Savoy Place - 18. díl

Posadili jsme se a mlčky jsme si užívali tuto vzácnou chvilku. Táta mě stále držel za ruku, jako by se bál, že když mě pustí, zmizím. Ne, že bych na to nepomýšlela. Vyhla bych se dalším hádkám a vím, že beze mne by měli mnohem lehčí život. A taky mnohem nudnější. Při tomto pomyšlení jsem se musela usmát, protože já jsem v dětství opravdu věděla, jak okořenit obyčejný den. Když jsem si prohlížela místa a věci kolem sebe, vyvolávalo to ve mně spoustu vzpomínek. Teď už bych nebyla schopna odejít, teď už ne. V mém přesvědčení mě utvrzoval i tátův šťastný obličej. Nedokázala bych ho znovu vymazat ze svého života, už ne. Potřebuji ho a jejich pomoc taky. Je to sobecké rozhodnutí, ale to mě teď vážně netrápí.
„Proč mi tě vítr zavál tak daleko, motýlku? Proč se nemohl otočit a vrátit tě zpět?“ zeptal se táta, ale nebyla jsem si jistá, jestli vůbec čeká odpověď. Vypadal, že je myšlenkami úplně jinde a já jsem ho následovala. Vzpomínala jsem na dětství, kdy mi táta neřekl jinak než motýlku. Toto oslovení jsem si možná vysloužila svou neposednou povahou nebo spíše díky tátově nejoblíbenější písni Butterfly kisses. Její slova až moc přesně vystihovala náš vztah. Teda až na závěr, kdy se otec loučí se svou dcerou, protože se vdala a odchází. Toho jediného jsem se ještě nedočkala.
„Vždyť dnes dostal rozum a vrátil se. Sice pozdě, ale přeci,“ odpověděla jsem na položenou otázku poté, co vyprchaly šťastné vzpomínky a vrátily mne do reality.
Povídali jsme si dobrou hodinku o těch promarněných letech i obyčejných událostech. Vyprávěla jsem mu o škole a o mém pokusu o kreslení. Táta vyjádřil zájem o shlédnutí mých obrazů a myslím, že mluvil upřímně. Slíbila jsem mu, že mu je při nejbližší příležitosti ukážu a zároveň jsem ho pozvala na školní benefiční večírek, jehož součástí bude i výstava děl studentů.
Čas utíkal nebezpečně vysokou rychlostí a kdyby nás někdo nevyrušil, propovídali bychom snad celý večer. Ve dveřích se objevila mladá dívka. Chvíli nás překvapeně pozorovala.
„Omlouvám se. Kdybych věděla, že tu máš návštěvu, tak neruším,“ omluvila se tátovi.
„To je v pořádku, Eleno.“ Teprve nyní jsem si ji pořádně prohlídla a nechápu, jak je možné, že jsem ji hned nepoznala. Vypadala naprosto stejně jako máma, stejné rysy obličeje i ten povýšený výraz. Viděla jsem, jak mě sjela pohledem od hlavy až k patě a vůbec se to nesnažila skrýt.
„Megan?“ zeptala se nevěřícně. Jako odpověď jsem se jen usmála.
„Jaké překvapení tě tu vidět, sestřičko,“ dodala Elena, ale poznala jsem, že nadšená zrovna není.
„Ptají se po tobě hosté,“ poznamenala směrem k tátovi.
„Hned jdeme, neboj,“ odpověděl jí s úsměvem, který si za své chování rozhodně nezasloužila. Po těchto slovech opustila místnost.
„Hrozně se změnila,“ podotkla jsem.
„To my všichni…pojď se taky trochu bavit. Pořádáme večírek, přece ho nestrávíš celý se mnou.“ Chytli jsme se za ruce a společně se vydali do víru zábavy.
Vyhledala jsem Nicolase a několikrát jsme si zatančili. Celý večer jsem strávila ve společnosti Nicolase nebo Robin. Zahlídla jsem tu i několik známých tváří, třeba jako Olivera a skupinku jeho přátel, kteří navštívili naši čajovnu. Za těch několik hodin se táta utrhl jen na jeden tanec, kdy jsme si nechali zahrát naši píseň. Když jsem pak uviděla tvář Eleny, byla jsem vážně v šoku. Tolik nenávisti a hněvu zračícího se v očích, jsem ještě nikdy neviděla. Ani u matky ne.
Když jsem procházela kolem ní, ucítila jsem strašný svíravý pocit, který při pohledu na Elenu nabíral na intenzitě. Opřela jsem se rukou o zeď a na chvíli zavřela oči.
Radši jsem je měla nechat zavřené napořád, protože pohled, který se mi naskytl, se mi ani za mák nezamlouval. Všichni v sále, získali jakousi barevnou auru, slabé světlo, které z nich vyzařovalo. Každý měl dvě barvy. Jednu bílou a nebo dokonce zlatou a druhá se u každého lišila. Nedovedla jsem si vysvětlit, co to znamená. Očividně jsem byla jediná, kdo viděl něco zvláštního. Vážně začínám pochybovat o svým duševním zdraví.
Rozhlížela jsem se po místnosti a ostatních lidech. Všude zářily pastelové a jemné barvy až na jednu výjimku. Samozřejmě Oliver. Jeho aura jiskřila sytě zlatou barvou.
Rozhodla jsem se jít nadýchat trochy čerstvého vzduchu a zamířila jsem na balkon. Ve vedlejším salonku jsem narazila na Elenu a pár dalších lidí. Když jsem uviděla tu rudou barvu místy přecházející v černou, která ji obklopovala, zatočila se mi hlava. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a podívala se na ni znovu. Když se naše pohledy střetly, uviděla jsem v hlavě různé obrazy, které se střídaly s takovou rychlostí, že jsem je téměř nestíhala. Jediné, co jsem věděla jistě bylo, že jsou to vzpomínky, ve kterých figurovali máma s tátou a sálala z nich neuvěřitelná nenávist.
Cítila jsem z ní zášť a vyložený odpor ke mně i k mému odchodu před lety. Slyšela jsem i útržky jejích myšlenek u určitých vzpomínek. Přehrávala mi to celé od začátku a vypadalo to, že si to ani neuvědomuje. Viděla jsem, jak se táta kvůli mně trápil. Velmi často seděl u mě v pokoji, nebo koukal z okna na příjezdovou cestu.
Už jsem to nevydržela a s čerstvou dávkou slz jsem vyběhla na balkon, kde jsem se opřená o chladný kámen zhroutila na zem a jenom brečela. Po zjištění těchto věcí, jsem se cítila mnohem mizerněji a vyčítala si každý den, kdy se táta kvůli mně trápil. Nenáviděla jsem se ještě víc. Vodopád slz se stále nezastavoval a já jsem přestala vnímat okolí. Vůbec nevím, kolik času uplynulo do doby, než si ke mně přisedl Nicolas. Připadalo mi to jako mučivá věčnost, ale je možné, že to bylo jen pár minut.
Věděla jsem, že se mě na něco ptá, ale nebyla jsem schopná mu odpovědět. Po několika marných pokusech to vzdal a objal mě. I když jsem byla přitisknutá k jeho horkému tělu, roztřásla mě večerní zima a on mi přehodil přes ramena jeho sako. Chytil mě za ruku a prstem na ní tvořil uklidňující kruhy. Pomalu jsem se začala zklidňovat a usínat. Poslední co si pamatuji, byla jeho houpavá chůze, když mě nesl do postele a moje prosba, aby mě nenechával samotnou.