovalenka.
„To nejde, tento proces nesmí být nijak ovlivněn…“řekl Kovalenko a odvezl mě do speciální místnosti vyhrazené jen pro mě a pro Katku.
Pak ke měn přišel jeden vědec se skenerem a skenoval mě.
„Vydrž, imunitní systém už je upraven z 29%. Teď se bude úprava systému zpomalovat a skončí podle výpočtů v 16:00. Do Nového Mexika dorazíme přibližně kolem půl noci…“informoval nás jeden letecký technik, který vešel do místnosti a hned zase zmizel.
„Nebojte, vše dopadne dobře… nechám vás tu o samotě… kdybyste cokoliv potřeboval, budu v jedné z menších laboratoří letadla…“řekl Kovalenko a odešel i s vědcem.
„Neboj lásko, vše bude v pořádku…“řekla Katka a políbila mě.
„Nebojím se, neboj lásko…“odpověděl jsem a zasmál se.

Vila Jamese Madisona, jižní Francie, tou dobou.
Do čtyřpatrové vily, obklíčené elektrickým plotem a ozbrojenými strážemi vyzbrojenými kalašnikovi a granáty, vešel Janík. Předložil u vchodu průkaz totožnosti a byl v puštěn do onoho přepychového paláce.
Palác se skládal z několika křídel, celkem stál 40 miliónů dolarů a nacházel se u jedné opuštěné polní cesty poblíž lesa nedaleko od Pie-de Valle. Byl vybaven nejmodernějšími bezpečnostními systémy, včetně detektorů pohybů a mini-radarů. Na terase paláce bylo lehké rychlopalné dělo.
Co chodba, do ozbrojenec. Tito „vojáci“ na sobě měli městskou kamufláž, červené barety a modré neprůstřelné vesty, někteří měli vojenské helmy.
Janík prošel hlavní chodbou v níž ležel drahý perský koberec, všude byli různé vázy a drahé cecky. Pak vešel do velké obývací místnosti, kde byl u okna na vozíku nějaký muž.
„Jamesi… je to tak…“ohlásil se Janík. Elektronický vozík se otočil a na něm seděl těžce zmrzačený a znetvořený muž, na kapačkách a respiračním přístroji, který si přidržoval rukou.
K vozíku přišla žena onoho muže, Jenny Madisonová.
„Našel si je?“ozval se počítačový hlas. Madison byl totiž propojen částečně s vozíkem a tak mohl vyslat signál s větou ze svého mozku.
„Bohužel ne. Nevím, kde je jejich primární ani sekundární výzkumné středisko a tudíž nevím kam ho odvezli. Vím jen oficiální sídlo, ale to je nám platné jak mrtvému zimník…“řekl Janík. Madison opatrně přikývl.
„Mohu?“zeptal se Janík a ukázal na láhev s whisky.
„Jistě, posluž si…“řekl počítačový hlas a Janík si nalil skleničku whisky.
„Co budeš dělat teď?“zeptal se Madison.
„Čermák se snaží hacknout jeden z jejich počítačů, ale prozatím neúspěšně…“
„Tak to nezorej! Platím ti 5 000 dolarů za den, aby si je zničil. Snaž se, pitomče!“
„Miláčku, uklidni se, víš že se nesmíš rozrušovat…“řekla Jenny a klekla si k Jamesovi.
„Neboj se… co jsem slíbil to udělám. Dej mi dva týdny a pošlu je do pekla i s jejich Jednotnou výzkumnou společností…“
„To se mi snad jenom zdá!!!“vyhrkl zuřivě James.
„Co?“
„Ty idiote, ty zabedněný pitomče! United Research Company je jen zástěrka! Je to jen falešná společnost, která kryje BTRC… ty si detektiv na baterky!“
„Do háje, já se snažím… zatím jsem z těch detektivů co sis prozatím najal pokročil nejdál!“zařval Janík, kopl do sebe zbytek whisky a dal se na odchod.
Když už stál u svého auta, doběhla ho Jenny.
„Ivane, promiň. Omlouvám se za to jak se můj muž chová…“řekla se slzami v očích.
Janík si povzdechl.
„Opravdu ho tolik miluješ?“zeptal se.
„Jistě, že. Kdysi mi zachránil život, milovala jsem ho celou dobu a vždy ho milovat budu. Chci s ním být, až do konce jeho života…“řekla Jenny. Byla to celkem mladá a pohledná brunetka s modrýma očima.
„Věrnost je úžasná vlastnost…“dodal Ivan.
„Ivane, pokud budeš potřebovat vojáky, zavolej a pošlu ti komando osmy nebo desíti vojáků…“odvětila Jenny a Ivan přikývl a nastoupil do svého auta.

22:57. Letecký speciál.
Již mi bylo celkem dobře. Nanity správně změnili můj imunitní systém a já byl tak připraven na pokračování lékařských experimentů. Do místnosti vyhrazené pro mě a Katku vešel Kovalenko.
„Kdy dostanu první dávku, těch, regenerujících nanitů?“zeptal jsem se.
„Ještě než přistaneme, celkem dostanete 6 dávek. Během jednoho týdne. Podle našich testů byste měl na konci týdne být zdraví jako rybička…“řekl Kovalenko.
„Díky…“řekl jsem.
Skutečně, než jsme přistáli, tak jsem dostal první dávku regenerujících nanitů.

Krátce po půl noci jsme přistáli na odlehlém letišti uprostřed novo-mexických pouští. Nedaleko od letiště byl obrovský vědecký komplex se spoustou budov a laboratoří. Tam mě odvezli.
Celý komplex byl tvořen 12 železobetonovými budovami s několika málo okny, byl ohraničen šest metrů vysokou betonovou zdí, vedle komplexu byla přistávací plocha pro helikoptéry, několik nákladních vozů a spousta vojáků, kteří tam hlídkovali.
Dveře do komplexu se automaticky otevřeli, když mě k nim přivezli. Fotobuňka zřejmě. Vjeli jsem do „uvítací“ místnosti z níž vedli chodby do jednotlivých budov a částí komplexu.
Pak mě odvezli do mého speciálního pokoje a uložili do postele.

