Cizinec - Nechtěná naděje

Girm viděl, jak se přes něj vrhla silueta nějakého zvířete. Následoval hrozný křik a okolo prosvištěl šíp vystřelený z luku. Pak zaslechl tasení meče a cinkot střetnutých čepelí, který za chvíli ustal. Girmovi se pomalu navracela mysl. Nejbližší zakuklenec ležel pod tlapami obrovského hrozivého černého vlka s modře planoucíma očima. Další nepřítel ležel opodál s šípem v hrudi a třetí se sečnou ránou po meči v břiše. Girm se posadil, sebral zbytek sil a chtěl se vydat na útěk. Pokusil se vstát, ale podlomila se mu kolena. Ucítil, jak ho za rameno drží něčí ruka.
„Kohopak to tu máme? Samotného prince, to se povedlo,“ ozval se čísi zastřený hlas.
Girm vzhlédl a spatřil, jak se nad ním sklání podivně vyhlížející muž. Vysoký, štíhlý, ale svalnatý. Muž nosil hnědou kápi, jinou než maskovaní zabijáci a neměl zakrytý obličej. Ne, tento podivín s vrahy jistě nemá nic společného, pomyslel si Girm. Černé, mírně vlnité vlasy sahaly mužovi po ramena. Měl ostré rysy obličeje, vysoké čelo s hustým obočím, hnědé, pronikavé oči a hladce oholenou tvář. Hruď a nohy mu krylo lehké brnění z nějaké černé kůže, stejného materiálu jako vysoké boty. Z ramen mu visel hnědý plášť.
Asi netráví mnoho času na slunci, usoudil Girm díky mužově bledému obličeji a bledým, nezahaleným svalnatým pažím kontrastujícím s tmavým brněním. Podivín měl na zádech zavěšen dlouhý, řezbářskou prací nádherně zdobený luk z tisového dřeva spolu s toulcem plným šípů a v ruce třímal stříbrný meč potříštěný krví, pozoruhodně tenký a ostrý.
„Neboj, se mnou jsi v bezpečí, princi,“ pokračoval neznámý, nyní už přirozenějším hlasem, „a můj přítel vlk ti také neublíží,“ ukázal na vlka, poklidně sedícího po boku svého pána. „Říkám mu...,“ na chvíli se zamyslel, „No prostě Vlku.“ Neznámý si pověsil luk přes rameno a meč umístil do pochvy na záda. „Ukaž, pomohu ti vstát.“ Chytil Girma pod pažemi a postavil ho na nohy.
Girm se konečně zmohl na slovo, vykoktal: „Proč... Proč jste mě zachránil ? A...“
Vlk nepokojně zavrčel a muž se pokusil o úsměv a skočil Girmovi do řeči: „Chceš říct zachránili.“
„Ano... Zachránili. A kdo vůbec jste?“
„Je přece má povinnost pomoci druhému v nouzi, ne? A zvláště princi. Jsem potulný obchodník a lovec, který kupuje a prodává co se dá. Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Říkají mi Vlaxar,“ zněla mužova odpověď.
„Jak jste mě našel?“
„Lovám takhle v lese kance a najednou rána. Utíkám k místu, odkud přišla. Jaká náhoda, najdu prince obklopeného těmi zlosyny. Zdá se, že mám dnes šťastný den. A ty taky Girme, synu Nakrolda, krále lidí. Teď ale pojď, musíme si promluvit. Zvu tě do mého domu na čaj.“
Vlaxar nevypadal, že by někoho zval na návštěvu. Spíše budil dojem, že Girma odtáhne i kdyby mladík sám nechtěl. Vlaxar se spolu s Vlkem vydal na cestu a unavený Girm je mlčky následoval.
„Nemůžeš trochu přidat? Nebo tě má Vlk nést?“ pobízel Vlaxar.
Girm cosi zamručel a mírně přidal do kroku.
