Cesta za pokladem - 1. díl

Mladý princ stál u okna paláce v tmavém plášti a zamračeně se díval na dlouhý most pnoucí se přes čiré jezero. Přemýšlel. Sluneční paprsky, které vnikaly do místnosti ze skla a perel, obohatily jeho tmavě hnědé vlasy o zlaté proužky. Pozoroval dění pod sebou. Most se táhl do dálky a mířil k bohatě rozvětvenému městu Al Tarno. Z každé strany tohoto města byl velmi dobře vidět obrovitý palác patřící princovu otci, vládci celé říše Fantazie.

V paláci bylo v ten moment naprosté ticho, chvilkami rušené pouze cinkáním perel pověšených na obrovském lustru. Všude v pokoji bylo čisto a uklizeno, jako by se odtud chystal někdo odstěhovat. Staré ale pohodlné křeslo u sněhově bílé stěny bylo pokryto světle žlutým přehozem a na široké posteli s nebesy se pod záclonami nadýmala tlustá peřina. Jinak v místnosti nebylo téměř nic, kromě jedné vysoké skříně, naplněné knihami o bájných bytostech. V nejspodnější přihrádce vedle sebe seděly plyšové hračky z dětství.

Alcarin přimhouřenýma očima sledoval, jak se po mostě prochází dvě mladé ženy oblečené do dlouhých, světle zelených a modrých šatů. Hlavy jim zdobily středověké kloboučky. Obě nesly košíky plné ovoce a zřejmě právě opustily Al Tarno, aby donesly do paláce čerstvé jahody a víno.

„Princi Alcarine,“ ozvalo se od velkých stříbrných dveří prostorného pokoje. Na prahu stál váhavě jeden z lidských sluhů.

Lidé bytostem Fantazie sloužili odjakživa. Vynikali v domácích pracích i ve stavitelství. Přestože oproti vílům a elfům neměli skoro žádnou moc ani právo, byli lidé neuvěřitelně důležití. Žádná víla, skřítka ani elfka totiž neuměly vařit ani uklízet a žádný víl, elf nebo skřítek zase neuměl opravovat věci.

„Ano?“ princ Alcarin odtrhl svůj zamyšlený pohled od okna a tázavě se obrátil na sluhu v černém obleku. Stál ve dveřích narovnaný jako pravítko, takže vynikla jeho štíhlost, a ruce měl založené za zády.

„Vládce všech snů požaduje, abyste se k němu neprodleně dostavil,“ informoval prince tmavovlasý sluha.

„Vzkažte mu, že u něj hned budu,“ řekl Alcarin a jakmile sluha odešel, dovolil si zhluboka se nadechnout a propustit k sobě trochu strachu.

Jeho otci nebylo poslední dobou dobře a ze zpráv zkušených doktorů nevypadal jeho zdravotní stav příliš valně. Stále jen ležel na lůžku a pomalu nebyl schopen ani mluvit. Princ moc dobře věděl, že jeho otec pomalu ale jistě umírá. Nebylo by divu, před necelým půl rokem oslavil svých 728 let. Navíc byl posledních dvacet let nemocen a špatně se mu dýchalo i chodilo.

Alcarin vzedmul hruď, nasadil statečný výraz a vydal se chodbou směrem k otcovu pokoji. Cesta mu trvala přinejmenším deset minut, přičemž nepotkal ani jedinou živou duši a po celou tu dobu slyšel jen vlastní klapavé kroky. Rázné klap, klap, klap. A přesto byla v těch krocích znát jakási nejistota. Kdyby teď otec zemřel, znamenalo by to, že by tu zůstal sám. Matka mu zemřela, když mu bylo pět let. Navíc by musel převzít vládu a postarat se o celý svět Fantazie, aby nenastal zmatek.

Připadalo mu, že k cíli snad ani nedojde. Poslední dobu tenhle pocit zakoušel docela často. Jako by procházel tmavým tunelem a hledal v dálce světélko, které však stále nepřicházelo.

Když konečně došel ke dveřím pokoje jediného Vládce všech snů, třikrát zaklepal.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř chraplavě. Princ Alcarin vstoupil.
„Otče,“ pozdravil tatínka a uklonil se. Starý muž ležel v posteli pod modrými závěsy, bílé vlasy rozprostřené po polštáři. Byl bledý a vrásky pokryly celý jeho kdysi velmi pohledný obličej. Delší vousy měl splihlé. Po místnosti pobíhaly tenké paprsky slunce ze škvír mezi závěsy v oknech, jinak však v pokoji vládla tma.

„Pojď ke mně, synu,“ pobídl muž mladého prince. Pak se mu vážně zadíval do očí a princ Alcarin poznal, že jeho tatínek je už velmi unavený. Unavený z bytí.

„Musíš si pamatovat, co ti dnes řeknu,“ téměř zaskřehotal. „Myslím, že mi již nezbývá mnoho času. Proto jím nechci nijak plýtvat. Víš sám dobře, že budeš muset rychle převzít kontrolu nad tímto světem, až tu nebudu.“
„Vím, tatínku,“ přikývl Alcarin. Tiše poslouchal, co bude dál.
„Chci ti říct, že ne vše bude jednoduché. Mnoho lidí bude stát proti tobě. Ať už ale budou mít jakékoli připomínky, musíš si stát za tím, čemu věříš. Urči si jasný cíl a za tím běž a nedovol nikomu, aby se ti postavil do cesty. Rozumíš mi?“
„Myslím, že ano, tatínku.“
„Dobrá. Věz, že vládnout Fantazii není nic jednoduchého, ale když budeš statečný a budeš si stát za svým názorem, budeš i úspěšný.“

Starý muž si povzdechl. Řekl toho příliš mnoho a teď byl vyčerpaný. Zadíval se na vysoký klenutý strop a vypadal, že už nepromluví. Chvíli bylo ticho a mladý princ nevěděl, co má dělat. Má odejít, nebo počkat, až se otec zotaví a ještě něco řekne?

„Můžeš jít, synu,“ ozval se nakonec Vládce všech snů a unaveně zavřel oči. Alcarin se na něj chvíli smutně díval, než řekl:
„Děkuji, otče. Budu se tvými radami řídit, dokud to jen půjde.“

Pak se otočil k odchodu. Když za sebou zavíral mohutné dveře, ještě směrem ke svému usínajícímu otci zašeptal: „Dobrou, tatínku.“

Pokračování příště...