Srdce bojovnice II - 97. díl

Po tomhle jsem se prudce posadila, oči doširoka rozevřené, třebaže nevidoucí nic jiného než nenáviděnou temnotu. Zabolelo to, avšak ne tolik jako Thranduilovo obvinění.
„Co to povídáš?!“ hlesla jsem, pěsti zaťaté, až se mi nehty bolestivě zarývaly do dlaní. Ale jedině tak jsem se dokázala ovládnout a nezačít křičet.
„Že nebýt velkorysosti lorda Ulma, jenž tě nechal vyplavit na břeh, utopila by ses. Přesně jak jsi to zamýšlela.“ Princův hlas byl ledově chladný a důsledně klidný.
A já měla hroznou chuť ho něčím důsledně přetáhnout po hlavě, aby se konečně vzpamatoval. Copak jsme urovnali jednu neshodu, jen abychom hned spěli k další?! Jak může věřit těm lžím, které mu ten proradný Vala napovídal?! Jak se může domnívat, že bych něco takového udělala?! Sobě... našemu dítěti... jemu!
Jenže vzápětí jsem se zarazila. Neboť nevítaná vzpomínka na to, co všechno jsem byla v hlubinách Ulmovy říše odhodlaná udělat, se mi vetřela na mysl. Podvědomě jsem se dotkla svého krku, tam, kde jsem se pořezala lasturou, a byla jsem překvapená tím, že jsem na tom místě nic nenalezla. Žádné známky poranění nebo obvaz, vůbec nic. Jako kdyby se to nikdy neudálo.
„Co se vlastně stalo? Jak jsem se dostala... až sem?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem se nejprve potřebovala ujistit, že se celý ten můj nepříjemný zážitek s Ulmem opravdu odehrál.
Já sama jsem o tom byla pevně přesvědčená, ale... určitým pochybnostem jsem se přece jen ubránit nedokázala, obzvláště po setkání s Lórienem... Koneckonců to mohl být pouze sen... a nebo ne? Jak se to dá vůbec poznat?
„Jeden z vojáků tě našel ležet v těžkém bezvědomí na břehu řeky a pospíšil si, aby tě s pomocí několika svých druhů dostal k léčitelům,“ odvětil Thranduil pečlivě neutrálním tónem.
„Ale tohle přece hned neznamená, že jsem se chtěla utopit! Třeba jsem tam jenom omdlela! Nebylo by to ostatně poprvé!“ namítla jsem ihned.
„Tohle ne. Tvůj šat byl však docela zmáčený a v lastuře, kterou jsi pevně svírala v ruce, byl vzkaz od lorda Ulma... pro mne.“
„A co ti psal ctihodný lord Ulmo?“ otázala jsem se se špatně potlačovaným hněvem.
„Že ačkoli by tě velmi ochotně přijal do své říše, cítí, že já tě budu potřebovat více, a proto tě posílá zpátky a doufá, že k sobě opět nalezneme cestu.“
Trpce jsem se zasmála. „Jak velkorysé od něj!“
„Co tě tak nahněvalo, Riel? To, že se tě vzdal? Chtěla ses jenom utopit a nebo jsi hledala způsob, jak být s ním?“ vyptával se Thranduil podezřívavě a každé jeho slovo se mi jako ostrý nůž zarývalo pod kůži.
„Když ti řeknu, že ani jedno, uvěříš mi to? A nebo se zase hodláš chovat jako hlupák a žárlit tam, kde k tomu není sebemenší důvod?! Ulmo se mě nevzdal! To já ho donutila, aby mě nechal jít! Copak nevíš, jaký je? Sám jsi říkal, že je proradný a nedá se mu věřit, tak proč jsi teď najednou změnil názor?!“
„Protože nemůžu nebýt vděčný za to, že tě navrátil ke mně,“ sdělil mi princ prostě.
„Já mu ale nejsem vděčná vůbec za nic! Je krutý! A bezcitný! Ty nemáš ani tušení, čeho všeho se v minulosti už dopustil! A mně vyhrožoval, že když mu nebudu po vůli, pak mě nechá raději zemřít!“ vychrlila jsem ze sebe vášnivě, neschopna se již déle ovládat.
„Riel...“ pokoušel se mě Thranduil chlácholit, ale já ho nenechala ani domluvit.
„Co?! Myslíš si, že si vymýšlím?! Tak mi řekni jedno... co je se Saerosem?! Měl se již přece před nějakou dobou vrátit spolu s ostatními... není to divné, že se mne ani nepokusil vyhledat?!“ vmetla jsem mu bez rozmýšlení do tváře a dala bych cokoliv, kdybych mohla vidět, jak se na to tváří. Už jenom to, že si dal s odpovědí načas, hovořilo samo za sebe.
„Jak ses o něm dozvěděla?“ ozval se posléze, když už jsem pomalu přestávala věřit, že se k tomu vyjádří.
„Ulmo mi všechno řekl! Ale... doufala jsem, že to není pravda...“ Hlas se mi zlomil a oči zalily palčivými slzami, které jsem se ani nepokoušela skrývat. „Je to tak strašné... a všechno jenom kvůli mně! Tohle se nikdy nemělo stát! Nikdy!“
„Riel... je mi to opravdu moc líto... Měl jsem ti to říct dříve, avšak… obával jsem se, aby to tvůj stav ještě nezhoršilo… Už takhle jsi na tom byla psychicky dost špatně…“ omlouval se a tentokrát jsem mu ani nevyčítala, že mi opět něco zatajil. Věděla jsem, že s tímhle se budu vyrovnávat jen s velkými obtížemi.
Žalostně jsem popotáhla a když mě princ uchvátil do bezpečí své náruče, nebránila jsem se, jenom jsem si s hořkostí pomyslela, že si podobnou něžnost nezasloužím.
„Riel… bude to opět dobré, uvidíš…“ hladil mě konejšivě po zádech a já mírně přisvědčila, třebaže jsem o tom nebyla vůbec přesvědčená. A po jeho dalších slovech ještě méně.
„Tolikrát už jsem přemítal, jestli jsem tomu nemohl nějak zabránit… jenže když se proti mně vyřítil s taseným mečem, neměl jsem na vybranou…“