4.ledna 2010, 15:00.
Ležel jsem v posteli a zapisoval si něco na osobním počítači. Již jsem mohl hýbat rukama, celkem bylo cca.50% mých nervových spojů obnoveno.
Katka byla stále se mnou a opatrovala mě.
Do pokoje vešel Kovalenko s úsměvem na tváři.
„Jsem šťasten, že vám mohu oznámit, že je 95% šance, že budete znova 100% zdraví!“řekl radostně.
„Skvěle…“odvětila Katka a já se taky usmíval.
„Nyní do vás vpravím čtvrtou z šesti dávek…“řekl Kovalenko a znova zopakoval klasický proces.
„A mohu si s vámi později promluvit Katko?“zeptal se Kovalenko.
„Ah, jistě…“
„Přijďte za mnou do konferenční místnosti v budově číslo 7… kolem 8.hodiny večerní…“řekl Kovalenko a Katka přikývla.
Pak jsem pokračoval ve svých zápisech. Měl jsem totiž zapisovat jak se cítím a tak.

19:10.
Tajný byt Janíka, Praha.
Čermák ležel na pohovce a chrápal. Janík seděl u počítač a jeden z Madisonových vojáků hlídal u dveří tohoto malého bytu.
„MÁM TO!“zaječel z ničeho nic Janík, až Čermák spadl z pohovky a voják vykřikl leknutím. Pak k němu přiběhli.
„Lokalizoval jsem jejich sekundární výzkumné zařízení, mám přesnou lokaci, pro jistotu to zapíšu na papír…“řekl Janík a napsal koordináty na papír.
„Co, co, co teda víme?“zeptal se voják.
„Ta laboratoř se nachází v Novém Mexiku a podle rozpisů dokumentace, do níž jsem se naboural je tam Hezucký a jeho snoubenka Katka…“odpověděl Janík.
„Co budeme teď dělat?“tázal se Čermák.
„Poručíku, informujte Madisona, že jsme je našli. Budeme potřebovat letadlo do Nového Mexika…“nařídil Janík a voják odběhl zatelefonovat zabezpečenou linkou Madisonovi.

Nové Mexiko, budova 7, konferenční místnost, 20:00.
Do konferenční místnosti vešla Katka a čekala na Kovalenka.
Mezitím se uvelebila do polstrované židle a pozorovala obrovskou plazmovou LCD televizi.
Po chvilce se otevřeli dveře a do nich vešel Kovalenko, nějaký podivný muž a dva vojáci.
„Klidně seďte…“řekl Kovalenko a Katka si prohlédla toho podivného muže.
Byl oblečený do zelené kamuflované uniformy, měl krátce střižené černé vlasy s počátečními šedinami, tmavou pleť, zřejmě míšenec, levou ruku neměl a v pravé držel revolver. Na nohách měl vojenské boty a na hlavě černý baret.
„Co se děje?“zeptala se Katka a onen podivný muž zandal revolver a posadil se na jednu ze židlí. Vojáci zaujali postavení u dveří.
Kovalenko došel k televizoru a zapnul ho.
„Nyní slečno Katko, uvidíte budoucnost svého snoubence…“řekl Kovalenko a naprogramoval televizi.
Objevila se tam spousta dokumentů, zpráv a fotografií různých znetvořených a zmrzačených lidí.
„Jak jsem vám říkal již v dodávce. Doktor Lionels získal, kdysi štědrého sponzora, který mu věnoval 72 miliónů dolarů. Ale neřekl jsem, kdo tím sponzorem byl. Myslím, že teď je na to vhodná doba. Prvním sponzorem Lionelsova biotechnologického nano-výzkumu byla americká armáda…“řekl Kovalenko a Katka byla překvapen. Pohlédla na toho druhého muže a on přikývl.
Pak se otevřeli dveře a dovnitř vstoupila nějaká vědkyně.
„Ah, doktorka Lionelsová…“řekl Kovalenko.
„Zdravím, jsem zde, abych viděla jak konečně dovedeme výzkum mého manžel k dokonalosti…“pronesla již starší žena v civilních šatech. V ruce držela nějaký diář a postavila se ke zdi, o kterou se opřela.
„… z počátku docházelo v našem výzkumu k velkým problémům. These doktora Lionelse totiž předběhli svoji dobu o desítky let. V lednu 1992 vydal Lionels, aby obhájil po rozpadu Sovětského svazu, další nutnost pokračování jeho výzkumu, zprávu s názvem NWO, nebo-li New World Order. Doufal, že právě jeho výzkum se stane nástrojem Nového světového pořádku. Sepsal to také v reakci na projev prezidenta George Herberta Walkera Bushe, jež pronesl projev o Novém světovém pořádku před kongresem USA. Zpráva prorokovala do budoucna nárůst živelného i státního terorismu a užití státně-teroristických metod ze strany USA. Zároveň předvídala rozsáhlý vojenský konflikt mezi západními a východními mocnostmi, neboť ideologická válka byla nereálná, ale… imperialistická válka je daleko reálnější…“
„Počkejte, proč to obhajoval před armádou a proč ho armáda sponzorovala, když je to lékařský výzkumný projekt?“zeptala se Katka.
„Protože ten projekt je vojenského charakteru. Nanitová úprava vašeho snoubence je teprve počátek jeho transformace…“řekl Kovalenko a Katka se vyděsila.
„Cože?“
„Generála Johnsone, mohu vám oznámit, že vaše naděje na super-vojáka se již stávají skutečností!“dodal směrem k onomu muži. Katka spatřila jeho krk, měl tam tetování draka, který je zabíjen lvem. Symbol 75th.Paramilitary Brigade.
„Báječně, tak povídejte co se nyní bude s našim testovacím subjektem dít…“
„Jako první dokončíme nano-léčbu, abychom kompletně zregenerovali jeho tělo. Poté podrobíme subjekt úpravě. Již se nám podařilo zhotovit fungující prototyp zařízení GM-12, nebo-li Genetical Modificator, spíš než zařízení je to biotechnologický postup. Až doposud dle Darwinových a obecně platných teorií genetického inženýrství a výzkumu, šlo geny měnit jen v perspektivě desítek, ba stovek let. Nyní jsme schopni vyvolat genetickou mutaci v reálném čase…“
„Jak? Mám základní vzdělání v oboru genového inženýrství, genetiky a evoluce a vím, že tohle není možné…“namítl generál Johnson.
„Přirozenou cestou. Ne. Umělou cestou. Ano! Právě tento přístroj způsobí podle nastavení menší či větší změnu genové struktury dotyčné osoby. Nejprve člověka na krátkou chvíli ozáří prudkou radiací, tím zničí jeho imunitní systém. V tu chvíli bude imunitní systém nahrazen nanity. Jak víte u minulých subjektů docházelo kvůli chybám ve zdrojovém kódu k úmrtím při nahrazení imunitního systému nanity, ale nyní jsem vestavěli do nanitů speciální podprogram, který lokalizuje veškeré chyby a opravuje je během setin vteřiny. Poté co nanity nahradí imunitní systém a vytvoří dokonalou obranyschopnost dotyčné osoby, vložíme do osoby další sérii nanitů. Ty se dostanou do mozku a dalších struktur lidského těla a způsobí změnu genetického kódu. Jak toho, který se přenáší na potomky, tak toho, kterým disponuje dotyčný jedinec. A způsobíme rozsáhlou fyzickou mutaci a pokud to bude nutné tak i psychickou nerovnováhu. Pro zesílení člověka budou nanity vypouštět adrenalin do žil a zároveň další část nanitů zefektivní srdce, aby bylo schopno zvládnout adrenalinové šoky. Tento, nevím jestli se to dá ještě nazývat člověk, se změní v extrémně silného a rychlého… mutanta. Ano, to je správný název. Mutant.“
„Vy parchanti… to vy jste poslali toho chuligána a toho vraha… vy jste zmrzačili mého milovaného!“zaječela hystericky Katka a pokusila se utéct, ale jeden z vojáků jí stihl chytnout a mrštil s ní o zem.
„Omamte subjekt a převezte ho do experimentální laboratoře, začneme s transformací. Bio-Tech Research Company chce tak jako armáda vidět výsledky…“nařídil Kovalenko a voják omámil Katku chloroformem.

