Forsaken - 238. díl

Stalo se to tak neskutečně rychle, že jsem neměla šanci ani mrknout, natož pak uhnout, a tak jsem tu pádnou ránu slízla pěkně naplno. Trochu jsem vyjekla a přes slzy, který se mi okamžitě začaly drát z očí, jsem se na tátu vyčítavě zamračila.
„Jen si klidně posluž, ale mámu to stejně zpátky nevrátí!“ vyštěkla jsem na něj a jen s obtížema jsem potlačila nutkání osahat si čelist, jestli ji mám vůbec celou. Bolelo to teda parádně. A když mě táta vzápětí popadl pod krkem a zvednul do vzduchu tak, že jsem špičkama nohou sotva štrejchala zem pod sebou, uvědomila jsem si, že jsem si tuhle rebelskou poznámku měla pro tentokrát radši odpustit.
„Pusť ji, Alexi, teď tu máme poněkud větší problém, než jsou vaše osobní neshody!“ ozval se nečekaně Riel a já k němu zalítla vděčným pohledem, přičemž jsem s lehkým rozechvěním zaregistrovala, že má jednu ruku na jílci svý katany. Jo, chtěla jsem věřit, že je to kvůli mně, jenže vzhledem ke všem těm andělům kolem, který okamžitě využili toho, že je táta přestal kropit kulkama, a hrnuli se k nám, jsem si nemohla bejt jistá. Ale i tak mě jeho zastání potěšilo. Pokud se proti tomu ovšem neohradil jenom proto, že se bál o svůj vlastní krk, v jeho případě byla určitá míra skepse na místě.
„Osobní neshody?!“ zopakoval to táta znechuceně, ale k mý úlevě mě pustil a chopil se místo toho zas svýho kvéru, aby střelbou opět rozehnal dotírající anděly. „Žádné větší neshody jsme neměli, dokud ses do toho nevmísil ty! Jestli jsi ji proti mně náhodou nenaočkoval!“
„Náhodou ne, mám dost svých vlastních starostí i bez podobného intrikaření!“ odsekl Riel a plynulým pohybem tasil katanu a ladným obloukem rozčísl pár otravnejch týpků, který se dostali příliš blízko.
„Neměl bys tolik starostí, kdyby ses už dávno odpoutal od svého předchozího života!“ poučil ho táta blahosklonně. „Tvoje minulost je mrtvá, jenom ty to pořád odmítáš přijmout!“
„Moje minulost bude mrtvá teprve tehdy, až ji já sám pohřbím! A k tomu se v nejbližší době nechystám!“ sdělil mu Riel tónem, kterej dával naprosto jasně najevo, že se o tomhle tématu nehodlá dál bavit, a táta to kupodivu respektoval, i když nejspíš jenom proto, aby se oba mohli soustředit na boj.
A bylo proč, neboť namísto toho, aby andělů ubývalo, tak k nám bez ustání proudily nový zástupy chlápků v šedejch pláštích, jejich řady byly brzy tak husté, že skrz ně nebylo vůbec nic vidět, jako kdyby to byl jeden obrovskej tmavej mrak, kterej během chvilky pohltil veškerou modř oblohy. A taky jakoukoli naději na únik. Protože i kdyby se nám nakrásně podařilo dostat z toho těsnýho sevření, ve kterým nás uvěznili, andělé zkázy by nás jistě uniknout nenechali.
„Tati! Máš u sebe nějakou krev?“ vzpomněla jsem si náhle, zatímco jsem se tiskla zády k autu a s úzkostí sledovala dění kolem sebe. Nemohla jsem si přitom nevšimnout, jak jsou táta a Riel sehraní, andělé, kteří se mrštně vyhnuli sprškám z kulometu, obvykle našli svůj konec na ostří meče, a kdyby se krátce nato nerozplynuli, nejspíš bychom se brzo nacházeli za solidní hradbou z jejich těl. Jo, jednu výhodu ta přesila měla, totiž že i když se člověk nesnažil, vždycky někoho zasáhnul, ale při tom počtu bylo jen otázkou času, než tátovi dojde munice a Rielovi síly. Zatímco u andělů byli padlí ihned nahrazeni někým dalším a nezdálo se, že by se ten příliv měl v dohledný době zastavit.
„Copak nemáš svou?“ zareagoval táta podrážděně, ale bez dalšího otálení mi vtisknul do dlaně svý pouzdro. „Na tohle bys neměla zapomínat! Ani při útěku!“
„Nezapomněla jsem… jenom jsem o ni přišla…“ Chvatně jsem otevřela jednu lahvičku a naráz ji do sebe obrátila. A hned nato pro jistotu ještě jednu. Pouzdro s poslední dávkou jsem si pak strčila do kapsy, abych ho náhodou zas neztratila. „Tak snad se to teď už konečně podaří...“ zamumlala jsem, než jsem se soustředila na jednoho z andělů, kterej byl poblíž, ale ne zas natolik blízko, aby ho Riel mohl sejmout katanou. Se zadostiučiněním jsem sledovala stříbřitej blesk, kterej se s tlumeným zasyčením spustil dolů přímo na mou nic netušící oběť, a během okamžiku ji roztříštil na slabě světélkující prach, kterej ještě chvilku vířil vzduchem, než se rozplynul docela.
„Hezký!“ ocenil to Riel s jemným náznakem úsměvu, pro kterej bych byla ochotná metat blesky klidně celej den. „Jenom by to chtělo v trochu větším měřítku...“ dodal ještě, čímž mou radost poněkud zkalil.
„Dělám, co můžu!“ zavrčela jsem a pokračovala v bleskování.
Jo, uznávám, že nějakej pořádnej rozeklátej blesk by se celkem hodil, jenže ať jsem se snažila sebelíp, nebyla jsem schopná ho vyprodukovat. Ba co víc, po několika desítkách obyčejnejch blesků už jsem začínala mít dost. Můj dosavadní trénink mě na podobnou zátěž rozhodně nepřipravil, tělo mě brzy brnělo, jako kdyby část těch blesků procházela skrz mě, a hlava se mi motala takovým způsobem, že jsem se bála, abych vzápětí neomdlela.
Přesto mi nemohl uniknout lehkej zmatek, kterej mezi andělama zavládnul. Důvod pro to jsem sice neznala, ale na okamžik to vypadalo, jako kdyby to chtěli vzdát. Aspoň než se objevil Ariel v doprovodu dvou zkázonošů.