Forsaken - 236. díl

Byla jsem celá rozechvělá a na mým výkonu to bylo pořádně znát. Ještě štěstí, že se Riel nekoukal nahoru, takže nemohl vidět, jak se mu přímo nad hlavou pohupuje jeho katana. Nejspíš by ho to vyděsilo natolik, že by se dobrovolně pustil.
„Už to bude…“ informovala jsem ho spěšně, než jsem přesunula jeho zbraň ze svislý polohy do horizontální a začala ji přibližovat ke stěně.
„Jen si dej klidně načas, já tu ještě chvíli vydržím,“ ubezpečil mě Riel přívětivě a já se v duchu pomodlila, aby můj plán vyšel. Už jenom proto, abych si mohla vyzvednout ten slíbenej polibek.
Pomalu, centimetr po centimetru jsem zasouvala čepel katany do stěny z písku a očima jsem přitom hypnotizovala ta neposedná zrnka, aby se ani neopovážila pohnout. Spousta jich na mě kašlala a klidně se rozběhla dolů, ale nakonec se mi přece jen podařilo zabořit celou zbraň až po jílec do té sypké masy a úlevou jsem vydechla.
„Hotovo,“ oznámila jsem Rielovi s náznakem hrdosti v hlase.
Nechtěla jsem dopředu jásat, ale už takhle bylo fajn, že jsem mohla aspoň něco udělat, než jenom bezmocně přihlížet. Navíc… třeba to vyjde… musí! A podle výrazu Riela, kterej kritickým pohledem zhodnotil mý dílo, jsem hádala, že si v duchu říká totéž.
„Zvládneš ji přemístit ještě jednou? Tohle mi až nahoru nevystačí,“ ujišťoval se a já ho ubezpečila, že pokud na ní nebude viset on, nebude to problém.
„Dobře. Drž mi palec.“
Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak pozvolna uvolnil jednu nohu a ruku, aby se mohl vytáhnout o něco vejš, jenže ani tak se mu nepodařilo dosáhnout na ten provizorní stupínek. Sakra, neměla jsem to dávat tak daleko! vynadala jsem si a už jsem se chystala na něho zavolat, ať se zase pevně drží, že to přesunu níž, když se celé jeho tělo napnulo a vymrštilo směrem nahoru. V oblaku prachu, kterej se zvednul, když se masy písku začaly bortit dovnitř, jsem nejdřív neviděla vůbec nic a jen jsem úpěnlivě doufala v to, že se Riel stačil zachytit, než se to celé zřítilo. Potom konečně ten zvuk drolícího se písku ustal a vzduch se pozvolna pročistil, natolik, abych spatřila, že je Riel dosud naživu. Jednou rukou pevně svíral rukojeť meče, zbylými končetinami se opět přidržoval po stranách, třebaže se to nezdálo zrovna jako to nejlepší jištění.
„Už jsem se začínala bát!“ vydechla jsem stísněně.
„Neříkej, že bych ti chyběl!“ odvětil chraplavě, než začal opatrně šplhat vzhůru, svou katanu na okamžik použil jako oporu pro nohu, pak se přesunul kousek nad ni, i když podle toho, jak se stěny kvapem sesouvaly dolů, tam nemohl vydržet dlouho.
„Můžeš to přemístit!“ upozornil mě a já si pospíšila, abych to provedla co nejrychleji, protože jsem hádala, že je jen otázkou několika málo minut, než se celá ta průrva zbortí a pohřbí pod vrstvama písku všechno, co se v ní bude zrovna nacházet.
Riel si to zřejmě uvědomoval stejně dobře, neboť se opět vyhoupnul ke kataně a pokračoval ve svém výstupu. Čím výš se dostával, tím míň byl písek ochotnej spolupracovat, a tak jsem pro jistotu bodla jeho zbraň ještě kousek od ústí jámy, aby se měl čeho chytnout, kdyby došlo k nejhoršímu. K mý úlevě to nebylo nakonec zapotřebí, ale aspoň mu to ulehčilo vylejzání ven. Vypadal vcelku nepokořeně, když se posléze objevil na povrchu, a jako kdyby vůbec o nic nešlo, vytáhnul svou katanu a zručným pohybem ji vrátil zpátky do pouzdra, zatímco mě jakoby mimochodem popadl za paži a odváděl do bezpečný vzdálenosti.
„Tohle už mi nikdy nedělej!“ zapřísahala jsem ho dosud rozechvělým hlasem a pevně jsem se k němu tiskla, bez ohledu na to, že byl celej zaprášenej a ze všeho nejvíc připomínal zombie, která se po dlouhým spánku vyhrabala ze země.
„To ti můžu klidně slíbit, jednou mi to bohatě stačilo,“ odvětil s náznakem úsměvu a krátce mě přivinul na svou hruď, než svý sevření opět povolil a dál mne vlekl za sebou, dokud jsme se nedostali až k jeho motorce.
„Nejradši bych tě nechal tady, ale kdoví, kdo se tu ještě objeví…“ zamumlal, zatímco zvedal svůj stroj ze země. Šrámů na něm viditelně přibylo, nicméně žádnej z nich nevyhlížel fatálně. „Ale až tam dorazíme, drž se někde za mnou, rozumíš?!“ nařídil mi a já povolně přikývla.
Původně jsem se sice chtěla proti podobnýmu jednání ohradit, protože nebejt mě, tak ještě visí v tý díře, ovšem pak jsem si řekla, že se takhle chová možná jen proto, aby opět získal pocit, že má věci pod kontrolou. A proč mu to teď nedopřát, před nadcházejícím bojem jistě nepotřeboval, aby mu někdo připomínal, že měl fakt namále.
„Tak nasedej, ať to máme za sebou… Snad to tam Alex zatím trochu pročistil, protože až zjistí, že jsem se vrátil i s tebou, otočí ten kvér proti mně,“ odtušil Riel bez nadšení a já se rychle vydrápala za něj, abychom mohli vyrazit za tátou.
A hrozně moc jsem si přála, aby všechny ty strašný vidiny, který jsem měla, byly jen výplodem mý fantazie. Jenže… proč jsem tomu ani trochu nevěřila?