Ležel jsem ve svém pokoji a odpočíval. Najednou se rozrazili dveře a dovnitř vpadli vojáci. Jeden mě z ničeho nic majzl po hlavě pažbou samopalu.

23:10.
Probral jsem se asi po několika hodinách a poznal jsem, že ležím v nějaké podivné trubici, která vedla od podlahy ke stropu. Vstal jsem a zjistil, že jsem nahý, měl jsem na sobě jen trenky… já vstal!
„Co se děje?“zakřičel jsem, když jsem přes ochranné sklo uviděl v kontrolní místnosti Kovalenka a nějaké vojáky a vědce.
„Začíná váš nový život…“řekl Kovalenko s úsměvem a já ucítil strašivou bolest a hluk. Nějaká barva mě ozařovala.
„To je radioaktivní gama záření… vydržte ještě pár vteřin…“řekl Kovalenko a já spadl v bolesti na kolena.
„Zastavte záření. Imunitní systém je zničen. Spusťte imunitní nanity…“nařídil Kovalenko a jeden z počítačových techniků něco naťukal na počítači.
„Doufám, že to nedopadne jako v roce 1999…“řekl Johnson, který byl jedním z oněch vojáků.
„Nebojte, technologie za těch více než deset let postoupila mílovými kroky vpřed…“řekl Kovalenko.
„Co se vůbec stalo s Madisonem?“zeptal se jeden z důstojníků.
„Museli jsme zaplatit odškodné ve výši 100 miliónů dolarů, aby mlčel o tom co se stalo. Zabít jsme ho nemohli, byl nevlastním bratrem anglického ministra financí…“odpověděl Johnson a pozoroval jak klečím a zhluboka oddechuji.
„Imunitní nanity dokončili transformaci imunitního systému. Máme spustit genetické nanity?“tázal se po ohlášení počítačový technik.
„Ano, začněte…“nařídil Kovalenko a začal nervózně přecházet po místnosti.
„Sakra…“vykřikl jeden z lékařů obsluhující skener.
„Co se děje?“zeptal se Kovalenko a Johnson společně.
„Životní funkce jsou nestabilní. Srdce bije čím dál tím rychleji, 145 tepů za minutu. Tlak je 200 na 116. Dýchání se prudce zrychlilo…“informoval přítomný personál lékař.
„Kovalenko!“zakřičel Johnson.
„Nemůžu nic dělat… musí to zvládnout…“řekl Kovalenko a modlil se, abych přežil.
„Do háje…“vykřikl zděšeně lékař a ozval se pískot zástavy srdce.
Zhroutil jsem se na zem do bezvědomí.
„Jděte ho okamžitě oživit!“nařídil Kovalenko a skupina lékařů se vydala do experimentální místnosti.
„Kovalenko, jestli ten subjekt zemře a tak vás pověsím za koule do průvanu!“zakřičel hromovým hlasem Johnson a bouchl pěstí do stolu.
Lékaři se mě pokusili oživit, ale marně. Za chvíli se jeden ze zdravotníků vrátil do kontrolní místnosti a vypadal vyděšeně a zhrouceně z toho co se mělo stát, bál se reakce Johnsona.
„Exitus…“bylo jediné co z něho vypadlo.
Kovalenko naprázdno polkl a pohlédl na Johnsona, který vypadal, že každou chvíli vybouchne. A skutečně za malou chvilku vrazil pěstí Kovalenkovi a ten se skácel na zem.
„IDIOTE!“zahřměl znova Johnson a odešel. Moje tělo mezitím odvezli do márnice a Katku do malé věznice v komplexu. Kovalenko po chvilce vstal a odešel do své kanceláře prostudovat dokumenty Lionelse, aby zjistil co se stalo a proč se to stalo a aby se trochu opil alkoholem ze svého baru.

