Savoy Place - 19. díl

Anotace: pokračování...

Probudila jsem se do sluncem ozářené místnosti. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Seděla jsem na posteli ve svém bývalém pokoji a rozhlížela se kolem. Vypadalo to tu, jako bych odešla před týdnem a ne před lety. Stále stejný nábytek byl rozmístěn na svém místě, stěny byly pořád vymalovány krémovou barvou a jednu z nich zdobila rudá tapeta.
Chtěla jsem vstát a obléct se, ale nikde jsem nenašla své šaty. V posteli jsem ležela jen ve spodním prádle! Moment…kdo mě vůbec ukládal do postele? No samozřejmě…Nicolas.
Vstala jsem a s nadějí jsem šla ke dveřím. A ano, koukala jsem do moderní koupelny. Byla úplně jiná než dřív. Nyní se zde spojily prvky černého mramoru a lesklého kovu. Vypadala trochu chladně, ale svému účelu poslouží stejně dobře. Podívala jsem se, jestli tu není třeba župan nebo něco takového. Našla jsem ho hned vedle dveří na stříbrném věšáčku. Krátký hedvábný župan měl ještě i visačku z obchodu. Že by to stihli koupit dneska? Nechala jsem dumání a ponořila se do víru teplé vody.
Připadala jsem si celkem v klidu, až jsem se sama divila. Teda až do chvíle, než jsem vešla do pokoje a naskytl se mi pořádný pohled na rudou tapetu s černými ornamenty. Okamžitě se mi vybavil včerejší večer. Ten její pohled plný nenávisti a odporu. Při této vzpomínce jsem se zatřásla.
Pokračovala jsem k zrcadlu a učesala si mokré vlasy. Téměř bezmyšlenkovitě jsem otevřela zásuvku kosmetického stolku a zaraženě koukala na obrovské množství kosmetických přípravku. Trochu jsem zamaskovala zarudlé oči od pláče, ale jinak jsem neměla náladu, cokoli se svým obličejem dělat.
Plná očekávání jsem otevřela skříň. Dýchla na mě atmosféra nových věcí. Tak tady někdo splnil domácí úkol na jedničku. Usmála jsem se a chopila se výběru oblečení. Volné bílé kalhoty jsem doplnila světle fialovým svetříkem a bílými sandálky.
Při odchodu mé oči zabloudily na menší stolek u okna. Popošla jsem blíž a uviděla na něm položenou bílou růži a pod ní přeložený vzkaz. Vzala jsem si růži a automaticky k ní přivoněla. S úsměvem na rtech jsem začala číst vzkaz.

Dobré ráno, krásko.
Omlouvám se, ale musel jsem už jít. Jen doufám, že jsem Tě nevzbudil a Ty ses vyspala do růžova. Nevím, co se včera stalo, ale neboj, všechno se vyřeší.
Rád bych Tě zase brzy viděl. Potřebuji se totiž na něco zeptat.
Krásný zbytek dne, N.

Nicolas opravdu ví, jak zlepšit náladu. Odložila jsem věci zpět na stolek a pomalu se vydala do jídelny, kde jsem očekávala tátu. Cestou jsem si umiňovala, že musím Nicolasovi co nejdřív zavolat a poděkovat mu. A hlavně se omluvit.
Došla jsem do jídelny, kde vážně seděl táta a zabíral místo v čele dlouhého jídelního stolu. Pozdravila jsem ho a s úsměvem ho políbila na tvář.
„Také přeji dobré ráno. Jsi nějaká šťastná,“ dodal také s úsměvem.
„Mám snad důvod nebýt?“ zeptala jsem se a posadila k prostřenému místu vedle něj.
„To jsem rád, že nemáš. Matka s Elenou jeli brzo ráno do města. Nevím, jestli už se Elena pochlubila, ale je čerstvě zasnoubená, takže vyřizují něco ohledně svatby a zásnubního večírku. Já na tohle moc nejsem. Doufám, že ti nevadí, že odjeli bez tebe. Nechtěli jsme tě budit.“
„Ne, v pořádku. Stejně bych nejela. Budeš mít na mě chvíli čas?“ ptala jsem se, zatímco jsem jedla přichystanou snídani.
„Určitě. Máme co řešit, že? Půjdeme do knihovny, jestli ti to nevadí.“
„Ráda.“ Vstali jsme a já si vzala na cestu ještě kousek toho vynikajícího koláče.

