Srdce bojovnice II - 98. díl

Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo ledovými prsty přejel podél páteře, a já se celá zimničně roztřásla.
„Co to povídáš?“ vypravila jsem ze sebe, krk stažený úzkostí natolik, že mi činilo potíže vůbec promluvit. „Řekni, že jsi mu nic neudělal! Řekni mi, že za jeho smrt nemůžeš!“ žadonila jsem, neboť ta představa pro mě byla z neznámého důvodu naprosto nepřijatelná.
Nechtěla jsem, aby se kvůli mně ellyn zabíjeli, vždyť jsem za něco takového ani nestála, a jestli to měla být cena za to, že už nejsem docela sama, připadala mi až příliš vysoká.
„Lituji, Riel, ale to říct nemůžu, neboť za jeho smrt nesu plnou zodpovědnost,“ přiznal Thranduil po krátkém zaváhání. „Kdybych mu nevyjel vstříc, abych s ním promluvil, než dosáhne Imladris, byl by nejspíš dosud živ... Ale cožpak to všechno už nevíš? Vždyť jsi říkala, že ti o tom lord Ulmo vyprávěl.“
„To ano! Akorát že ta jeho verze byla poněkud odlišná!“ odvětila jsem suše. „Pověz mi… co se tedy vlastně přihodilo? A upřímně!“
„Domníváš se snad, že bych ti byl schopný ohledně podobně závažné záležitosti lhát? To si skutečně myslíš?“ ohradil se Thranduil dotčeně.
„Já pouze vím, že jsi neuznal za vhodné mě o tak závažné záležitosti zpravit! Ovšem… chápu tvé důvody a snahu brát ohledy na můj stav, jenže já nejsem křehká elleth, kterou musíš neustále chránit před realitou!“ namítla jsem roztrpčeně. Po kolikáté už? Jenže zřejmě nebyl způsob, jak o tom prince přesvědčit jednou provždy. Jeho další slova to ostatně potvrzovala.
„Nejsi ani tak silná, jak by sis sama přála uvěřit, Riel,“ oponoval mírně. „Jistě, se zbraní v ruce se dovedeš bránit lépe než mnohé jiné ellith, však to také není ta křehkost, o níž tu hovořím. Jde o to, že i přes jistě tvrdý výcvik a veškeré špatné zkušenosti jsi stále zůstala... citlivou bezelstnou bytostí... nezocelenou ztrátami a útrapami... a já jsem za to vděčný. Mnohdy mi ale připadá, že jak se jedná o záležitosti mimo rámec tvé běžné vojenské služby, jsi bezradnější a zranitelnější než ostatní ellith. Jako kdybys netušila, jak se vlastně v takových situacích správat...“
Trochu trpce jsem se pousmála, protože jsem neměla ponětí, jak na to reagovat. Což jenom dokazovalo, že má v tomhle ohledu pravdu, nicméně ani to mu přece nedávalo právo mi podobně zásadní informace tajit!
„Jsem ti vděčná za tu zevrubnou analýzu mé maličkosti, ale spíše bych ocenila, kdybys mi konečně řekl, jak Saeros... skonal...“ požádala jsem ho pečlivě neutrálním tónem, třebaže mě jeho kritika, neboť jinak se jeho hodnocení chápat nedalo, zasáhla. V mžiku mě totiž odsoudil jako vojáka i jako elleth. Kým jsem pro něj tedy byla? A proč o mě vůbec jeví zájem, pokud o mně skutečně takhle smýšlí?
„Bylo to... šlo spíše o nešťastnou nehodu než o cokoliv jiného...“ pustil se konečně princ do vysvětlování a já si oddechla, že jsem ušetřena dalších bystrých postřehů. „Rozhodně jsem nechtěl, aby to skončilo takhle, to mi musíš věřit!“ zapřísahal mne hned vzápětí.
Trochu nedůtklivě jsem potřásla hlavou. „Tak musím? Asi jako ty věříš mně, že o Ulmovu pozornost nestojím?! Důvěra musí být vzájemná, Thranduile, jinak to nemá smysl!“
„Já ti přece věřím, Riel,“ překvapil mne tichým sdělením. „Měl jsem sice jisté obavy, zda tě nabídka toho Valy nepřiměje změnit tvé rozhodnutí ohledně našeho svazku, a když jsi tak nenadále zmizela, nemohl jsem než se domnívat, že se tak stalo, tedy přinejmenším do onoho okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že tě našli polomrtvou na břehu řeky...“
„To ale vůbec nic neznamená!“ skočila jsem mu neomaleně do řeči. „Vydala jsem se tam jenom proto, abych tě našla! Myslela jsem si, že ses ve svém hněvu rozhodl si to s Ulmem vyřídit.“
„Dělala sis o mě starosti?“ Něžný polibek, kterým pohladil mé rty, mé rozhořčení o něco zmírnil, ne však na dlouho. „Lepší choť bych si skutečně nemohl přát.“
„Jaké štěstí, že máš pro to požehnání i od Ulma, že?!“ odsekla jsem uštěpačně.
„Ale jdi, Riel, uznávám, že jsem se s tímto závěrem poněkud ukvapil, avšak nemůžeš se mi přece divit. Vzhledem k okolnostem jsem si jen stěží mohl myslet něco jiného.“
„Vzhledem k okolnostem?! A těmi okolnostmi máš na mysli lstivé lži ctěného Valy Ulma?!“ odmítala jsem se nechat tak lehce ukonejšit. „Je tak snadné uvěřit tomu nejhoršímu... obzvláště když nejsou žádné důkazy, které by podpořily tvé tvrzení... Pověz mi... můžeš mi nějak dokázat, že jsi Saerose vyhledal skutečně jen proto, abys s ním promluvil? Byl přece tvým sokem... mohl ses rozhodnout ho raději odstranit, abys měl jistotu, že se k němu už nevrátím! A kdyby mi lord Elrond navíc prozradil, že to byl pravý účel tvé cesty, jak bys mě přesvědčil, že tomu tak opravdu nebylo?“
Thranduil chvíli mlčel. „Muselo by ti stačit mé slovo,“ řekl nakonec poněkud zdráhavě.
„Přesně...“ odtušila jsem se zadostiučiněním.
Ale jako vítěz jsem se necítila ani náhodou, spíše mi z toho všeho bylo smutno.