12 kilometrů jihovýchodně od komplexu, prašná cesta 751.
Po jedné prašné polní cestě jel konvoj obrněných vozů a lehkých tanků, na nichž seděli Madisonovi vojáci a důstojníci a taky Janík s Čermákem. Jeli zaútočit na sekundární výzkumné středisko, kde jsem byl já, Katka a spol.
„Podle radaru zaznamenáváme rozsáhlé přesuny, je tam několik obrněných vozidel, dvě helikoptéry, jedna transportní a jedna bojová a spousta pěchoty. Minimálně 100 elitních paramilitarních a výsadkových vojáků a to jen venku v komplexu bude minimálně sto nebo dvě stě dalších…“informoval Janíka jeden z důstojníků.
„To zvládneme…“řekl Janík.

Kancelář doktora Kovalenka, 00:20.
Kovalenko seděl a četl zápisy z dokumentů doktora Lionelse.
„… PROCES GENETICKÉ MODIFIKACE SKRZE UŽITÍ GAMA ZÁŘENÍ A NANITŮ, JEŽ OZNAČUJEME JAKO Genetical Modificator VERZE 12, JE VELICE SLOŽITÝ PROCES. KOMPLETNÍ ZMĚNA DNA, POTAŽMO CELÉHO GENETICKÉHO KÓDU SI ŽÁDÁ VYTVOŘENÍ tzv.Přechodného období, KDY SE LIDSKÉ TĚLO A LIDSKÁ KONDICE PŘIZPŮSOBÍ ZMĚNĚ STRUKTURY DNA A GENOTYPU. JAKO POJISTKU DO TOHOTO PROCESU JSEM DO NANITŮ VLOŽIL SPECIÁLNÍ PROGRAM JEHOŽ FUNKCI VNESU DO DOKUMENTAČNÍ KNIHY PRO LÉKAŘSKÝ A TECHNICKÝ PERSONÁL. TOTO PŘECHODNÉ OBDOBÍ ZPŮSOBÍ KRÁTKODOBOU, cca.1 HODINU TRVAJÍCÍ DÁ SE ŘÍCT SMRT. TATO SMRT, KTERÁ JE SPÍŠE JEN CHVILKOVÝM VYPNUTÍM TĚLESNÝCH FUNKCÍ DOVOLÍ NANITŮM TRANSFORMACI TĚLA A DOKONČENÍ MUTACE BEZ ZÁSAHŮ TĚLESNÝCH FUNKCÍ…“
„A sakra…“vykřikl Kovalenko. Tento zápis byl napsán pouhých 5 hodin před smrtí doktora Lionelse a ten zapomněl informovat vědecký, lékařský a technický personál o tomto vloženém podprogramu.
Kovalenko vyskočil z křesla a běžel uvědomit bezpečnostní personál.

Kapitola IV.: Vendeta.