Dorazili jsme do knihovny a já jsem automaticky zamířila ke koženým sedačkám vlevo u krbu. Knihovna zasahovala do dvou pater. Byla to obrovská místnost s desítkami tisíc knih. Spodní patro sloužilo i jako odpočinkové místo právě svými sedačkami a velkým kamenným krbem. Do vyššího patra vedli schody uprostřed místnosti a celé patro tvořilo jakýsi ochoz. Po okrajích se táhlo dřevěné, ručně vyřezávané zábradlí. Všechny stěny byly obloženy dřevem a bylo poznat, že tato jemná práce je výsledkem opravdového mistra. Milovala jsem tento pokoj. Už pro tu vůni dřeva a tabáku, nebo pro atmosféru tolika knih. Některé kousky byly pravými skvosty, tmavá kožená vazba a nezapomenutelné kouzlo poznamenáno roky a všemi čtenáři. Takovéto poklady měl táta vystaveny ve výklencích zdí nebo na podstavcích.
Už jsem téměř seděla, když jsem si všimla, že táta míří ke stěně, kde je jeden obrovský obraz nějaké bitvy a vedle stojí socha v antickém stylu.
„Pojď sem, prosím,“ poprosil mě a já ho poslechla, i když jsem byla trochu překvapená.
„Myslím, že je na čase ti něco ohledně naší rodiny vysvětlit,“ pokračoval po krátké odmlce. Jen jsem přikývla a čekala, co se bude dít.
Táta položil ruku na sochu a vzápětí se obraz začal pohybovat. Nevěřícně jsem koukala před sebe a zase zpátky na tu sochu. Nebyl tam žádný výstupek nebo nějaké zvláštní místo, sloužící jako spouštěcí mechanismus. On se toho prostě jenom dotkl. Chytil mě za ruku a vstoupili jsme do chodby skryté za obrazem. Byla docela krátká a zakončovaly ji obrovské zdobené dveře. Aniž by táta cokoli udělal, pomalu se otvíraly. Vešli jsme do salonku, který vypadal jako další obyčejná místnost v domě. Bylo tu jen pár kousků nábytku, zato vypadal velice staře a luxusně. Sedačky a křesla z mahagonového dřeva čalouněné tmavě modrým sametem. Podél stěny stál taktéž mahagonový stůl se stejným křeslem. Po stěnách bylo rozvěšeno několik obrazů, ale jinak už byl pokoj téměř prázdný. Táta zapálil všechny svícny na stěnách a poté se posadil. Já jsme stále stála zaraženě u dveří a nemohla tomu všemu uvěřit. Táta mě s úsměvem vyzval, abych se posadila.
„Určitě víš, že kořeny naší rodiny sahají až do šestnáctého století,“ začal táta pravděpodobně dlouhou řeč a já se díky jeho hlasu pomalu uvolnila a lépe posadila.
„Ve skutečnosti sahají mnohem dál… o století, možná i tisíciletí. Naše rodina byla vybrána jako jedna z tisíců a společně s několika dalšími kdysi založila určitou organizaci, Torrint. Kdybych to chtěl přeložit, tak by to mohlo být něco jako Řád. S tímto členstvím jsme získali i určité výhody, které se dědí po generace. Torrint vznikl zde v Anglii a nynější šlechtické rody jsou skoro všechny potomky bývalých jednadvaceti zakládajících rodin. Je to takové naše veřejné tajemství. Všichni ho znají, ale nikdo o něm nemluví.“ Na chvíli se odmlčel a dopřál mi čas na vstřebání informací.
Tajná organizace? Tisíce let? Proboha… Věděla jsem, že určité věci v naší rodině nejsou zcela normální a přirozené, vždyť jsem to už v mládí zažila, ale že se dozvím tohle, to jsem opravdu nečekala.