Putovali po pěšině směrem na jih od Hromovalu. Sešli kopec. Vydali se přes louku a poté vstoupili do lesa. Uviděli říčku Mechovici, pramenící v Bariérových horách a vlévající se do řeky Azury. Bariérové hory na západě spolu s Mechovicí na jihu a dlouhou řekou Azurou, která se táhla skrz Kormarii od severozápadu šikmo až po jihovýchod, skýtaly městu skvělou obranu.
Z mostku přes říčku zbylo jen několik kůlů na břehu. Koryto Mechovice se rozvodnilo díky vydatnému nočnímu lijáku a voda tak most strhla. Proud byl prudký. Vlaxar začal řeku přelézat pomocí balvanů ve vodě. Nedělalo mu to žádný problém. Zato Girmovi uklouzla na posledním kameni noha. Už viděl sám sebe v rozbouřené vodě, avšak pohotový Vlaxar ho chytil za límec a vytáhl na břeh. „Člověk aby tě stále tahal z brindy,“ řekl Vlaxar Girmovi napůl varovným a napůl pobaveným tónem. Girm jen svěsil hlavu a s mírným pocitem znemožnění pokračoval v chůzi. „Kde je Vlk?,“ podivil se. Šelma totiž cestou odběhla neznámo kam.
„Asi si šel sehnat něco k snědku,“ vysvětlil Vlaxar.
Pokračovali dál ve dvou. Už nepromluvili celou cestu. Šli dlouho, mlčky. Jehličnatý les se postupně stále víc mísil s listnatými stromy a houstl a houstl. Cesta, zapadaná listím, šla stále hůř vidět, až se jim nakonec úplně ztratila pod nohama.
Asi za hodinu dorazili na malou lesní mýtinku, kde stál dřevěný srub. Měl jediné okno, zakryté závěsem. Šindelová střecha s komínem zjevně prošla řadou oprav. U zdi zezadu srubu byly vyrovnané dřevěné polena. U dveří již pokojně ležel Vlk. Ke srubu se neslo šumění nedalekého potůčku, padajícího kolmo k zemi ze skalního převisu.
Vlaxar stál s rukama založenýma na prsou a prohlížel svůj domek: „Není to zrovna královský palác, ale je v něm útulno.“
Vlk uhnul ode dveří které zaskřípaly, když je Vlaxar otvíral. Vlaxar s Girmem vešli dovnitř, Vlk zůstal venku. Srub měl jedinou místnost. Přes závěs dopadalo oknem dovnitř minimum světla. Girm se zvědavě rozhlížel okolo. Jeho pohled jako první utkvěl na kamenných kamnech přímo naproti dveří. Podlahu kryl rudý koberec prošívaný zlatem, kdysi jistě nesmírně velké ceny, nyní však prošlapaný a zašlý prachem. Uprostřed místnosti stál stůl vyrobený z hrubě opracovaného dřeva a rovněž tři dřevěné, nepříliš pohodlné židle. Na stole se nacházela téměř vyhořená svíčka a kalamář s brkem. Podél zdí stály police s nádobím a různé skříně. Vedle krbu visel na zdi šedý kulatý štít s ostny.
Vlaxar spatřil, že si Girm štít zvědavě prohlíží a poznamenal: „Zhotovili ho trpaslíci z měsíčního kamene.“
Girm doposud slyšel o trpaslících jen v dávných legendách, o jejichž pravdivosti pochyboval.
„Trpaslíci přeci opustili naši zemi před několika sty lety a už se nikdy nevrátili. Prý žijí ve svých norách někde na severu a zajímají se jen o své poklady.“
„Ano, odešli před třemi sty lety. Uzavřeli své hranice a od té doby je vidělo jen málo lidí.“
„Ty jsi je viděl?“ ptal se Girm.