Márnice, 00:22.
„Exitus nastal v 23:25…“řekl jeden z patologů v ochranné kombinéze, stojíce nad otevřeným pytlem s mojí mrtvolou. Byl tam ještě jeden, také v ochranné kombinéze a zapisoval co řekl první patolog.
„… exitus nastal v důsledku celkového kolapsu organismu… všechny orgány najednou vysadili…“
„Doktore Petrovský…“tázal se asistent patologa.
„Ano?“
„Měl testovací subjekt v době smrti otevřené oči?“
„Ne. Nemá je otevřené ani teď…“řekl patolog a pohlédl na mě.
„Sakra…“bylo poslední co řekl. Pak jsem ho popadl pod krkem a mrštil s ním na asistenta. Vylezl jsem z pytle a cítil jsem se ještě jako nikdy v životě. Myslel jsem si, že dokážu lámat skály a brzy jsem měl poznat, že dokážu nejen to.
Ozval se alarm a já pocítil ukrutnou bolest. Zařval jsem tak, že se celá místnost otřásala, pak jsem se „začal rozpadat“. Má kůže zčernala a stala se strupovitou, ze zad mi začalo něco „lézt“, něco podobného křídlům, mé prsty se změnili v obrovské silné drápy, zuby v tesáky a nohy nabrali podobu orlích nohou. Zároveň jsem se zvětšil, do výšky i do šířky. Mohl jsem měřit tak 230 centimetrů a vážit asi 100 kilo, oproti mým předchozím 180 centimetrům a 79 kilům.
Do místnosti vběhli dva vojáci. Skočil jsem na ně. Jednoho jsem popadl a mrštil s ním o zeď přičemž si rychlostí zlámal všechny kosti v těle a hlava mu nárazem explodovala. Druhého jsem popadl za hlavu a doslova jsem ho zlomil o koleno. Pak jsem vyběhl z místnosti a na chodbě potkal stráže, které tam čekali na vojáky. Vyskočil jsem a rychlostí blesk k ním letěl. Začali na mě střílet a já jsem se instinktivně schoval za svá „křídla“. Když měnili zásobník tak jsem znova vyskočil, doletěl jsem k nim, popadl je za hlavy a přimáčkl jim je ke zdi, že se doslova rozplácli. Pak jsem vytrhl z pantů železné dveře a na další chodbě, kde stáli vojáci jsem je mrštil proti nim. Tři jsem zabil, jeden se dal na útěk a poslední se tam zastřelil.
Vydal jsem se najít Katku, ale kvůli tomu jsem musel najít Kovalenka.
Z ničeho nic se ozvala palba, ale ne proti mně a ani ne palba vojáků, byla to palba z kalašnikovů a nějakých těžkých kulometů a jak jsem si mohl skrze okno všimnout mířila na vojenský personál základny.
Proběhl jsem přes několik chodeb a místností, většina personálu se zatím stáhla a dostal jsem se ke Kovalenkově kanceláři. Ještě předtím jsem si ve skle všiml odrazu mé tváře… neměl jsem už rty, nos se rozpadl, oči byli celkem normální, tvář zjizvená a jak jsem již zmiňoval, většina zubů byli tesáky.
Vykopnul jsem dřevěné dveře a uviděl Kovalenka jak stojí za svým stolem a snaží se telefonovat zbytku vojenské posádky a když mě spatřil vypadal, že dostane infarkt. Pomalu jsem k němu šel.
„Promiňte…“bylo jediné co z něj vypadalo.
„Kde je Katka?“zeptal jsem se.
„Ve vězení, v podzemí…“řekl Kovalenko. Pak se ozvala pekelná rána a já se zapotácel. Dostal jsem nějaké kulky do zad. Otočil jsem se a tam stál Johnson a v pravé ruce držel brokovnici.
„Tak pojď ty parchante…“zaječel zuřivě. Znova vystřelil. Trefil mě do srdce, ale nanity okamžitě zregenerovali srdce i veškeré škody. Rozeběhl jsem se k němu, popadl jsem ho a… a ukousnul mu hlavu. Z ničeho nic se mi začala trochu motat hlava, ale nebylo to nic hrozného… před očima jsem měl, ale různé podivné záblesky. Tělo jsem pak roztrhl na dvě poloviny a odhodil pryč.
Ozvala se další palba, tentokrát z vrtulníků a mířila na ozbrojence, kteří útočili proti základně.
„Dej mi vstup do věznice!“nařídil jsem a Kovalenko mi podal elektronickou kartu.
„Počkej… něco ti ještě musím povědět o tvých schopnostech…“řekl Kovalenko a já na něj pohlédl výhružným výrazem.
„Ty nejsi jen vraždící nestvůra jak si přál generál Johnson. Máš i obrovský duševní potenciál. Upravil jsem tě, abys jako první prototyp měl mnohem větší schopnost než měli mít pozdější sériově vyrábění super-vojáci…“
„Jaké schopnosti?“zeptal jsem se.
„Jsi totiž schopen se částečně měnit. Třeba tvoje drápy se mohou pokud budeš chtít změnit na normální prsty… a pak máš ještě jednu velkou schopnost. Nanity zvýšili kapacitu tvého mozku na stonásobek a disponuješ speciální vlastností, jak si ukousnul Johnsonovi hlavu, zkus se nyní soustředit výhradně na Johnsona…“poradil mi Kovalenko a já tak učinil. Z ničeho nic se mi do paměti vryli všechny vzpomínky Johnsona, včetně jeho osobního života, jeho vojenských operačních plánů, tajných setkání a obchodů a podobně.
„Jsi schopen vyčerpat takto paměť, až ze stovky lidí, respektive z 99…“řekl Kovalenko a já jsem se znova soustředil a mé prsty se změnili z drápů zpět na normální prsty.
„Zůstaň tady, ještě se vrátím s Katkou…“řekl jsem a Kovalenko přikývl. Pro jistotu jsem ho zabarikádoval.
Pak jsem vyběhl ven a proskočil ve prosklené chodbě sklem. Rozeběhl jsem se a vzletěl s pomocí křídel. Při vzletu jsem si změnil prsty zpět na drápy. Chytil jsem se za ocas bojového vrtulníku Apach a utrhl ho. Pak jsem seskočil dolů a už jsem jen pozoroval jak neovladatelný vrtulník se řítí k zemi.
Když dopadl výbuch ještě zabil několik vojáků vojenské posádky. Naštěstí jsem neztratil elektronickou kartu.
Rychle jsem se vrátil do komplexu, vyrval dveře výtahu a seskočil do podzemního vězení. Vyrazil jsem dveře do vězení a spatřil ozbrojenou hlídku, než se stihli vzpamatovat už leželi na zemi zpřelámaní na kusy.
Proskočil jsem pancéřovými dveřmi a další vojenská hlídka jež mě spatřila odhodila zbraně a prosila o život. Nechal jsem je jít.
Pak jsem se vydal ke Katčině cele, která byla na konci dlouhé místnosti. V ostatních celách nikdo nebyl.
Došel jsem k cele a spatřil Katku, byla k smrti vyděšená při pohledu na mě a strašně se třásla. Odemknul jsem celu a přiblížil se k ní.
„NE! NEZABÍJEJ MĚ!“vyjekla strachy a začala plakat.
„To jsem já, Adam…“řekl jsem a ona se začala uklidňovat.
„Panebože, Adame… co to s tebou udělali?“zeptala se s pláčem a přišla ke mně. Já jsem si zase změnil drápy na prsty a přistoupil ke Katce.
„Udělali ze mě zrůdu…“odpověděl jsem a pohladil Katku po tváři. Přemohla se, naklonila ke mně a políbila mě.
„Miluji tě. Budu s tebou navždy a všude, to si pamatuj… nikdy tě neopustím!“řekla a nadále plakala.
„Pojď. Venku jsou nějací ozbrojenci, kteří napadli středisko, u nich budeš ve větším bezpečí…“řekl jsem.
„A kam jdeš ty?“
„Lepší otázka je kam letím. Letím do New Yorku, do sídla Bio-Tech Research Company, zabít jejich prezidenta Pershinga!“odpověděl jsem.
Vylezli jsem, držíce Katku v jedné ruce, výtahovou šachtou do přízemí. Tam už všude stáli nějací ozbrojenci v městské kamufláži.
Všichni na mě namířili samopaly nebo brokovnice.
„NESTŘÍLEJTE! TO JE MŮJ SNOUBENEC!“zakřičela zoufale Katka a všichni ozbrojenci se podívali vytřeštěným pohledem.
Pak se tam objevil někdo koho jsme vskutku nečekali Janík a s ním i Kovalenko, kterého mezitím vysvobodili ze zabarikádované místnosti.
„Takže to s vámi udělali…“řekl Janík.
„Cože?“zeptala se Katka.
„Věděl jsem od začátku co se stane, respektive co se může stát a stalo se to. Byl jsem poslán Jamesem Madisonem, abych zničili Bio-Tech Research Company a armádní výzkumné středisko, toto středisko. Aby byli jednou provždy ukončeny ty šílené experimenty na lide, ty pseudo-vědecké teorie, aby byli zničeny!“
„MOHL JSTE NÁS VAROVAT!“zařval jsem, až se chodba otřásla a někteří ozbrojenci upustili své zbraně.
„Je mi líto, ale museli jsme vás obětovat, abychom je zničili…“
„Ty prokletý parchante!“vykřikla teď Katka. Popadl jsem Katku a odvlekl ji do jedné z vedlejších místnosti. Janík, Kovalenko a ozbrojenci se na sebe s podivem podívali.
Já se vrátil… a nastal masakr. Trvalo mi pouhou minutu než jsem na kusy rozsekal Janíka, jeho ozbrojence a Kovalenkovi ukousnul hlavu a vysál všechny jeho vědomosti.
Katka se vrátila do té chodby a uviděla celou tu spoušť. Až nyní jsem se začal bát, že teď mě začne skutečně považovat za opravdovou nestvůru, ale zareagovala naprosto překvapivě.
„Zasloužili si to…“bylo jediné co řekla.
„Dobře, zůstaň tady. Vezmi si ze skladiště nějaké potraviny. Dej mi 24 hodin. Když se do 24 hodin nevrátím odejdi, ale nech mi zprávu kam si šla…“řekl jsem. Katka přikývla a já ještě vyčistil zbytek základny od vojáků i ozbrojenců.
Říkal jsem si, že Kovalenkovi vědomosti se mi budou hodit. Zjistil jsem obrovské množství informací o genetice a jejich výzkumu.
Pak jsem vyletěl pryč ze základny. Katka se skryla do konferenční místnosti a čekala na mě.

