Lohikäärme Vaimo - Dračí žena

'Jak může člověk změnit svůj osud, jak může změnit sebe, tak, aby ho nikdo neodsuzoval, jak to má udělat, aby zapadal mezi ostatní?' Leija měla hlavu plnou myšlenek, jak změnit sebe a svůj život, nikdy s ní nezacházeli moc dobře, dělala mužskou práci, protože s ní tak i zacházeli. Byla středem posměšků a narážek, kdekoliv se ukázala tak na ní divně koukali. Leija nebyla krásná, i když jí bylo už 17 let, některým se i hnusila, nebyla z rovna moc hubená, měla zelenohnědé oči a rodiče jí stříhali vlasy na krátko, všichni se za ní styděli. Většinu svýho volnýho času procházela les a poslouchala jak stromy šeptají si své příběhy, dokázala tam sedět celé hodiny a sama si nepřipada, stále přemýšlela o svém životě. Jen snad jedna holka k ní dokázala jít a povídat si s ní, nebála se, neměla důvod, nevadilo jí ani to jak vypadá, protože u vnitř to byla úžasná a milá slečna. Ikava její kamaráda, nejblížší osoba, kterou měla.
Jednou do jejich vesnice Pilvi, přišla bouře, byla to snad ta nejhorší co Leija zažila, koně ve stodole se plašili a snažili se utíc, naštěstí stodola byla pevná a uchránila je. Bouře přišla z ničeho nic, z jasného nebe a jak přišla tak i odešla, najednou vše utichlo jako dřív, jen řechtání koní se ozývalo vesnicí, Leija se na ně šla podívat, to byli taky její velice dobří kamarádi, milovala je a věčně se jim snažila nosit něco dobrýho. Když vyšla z domu, nikde nebylo ani živáčka, všude byl nepořádek, ale zamířila přímo ke svým koním, uvnitř uviděla světlo, nebylo to jak od hořící svíčky či louče, tohle bylo zářivější, oslňující a jí to stále víc a víc přitahovalo. I koně pomalu utichali, když přišla k vratům a pomalu je otevřela uviděla ve vnitř stát kluka, víc jak 19 let mu snad být nemohlo, to on zářil přes celou stodolu, byl vysoký, vlasy mu padali do jeho krásných tajemných očí, měl na sobě jen lehké oblečení a i přes to šlo vidět že má vypracovanou postavu, přes sebe měl hozený jenom plášť a díval se do země, byl nádherný, takovýho kluka Leija nikdy neviděla, ale přesto byl zvláštn. Vešla do stodoli a zavřela za sebou, dveře při zavření jenom klapli a on pomalu zvedal hlavu a oči na ní, Leija nehybně stála u vrat, připadalo jí to jako sen. Najednou si dívali do očí a nikdo se ani nehnul, pak kluk zvedl ruku a ukázal jí aby šla blíž, Leija udělala pár malých krůčků, ale jemu to pořád nestačilo, tak šla Leija ještě blíž a pak tiše řekla "Kdo jsi?", chlapec se jen usmál, ale neodpověděl. Leija chtěla znát jeho jméno, chtěla vědět kdo to je, hlavu měla plnou otázek, ale nevěděla na kterou se zeptat dřív. Zastavila se kus před ním a pořád se mu dívala do očí, kluk udělal dva kroky a byli si úplně blízko, takhle si nikdo k ní nedovolil přistoupit a pak úplně užasně kouzelným hlasem řekl "Toive", Leija nevěděla co má dělat, bylo to jako kdyby jí někdo znehybnil, chtěla se ptát dál, ale vůbec nemohl, za to Toive spustil sám "Každý má své poslání stejně jako ty i já, i když si myslíš, že máš vždy jen smůlu, tak vše se v dobré obrátí, jsem ze země Soturi a nějaká neznámá síla mě přivedla sem a stejně jako mě, tak něco muselo přivést tebe, neříkám ti sbohem, určitě se ještě uvidíme, až přijde ten správní čas a pochopíš své jméno a sama sebe." a Leije dal letmý polibek, najednou se koně zase začali plašit a venku znovu začala bouřka, Leija mě zavřený oči a nic nevnímala, až dokud jí ráno nenašel a nevzbudil otec. Okamžitě začal přemýšlet nad tím jestli to byl se nebo ne, její otec se na ní díval ještě divněji než kdy před tím a vůbec nechápala proč, zvedla se ze země a ještě se trochu zakymácela, ve stodole stáli tři koně místo dvou, ten třetí byl větší než ostatní, s dlouho vlnitou hřívou padajíc hluboko do očí a jeho ohon se div neválel na zemi, byl čistě bílý, jako kdyby zářit, její otec stál kus od něj a neodvážil se k němu přiblížit, Leija přistoupila na stejnou vzdálenost jako její otec a oba si ho prohlíželi, něco takovýho nikdy neviděli, otec jí jen řekl, aby se o ní postarala, podíval se na ní a ještě dodal "A taky se podívej na sebe jak vypadáš." Leija spustila oči z koně a podívala se na své tělo, nebyla to ona, měla ho dokonalé, štíhle, sáhla si na hlavu, měla tam dlouhé vlasy až do poloviny zad, vůbec nevědala co se to s ní stalo.
Bělouš se konečně hýbl, kývl hlou směrem k rohu stodoly a začal pít vodu kterou mu přinesla, Leija přistoupila k rohu kde leželo na zemi modré sedlo vykládané kamínkami a šito žlatými nitěmi, byla tam i úzda stejné barvy a býlé oblečení, bylo to jako brnění, ale nebylo to přímo ono, tričko bylo bez rukávů se stříbrnými pláty kovu, měla k tomu i rukavice, aby si neodřela ruce o úzdu a sukni, boty byli po kolena, ale vůbec nechápala k čemu to je. Pak uslyšela hlas, prudce se otočila ale nikdo nikde nebyl, znova se otočila k věcem, které tam byli a pak zase ten hlas, a tentokrát jí říkal 'Jmenuji se Vartia, teď budu pořád s tebou dokud vše pořádně nepochopíš.' Leija se zase otičla a ptala se "Kdo to mluví?", kůň zase zvedl hlavu 'Já a nemusíš mluvit nahlas, slyšíš mě jen díky myšlenkám.' Leija se zvedla, přistoupila k Vartiovi, chytila ho za hlavu a něžně pohladila 'Kdo za tohle všechno může? Co jsem zač?' a pořád se mu dívala do očí, 'Máš mnoho otázek a na všechny je odpověď, ale musíš hledat sama, nemůžu ti vše zodpovědět já, se vším si však musíš pospíšit, neni moc času' odpověděl Vartio. Leija se rychle otočila od Vartia a odešla odhodlaně ze stodoly, všichni na ní koukali s úžasem, nechápali jak se mohla najednou tak změnit, ale stejně jako vždy si jich nevšímala, došla domu, rychle se najedla a zase běžela za Vartiem a společně zmizeli z vesnice na celý den.