Lohikäärme Vaimo - Dračí žena

Leija znala zdejší lesy velice dobře, ale i přesto všechno jí tam Vartio vzal. Věděla, že stromy mezi sebou šeptají, jen tomu nerozuměla. Po chvíli sesedla z koně, procházela se jako by tam byla sama, ale tentokrát pozorovala každý pohyb stromu a listí. Koukala na každé zvíře, které viděla, a ledovala co dělá a jak se chová. Na louce pozorovala každé stéblo trávy, nechávala se unášet pocit, když jí vítr hladil do tváře, ale vůbec nevěděla proč to dělá. Znova procházela celý les a louky, poslouchala šumění potoků a zpěv pták. Vartio za ní šel tiše a když četl její myšlenky, zjistil, že se uklidňují a nemá skoro žádné otázky, ale taky čekal na to, až jich bude mít zase hodně. Věděl co dělá a proč to dělá. Když dokončili celou tu cestu Leija si sedla na zem a přemýšlela. Má poznat sama sebe, ale jak? Co vše musí udělat, aby naplnila svou duši.
Den utíkal velice pomalu a když Vartio viděl Leiju jak jen sedí, začal jí radit co se má ještě naučit, aby dokázala přežít, pomalu jí učil i dva jazyky, které nikdy neslyšela a nevěděla o nich.
První jazyk byl jazyk přírody, pokud ho uměla správně použít, mohla zacházet s celým lesem. Ani sama nevěřila, co vše dokáže, když řeč začne používat, byla z toho nadšená, ale nesměla to zneužívat. O druhém jazyku jí Vartio jen řekl, ale zatím jí to neučil. Jen jednu jedinou věc nemohl Vartio Leiju naučit, a to byl boj, tuhle věc jí musel naučit někdo jiný, ale až přijde ten správný čas.
Po celém dnu chození po lese byla Leija unavená a už se i pomalu stmívalo. Nasedla na Vartia a společně jeli domu. Před vesnicí Leija přibrzdila koně do klusu, dojela ke stodole a v kroku s ním udělala ještě pár koleček před stodolou. Zastavila ho úplně a sesedla z něj, zavedla ho dovnitř, odsedlala ho a vyhřebelcovala, přinesla mu vodu a seno. Mile se s ním rozloučila a šla se taky umýt a najíst. Byla unavená a tak si šla brzo lehnou, přemýšlela nad tím co jí bude čekat zítra.
Na druhý den vstala Leija brzy, potichu se najedla a utekla do stáje za Vartiem. Ten už na ní netrpělivě čekal. Leija věděla že jí čeká další náročný den, ale byla ráda že bude na místech kde se cítí nejlíp. Dnes se však neučila jazyk přírody, vůbec ho nepoužívala, užila se lovit. Ze začátku to vypadalo jako jednoduchá věc, ale po prvních pokusech přišla na to, že to bude mnohem horší než se zdálo. Dopoledne se učila lovit na zemi, připravovat pasti či jiné věci na lov. Jediný co ulovila, byl malý zvědavý králík, sice měla hlad, ale bylo jí ho líto ho zabít, proto ho pustila. S Varitem dojeli k řece, tam zkoušela chytat ryby. Z vrbového proutku si udělala prut, na něj přivázala tenkou šňůrku a jako háček použila jehlu, pro kterou jí před odjezdem poslal Vartio domu. Bylo to pro ní moc složité, občas si nevěděla rady, ale měla velký hlad. Po dlouhém vysedávání u vody konečně chytla rybu. Když jí vytáhla na břeh musela jí očistit. Nebýt Vartia, tak si asi moc neporadí, Leija mu byla moc vděčná za všechno co jí učil. Po očištění přinesla pár větví na oheň aby si rybu mohla upéct, sice jí to moc nechutnalo, ale i tak to byl pro ní velký úspěch. Další věc kterou se musela naučit byl lov za jízdy, neboli musela sednou na Vartia a zkusit lovit z jeho hřbetu. To jí ovšem vůbec nešlo, občas jí švihla větev do obličeje a několikrát i spadla, ale nikdy to nevzdávala. Leija dokázala věci o kterých ani nevěděla že vůbec umí, poznávala svou šikovnost a obratnost v některých situacích. Poznávala sama se a své umění. Byl to pro ní nový začátek.