Já mezitím musel urazit 2 900 kilometrů cesty. Letěl jsem rychlostí v průměru asi 260 kilometrů za hodinu a dorazil jsem na předměstí New Yorku kolem poledne. 11 hodin jsem letěl v kuse. Vůbec jsem se nezadýchal, ani neunavil. Podle vzpomínek a vědomostí Kovalenka je to díky nanitům.
Přistál jsem přímo na rušné silnici. Všude kolem mě stovky lidí, kteří vypadali, že se jim zastaví srdce. Řekl jsem si, že se musím trochu osvěžit než vlétnu na Bio-Tech Research Company, tak jsem si zašel do Mekáče.
Došel jsem k Mekáči, vyrval dveře z pantu a vešel do Mekáče plného lidí. Vyděšených lidí, abych byl přesný. Všichni na mě civěli, jako na smrt.
„Nebudu čekat, až mě obslouží…“řekl jsem si a došel k jednomu stolu, kde seděl takový 150-kilový tlouštík.
„To je pro tvoje dobro a pro můj hlad…“řekl jsem a vytrhl mu z ruky hamburger a na jediné sousto jsem ho snědl. Pak jsem sebral jeho litrovou kolu a všechnu ji do sebe kopl.
„Díky kámo…“dodal jsem a odešel.
Venku jsem začal přemýšlet.
„… přeci jen to není tak hrozné… lidé se mě bojí, mají ke mně respekt…“řekl jsem a podíval jsem se „dolů“.
„… a vybavení se taky zvětšilo o pár desítek centimetrů…“dodal jsem s úsměvem a vyrazil zase na cestu. Taky jsem přemýšlel jestli bych si měl sehnat trenky, ale vzhledem k tomu, že jsem při mutaci vyrostl o půl metru do výšky a o třicet čtyřicet čísel do šířky tak takové by se asi nenašli.
Znova jsem vzlétl a to už na mě přivolaní policajti začali střílet. Tak jsem zase sletěl, doběhl k jejich autu, popadl ho jako nějaké dětské autíčko a mrštil ho na ty policisty. Nemusím říkat jak dopadli, ale asi je straky ze země okousávali ještě dlouhou dobu.
Konečně jsem se mohl vydat k sídlu Bio-Tech Research Company, budova vysoká kilometr a měla 200 podlaží. V nejvyšším byla Pershingova kancelář.