„Měl jsem tu čest.“
„Jsou skutečně tak malí a paličatí, jak se říká?“
„Jsou malí stejně tak jak se říká a snad ještě paličatější.“
Girm nasadil pochybovačný tón: „Co jsi prováděl u trpaslíků a jakto, že o jejich existenci neměl potuchu ani král a nikdo jiný?“
„Král se, bez urážky, příliš zajímal o svou zemi, trochu ale zapomínal na okolí. Mě k trpaslíkům zavedly... mé obchodní záležitosti.“
„Nevěřím tvým pohádkám.“
„Nemusíš. Každý si musí sám zvolit, čemu bude věřit. Posaď se,“ pobídl Vlaxar a ukázal na židli. Pak složil všechny své zbraně včetně toulce na šípy na stůl. Rozdělal oheň v kamnech a změnil téma rozhovoru: „Takže... Země zůstala bez krále. Hromoval je v rukou správce. Pokud na trůn co nejdříve neusedne nový král, v zemi nastane zmatek. Správce nemá autoritu ani dostatečnou oblibu... Trůn náleží tobě. Pokud se nestaneš králem ty, poprvé v historii Kormarie na trůn neusedne potomek krále, nemýlím-li se. Vzniknou dlouhé dohady kdo se králem stane.“
„Je to tak. Nevím jestli jsem připraven, ale ponesu zodpovědně své břímě. Lid krále v těchto těžkých časech potřebuje. Vrátím se domů a usednu na trůn.“
„Nebuď hloupý. Budou tě hledat.“
Vlaxar dal vařit na oheň hrnec s vodou na čaj a mluvil dál nervózním hlasem, jeho dobrá nálada jako by se rázem vypařila: „Zpátky do Hromovalu nemůžeš, vystavíš se zbytečně nebezpečí.“
„Co mám tedy dělat? Skrývat se někde v lese jako psanec a doufat, že mě nenajdou?
„Moudré řešení.“
„Buďto mě chytí ve městě, nebo zbaběle zalezu. Tak či onak, Kormarie nebude mít krále. Je v tom rozdíl?“
„Nezahazuj zbrkle svůj život. Přijde tvůj čas, ale ne teď."
„Raději zemřu, než abych se choval jako zbabělá krysa. Postavím se těm prokletým vrahům a zničím je všechny!“
„Nikam nepůjdeš.“
„Jsi snad můj otec, abys mi rozkazoval?“
Vlaxar postavil na stůl dva šálky horkého čaje.
„Což takhle trochu vděku pro svého zachránce?“
„Neprosil jsem tě o záchranu. Měl jsem zemřít. Je to můj život.“ Girm nyní mluvil již trochu podrážděným hlasem.“
„Nechal bych tě dělat si se svým životem co uznáš za vhodné, kdyby na něm nezávisely i osudy mnoha dalších lidí. Spoléhají na tebe. Mimochodem myslím, že něco k snědku by ti přišlo vhod.“ Vlaxar podal ze spíže kus sušeného masa. Girm po masu chtivě chmatl a snědl jej. Pak spolu s Vlaxarem klidně seděli u stolu a popíjeli čaj.
Nastalo ticho, které za chvíli porušil Girm: „Ještě něco... Když zavraždili mého otce, chytili mou sestru... svázali ji a unesli. Sledoval jsem je, ale ztratili se mi... Musím ji zachránit.“ Mluvil z težka.
„Vypátráme vrahy a sestru osvobodíme.“
„Zachránil jsi mi život a chceš mi pomáhat dál? Proč?“
„V sázce je příliš mnoho, promluvíme si o tom později.“
Dál už nemluvili. Vlaxar se věnoval uklízení chatrče a údržbě svých zbraní, zatímco Girm strávil zbytek dne seděním u stolu, přičemž přemýšlel. Přemýšlel o věcech, které ho nikdy dřív nenapadaly. Je možné, že někde za hranicemi lidí skutečně žijí trpaslíci? Neměl té strašlivé noci kdy mu zemřel otec a unesli sestru zahynout také? Odkud pochází podivín, který ho zachránil před jistou smrtí a může Vlaxarovi vůbec věřit? Nač mu byla dána nová šance? Stane se někdy králem? Bude se vůbec ještě někdy radovat ze života? Jistě věděl jedno: Poklidný život uvnitř domova skončil. Ale neměl ani tušení o dobrodružstvích, které ho teprve čekají.
Přišla noc a Girm s Vlaxarem si ustlali kožešiny na podlaze a šli spát. Venku spokojeně vydechoval Vlk.