Její rodina nebyla zrovna nejbohatší a jedli jen to co si sami vypěstovali, nebo co koupili za utržené peníze, ale tento den jim Leija přinesla domů lepší jídlo. Povedlo se jí z Vartia zabít svým lukem srnce. Byl velký a těžký, ale Vartio ho bez problému unesl. Při příjezdu domu na ní někteří obyvatelé z vesnice koukali zase poněkud divně. Nechápali kde toho srnce vzala, ale Leija si jich vůbec nevšímala. Do stodyli za ní přišel její otec, byl nadšený a moc jí za to děkoval. Mezi tím co Leija odstrojovala a krmila koně, její otec porcoval srnce. Leija pak nosila kusy masa domu matce, která s úsměvem a štěstím vařila. Několik dalších dní se měla jejich rodina dobře, jen díky tomu jednomu srnci, kterého Leija přinesla. Její rodiče pracovali od rána do večera na statku, Leija jim pomáhala, ale teď byla celý hodiny v lese s Vartiem.
Následující den jí Vartio ještě prověřoval v lovu. Začátky jsou vždy těžké, ale ona si vedla s přehledem. Už uběhl třetí den od setkání s Toivem. Vartio tyto myšlenky vycítil a tak jí vzal k jedné jeskyni, kterou ani Leija sama neznala. Sesedla z koně, připravila si louči a zapálila jí, aby uvnitř viděla. Vartio jí následoval, ale Leija se najednou zastavila. Znova si vzpomněla na Toiveho. Vartio přistoupil blíž a svým nádherným hlasem jí sám bez otázek řekl 'Neboj se Leijo, dočkáš se ho, už brzy se zase shledáte, ale teď není ještě ten správný čas. Máš toho ještě hodně před sebou co musíš zvládnout. Tato jeskyně je tvá poslední dlouhá cesta, aby jsi opravdu pochopila kdo jsi. Vše co tam uvidíš a čeho se tam dočteš souvisí s tebou. Poznáš i to proč máš zrovna takové jméno.' Leija se na něj otočila a usmála se, pohladila ho po jeho velkých zářivých tvářích. Sklopila oči, otočila se a pomalu vcházela dovnitř následovaná Vartiem. Zdi byli pomalované, něco byl text a něco pouhé obrázky, bylo tam toho strašně moc. Ale i když se snažila něco přečíst tak jí to nešlo. Nerozuměla tomu. Na protější straně od vchodu byl na zdi napsán velký nápis "LOHIKÄÄRME VIAMO". Vypadalo to jako by to bylo psané krví, i když potom stékala voda ono se to nerozpustilo. Vše si pozorně prohlížela a nedaleko od toho nápisu bylo napsáno "LEIJA NUORUKAINEN HEITÄ RAIKAS VAPAHTAJA". Bylo tam její jméno a nemohla tomu věřit. Pozorovala i okolní stěny, ale pořád nevěděla co to znamená, proto jí Vartio vzal ven a začal jí učit tu samou řeč co je tam. Ale ne že by jí to říkal, ale umění té řeči jí předal. Seděla venku na kameni a přemýšlela, zase měla mnoho otázek, ale Vartio jí na ně neodpovídal. Seděla tam celé hodiny, než se začalo stmívat. To pak nasedla na koně a jela domu. Tentokrát jí odsedlání a hřebelcování trvalo déle než obvykle. Po příchodu domu se jí nechtělo ani jíst a hned si šla lehnout. Rodiče se o ní strachovali, ale přesto jí nechávali být. Když si lehla nemohla ani usnout pořád myslela na to co viděla a co četla. Věděla že poslední část, kterou musí zvládnou, aby zase viděla Toiveho je jeskyně. Čekala i to že jí jeden den na to stačit nebude, že tam bude trávit celé dny než vše přečte a pochopí. Najednou přestala myslet na to co jí čeká, ale na Toiveho a na jejich první setkání. Ukolébalo jí to hlubokého spánku a její sen byl právě o něm.