Podařilo se mi vyletět, až do 190.podlaží, pak už to bylo nad mé síly. Proletěl jsem oknem a dopadl do jedné administrativní kanceláře.
„Omlouvám se…“řekl jsem přítomným byrokratům a sekretářkám. Pak jsem vstal a prošel dveřmi na chodbu s výtahy. Vnitřek byl dřevem vykládaný a všude byla spousta drahých koberců a obrazu. Bastardi bohatí.
Přišel jsem k výtahu, vyrval dveře a vlezl dovnitř. Výtah byl pod mnou, tak jsem si řekl, že sranda musí být… drápy jsem přetrhal lana držící výtah a ten i s dvěma lidmi spadl ze 185.patra přímo do přízemí. Já mezitím začal lézt a dostal jsem se, po chvilce do 199.patra. 200.patro byla přistávací plocha pro helikoptéry a skladiště zbraní a munice.
Proskočil jsem železnými dveřmi výtahu a objevil se v chodbě plné vojáků. Prvního, který byl nejblíže jsem popadl a hodil ho na dva další. Dalšího blízkého vojáka jsem rozlámal na kusy. Zbylý tři vojáci na mě zahájili palbu a já se kryl křídli. Když měnili zásobníky tak jsem využil tak jako ve výzkumném středisku příležitosti, rozeběhl se na ně, povalil je na zem a rozcupoval na kusy.
Pak jsem vyrazil dřevěné dveře a najednou na mě byla zahájena kulometná palba. Byli tam automatické těžké kulomety.
Rozhodl jsem se pro menší improvizaci. Napnul jsem všechny svaly v těle a vyskočil. Prorazil jsem betonový strop a střechu a dopadl k přistávací ploše, na které nebyla helikoptéra a všude bylo liduprázdno. Popošel jsem o pár metrů, vyskočil jsem asi 20 metrů nad zem a prorazil jsem znova strop. Dopadl jsem hned vedle kulometů. Skočil jsem za jeden z nich, druhému kulometu se podařilo zničit ten, za kterým jsem se schovával a rozstřílenými zbytky toho kulometu jsem rozmlátil druhý kulomet.
Bylo tam i několik k smrti vyděšených vojáků, ale ti se hned rozprchli.
Pak jsem vyrazil dřevěné dveře na nichž byla cedulka s nápisem „OFFICE OF PRESIDENT PERSHING“ a vešel jsem do jeho kanceláře. Pershing seděl na židli za svým masivním dubovým stolem a Carter, jeden z jeho zástupců stál u stolu a vypadal k smrti vyděšeně.
„Kdo sakra jste?“
„Já? Já jsem vaše noční můra. Jsem váš výtvor… jsem vaše smrt!“řekl jsem a rozeběhl se. Přeskočil jsem stůl, porazil Pershinga na zem a tam mu zaživa vyrval srdce z těla. Ještě jsem dodatečně vysál jeho vzpomínky a paměť.
Pak jsem vstal a otočil se ke Carterovi. Ten se rozeběhl a proskočil okno. Raději chtěl zemřít dle sebe než v mých rukou. Ale nevěděl, že já jsem frajer nad všechny frajery a skočil jsem hned za ním, za letu jsem ho popadl, roztrhl ho na půl a vysál z něj informace.
To byl konec mé vendety.

Kapitola V.: Apokalypsa.

Pak jsem se rozletěl směrem k vědeckému středisku v Novém Mexiku a v hlavě si přehrával všechny vědomosti Kovalenka a Cartera. Let trval zase přibližně 11 hodin, ale stihl jsem to.

Výzkumné středisko, Nové Mexiko, konferenční místnost, 22:55.
Za letu jsem dostal jeden úžasný nápad, v souvislosti s vědomostmi těch dvou vědátorů.
Katka hned jak mě uviděl ke mně přiběhla a objala mě. Já ji políbil.
„Katko, lásko musím ti něco říct… možná, že budeme moci být spolu, naprosto… dá se říct rovnocenně…“řekl jsem s úsměvem.
„Jak to?“zeptala se Katka.
„Ti hlupáci nemysleli na konečné důsledky. Byli tak zaslepení vytvořením super-vojáků, že si nevšimli, že ve skutečnosti vytvořili nový živočišný druh!“odpověděl jsem s šibalským úsměvem. Katka se taky usmála.
„Přestože jsem takto zmutovaný, v podstatě jedinec tohoto nového živočišného druhu jsem nadále schopen rozmnožování… staň se mojí královnou…“požádal jsem Katku o to, aby podstoupila to samé co jsem podstoupil já.
„S radostí… ale nebude to nebezpečné?“
„Nemusíš se bát. Mám všechny nutné vědomosti, abych mohl ten proces provést naprosto bezpečně a za nejlepších podmínek…“řekl jsem a přikývl.
Katka pak vstala a odešla se mnou do jednoho z pokojů. Hned jsem do ní aplikoval první dávku nanitů. Provedli jsme stejný proces jako u mě, ale já jsem to urychlil a tak jsem mohl již třetí den změnit Katku na stejnou bytost jakou jsem se stal já. Naposledy jsem viděl Katku v její původní lidské podobě. Naposledy jsem políbil její lidské rty a pak vstoupila do té trubice v experimentální laboratoři v níž jsem byl předtím já. Aktivoval jsem celý proces. Musel jsem si prožít tu otřesnou hodinu, kdy byla Katka mrtvá, ale stálo to za to.
Poté co Katka „zemřela“ jsem ji odnesl do jednoho pokoje a já sám jsem si šel trochu odpočinout. Potřeboval jsem to. Podle vědomostí Kovalenka jsem potřeboval spát aspoň 1 a půl hodiny denně, abych plně zregeneroval své síly. Tak jsem usnul a snil jsem o tom jaký bude další svět. Snil jsem o tom jak osvobodíme tuto planetu ze spárů lidstva.
Něco na mě skočila. Rychle jsem se probral a uviděl jsem na sobě bytost, mě dokonale podobnou. Také měla křídla, strupinatou kůži, tesáky místo většiny zubů, neměla již rty a většinu nosu a oči měla normální jako já. I přes transformaci se jí zachovali její krásná ňadra, která jsem vždy obdivoval. A první co jsem udělal bylo, že jsem je pohladil a usmál se na ní. Stále v její tváři, ač byla tak zmutovaná, přežívali ty nádherné rysy, jaké měla předtím. Začali jsme se líbat a mazlit.
„Mám čtyři zprávy. Jednu neutrální a tři dobré…“řekl jsem.
„Tak povídej, nejdřív tu neutrální…“řekla Katka.
„Podle propočtů budeme muset zplodit 100 potomků, aby náš živočišný druh přežil…“řekl jsem a v tu chvíli Katce zmizel úsměv s tváře.
„Zbláznil ses!“vyhrkla ze sebe.
„Neboj lásko, s tím souvisí jedna z dobrých zpráv, pro tebe dobrých, pro mě neutrálních a to, že jsme vejcorodí. To znamená, že nebudeš muset projít normální porodem, ale akorát… nakladeš vajíčka. Další dobrá zpráva je, že na rozdíl od lidí a některých dalších živočichů, náš genetický kód je ne-degenerovatelný. To znamená, že se můžeme množit mezi sebou, sourozenci a příbuzní, aniž by to mělo negativní vliv. A třetí dobrá zpráva je, že vývoj a narození každého potomka trvá týden. Přičemž můžeš při jednom vrhu naklást, až 16 vajec…“řekl jsem a ona na mě hodila takový stupidní pohled.
„Tak co jsem? Nová rasa nebo slepice?“zeptala se a to mě dostalo. Začal jsem se řehtat. Ona taky nahodila slabší úsměv.
„A to není všechno, něco ti ukážu…“řekl jsem, vstal a došel k jedné ze zdí. Položil jsem na ní ruku a přivřel oči, abych všechnu svoji energii převedl na jednu velice zajímavou schopnost. Za chvilku z mé ruky začal téct nějaká kašovitá organická látka, která se přilepila na zeď a začala se rozrůstat.
„Tato věc, označovaná doktorem Kovalenkem jako X-2, je látka, která vytváří pro nás optimální prostředí… nemyslel tedy přímo pro nás, ale pro super-vojáka jako takového to vytváří ideální prostředí, kdyby chtěl stvořit nějakou vojenskou základnu tak užije této schopnosti. Vyčistí to vzduch tak jak potřebujeme a množí se z toho nám potřebné bakterie. Další dobrou zprávou je, že podle mé analýzy naši potomci nebudou potřebovat nanity. Budou mít vrozenou regenerační schopnost!“dodal jsem na závěr a mezitím ta potvora zabrala už dva metry čtvereční zdi.
„Podle mapy a dokumentací je nedaleko podvodní jeskyně…“
„Podvodní jeskyně?“
„Ano, v jednom jezeru je vstup do normální nezaplavené jeskyně. Je to jen kousek odsud. Tam založíme naše první hnízdo. A tohle raději zničím, až sem vládá vyšle nějaké komando tak se nemusí hned dozvědět co všechno dokážeme…“řekl jsem a roztrhal drápy ten organismus.
Pak jsme odešli, respektive odletěli pryč a přistáli u jezírka asi 10 kilometrů jižně od střediska. Vlezli jsme do něj a proplavali do jeskyně. Hned jsem začal s šířením toho organismu. A pak jsme si začali užívat a plodit naše potomstvo.

29.leden 2010.
První hnízdo.
Jak jsme očekávali, armáda a vláda se rozhodli pro „preventivní úder“ a na vědecké středisko shodili několik hodin po našem odchodu jadernou bombu. Nic na plat, my už jsme měli dokonale vytvořené hnízdo.
Jak jsem vypočítal, ke dni 20.ledna jsme již měli 16 potomků. Jeskyně byla dostatečně velká i pro onu stovku o níž jsem mluvil. Kovalenko a spol., se nikdy nezabývali otázkou všech schopností potomstva, ale zjistili jsme, že naši potomci jsou oproti lidským dětem klidní, poslouchali na slovo, mluvit se naučili už po třech dnech a plně chápou co se kolem nich děje. Rostou 100x rychleji než lidské dítě. Nyní jsme čekali na další várku potomků. Já jsem chodil s nejsilnějšími mláďaty lovit zvířata, krást krávy z farem a popřípadě jsem čas od času donesl i nějakou tu mrtvolu vládního vojáka či civilisty, ale to nebylo Katce moc po chuti.
„Co bude teď?“zeptala se Káťa, když jsme spolu seděli u vodního vstupu do jeskyně.
„Jakmile dosáhneme počtu 100 potomků a jakmile budou potomci dostatečně silní a schopní zahájíme útok proti lidstvu. Napadneme nejbližší vojenské základny a civilní objekty, všude po planetě rozesejeme náš organismus, který mezitím pohltí všechno umělé a půdu. Rostlinám se to vyhýbá a zvířata to neohrožuje… možná necháme část lidstva existovat. Řekněme na Austrálii. Kdo bude chtít žít, bude muset prchnout do Austrálie… zbytek vyhubíme…“řekl jsem naprosto chladným hlasem.
„Tak to jo…“dodala Katka a políbila mě.

Chronologie apokalypsy:
2.3.2010-útok Dardarů(nová rasa) proti lidstvu.
3.3.2010-4 000 mrtvých vojáků a 12 000 civilistů, 1% povrchu USA je infikováno organismem X-2.
5.4.2010-290 000 mrtvých vojáků a 1 000 000 civilistů. Vláda zahajuje rozsáhlý jaderný útok, ale Dardarové se v čas skrývají. Z dardarských útočníků zemřel jen 1 a to hloupou nehodou. Adam vydává ultimátum pro všechny lidi, že mají právo se stáhnout pouze do Austrálie, Japonska a na Madagaskar. Ostatní oblasti převezmou Dardarové.
6.8.2010-2.9 miliónu mrtvých vojáků, 6 miliónů mrtvých civilistů. Lidé prchají na zmíněná místa. Většina vlád světa odmítla ultimátum.
10.10.2010-16 miliónů mrtvých vojáků, 28 miliónů mrtvých civilistů, počet Dardarů již dosahuje 1 000(již je i více rodiček).
1.1.2011-OSN je rozpuštěno, vypuká světová anarchie. Celkový počet obětí dardarské ofenzivy dosahuje 79 miliónů. Dardarů je 1 500. Za celou dobu ztratili jen 6 příslušníků.
1.5.2011-V Austrálii, Japonsku a na Madagaskaru se tísní 2 miliardy lidí. Počet obětí dardarské ofenzivy 295 miliónů civilistů, prakticky většina vojáků všech světových a národních armád. Počet Dardarů je 16 000.
11.11.2011-Většina lidstva je vyhlazena, ty zbytky co zůstali se skrývají. Na vybraných místech se skrývají 4 miliardy lidí. Navzájem se často vraždí. X-2 pokryl již 20% pevnin. Ekosystém planety se s potlačením lidstva částečně obnovuje.
1.6.2012-Většina lidí v Austrálii, Japonsku a Madagaskaru se pozabíjela navzájem v nepokojích a střetech.
21.12.2012-Lidstvo přestává existovat. Pevnina je z 50% pokryta X-2. Dardarů je 450 000. Lidí zbývá 10 000. Většinou se stali otroky Dardarů.

Konec.