LO IV: 57. kapitola Urození

Seděla jsem ve mlýně a hlídala Felifa a Leoniny nejmladší děti. Můj synek ležel na bříšku a pozoroval sedící holčičky hrající si s dřevěnými koníky. Překulil se na záda a vztáhl ke mně baculaté ručičky. Pomohla jsem mu do sedu a čekala, jestli se tak udrží. Dokázal to. „Šikulko,“ radostí jsem mu zlíbala čelíčko.
Záhy jsem toho nechala. Má zaklínačská podstata bila na poplach. Příroda mě varovala. Cítila jsem chodidla Islaminských vojáků zarývající se do země rozpukané po strašlivé zimě.
„Co mám dělat?“ vyslala jsem ven němou žádost, na kterou mi nikdo nemohl dát odpověď. Stromy a rostliny dokážou pouze analyzovat situaci nikoliv přemýšlet nad budoucností. „Co si žádají?“ zkusila jsem to jinak.
„Král si tě žádá,“ volaly stromy a vítr jimi v souhlasu zacloumal.
„Král,“ špitla jsem. Mé sebevědomí se v tu chvíli nejspíš vydalo někam na výlet. Připadala jsem si jako služka. Otázka mého bytí a nebytí ležela v rukou člověka, kterého jsem nikdy neviděla, a závisela na reakcích někoho, koho nikdo nemiloval, jen já.
Zavolala jsem na Jana a podala mu jeho dcery. Pak jsem vyšla před mlýn s Felifem v náručí. Vstříc nové budoucnosti.
Islaminští vojáci mě děsili. Byli velice dobře vybaveni: každý z nich vlastnil skvělý na první pohled kvalitní meč. Tvářili se neutrálně a mluvili, jen když museli.
Pro mě si přišli dva. Zeptali se mě na jméno. Jeden z nich pískl a přihnal se další na koni. Ten nás bez jediného slova vytáhl do sedla a cválali jsme směrem k městu. Felif pofňukával. Tiskla jsem si ho na prsa a snažila se od nás odhánět protivítr. Městská brána se jako na povel zvedla a vjeli jsme do Eleska. Byla jsem vyvedena z míry. Král je v Elesku? Potom mě napadlo, že mě možná nebudou hned vyslýchat nebo posílat na popraviště. Čekají přeci na Oliverovu reakci. A chtějí ji vidět na vlastní oči. Oliver není doma v Islaminu, ale Elesku. Spolu s Richardem. Nejspíš se mám setkat s ním. Trochu jsem si oddychla. Ale opravdu jen trošku.
Voják zastavil v centru a zavedl nás k paláci, který jsem dobře znala. Strávila jsem v něm několik hodin lekcí tance. Ty lekce byly k ničemu, ale byla jsem ráda, že budu v trochu známém prostředí. Okolojdoucí se zastavovali a valili na mě oči. Možná si říkali: „Co s tou ubožačkou budou dělat?“ A těm bystřejším třeba svitlo: „No jistě, že nás to nenapadlo hned, vždyť Lena hraničářka má nemanželské děcko! S Islaminským!“
Pokračovali jsme dovnitř kolem několika stráží. Vyšli jsme do patra. Voják otevřel dveře do jednoho ze salónků a strčil mě dovnitř. Skoro jsem zakopla.
U okna stál vysoký štíhlý muž. Byl trochu drobnější než Oliver a když se otočil, poznala jsem, že i ladnější. Jediné, čím se bratrovi podobal, byla barva očí. Ta, kterou podědil i můj syn. Richard měl dlouhé hnědé vlasy stáhnuté do koňského ohonu. Jeho výrazným rysem byl špičatý rovný nos. Na sobě měl volnou červenou tuniku. Kdybych se snažila představit si v ní Olivera, musela bych se začít smát, ale o Richardovi něco vypovídala. Naznačovala, že tenhle Islaminský princ nebojuje na polích, ale za stolem.
„Zdravím,“ řekl příjemným melodickým hlasem a nepatrně se usmál, zatímco si mě kriticky prohlížel. Musela jsem vypadat jako šmudla ze mlýna. Mohlo tomu snad být jinak?
Uklonila jsem se, jak mě kdysi učili na etiketě. Felif mžoural. Nejspíš už vyplakal všechny slzy. Nebo byl rád, že je té šílené jízdě konec.
„Doufám, že naši vojáci nebyli příliš hrubí,“ pokračoval Richard a pokynul mi, ať se posadím na jednu z pohovek. Raději bych postála, ale neopovážila jsem se neuposlechnout.
„Nejsem z cukru,“ řekla jsem.
„Věřím vám. Vybral si vás nejnecitelnější člověk, kterého znám.“
„Vybral…“ zamumlala jsem znechuceně.
„Řekněte, měla jste na výběr?“ sedl si proti mně a naklonil se dopředu. Upřel na mě zvědavé oči. Oliverovy oči. Felifovy oči. Zkroutil se mi žaludek.
„Poprvé ne,“ přiznala jsem neochotně. Proč mu to vykládám? Snad, že se tak dívá… Tak důvěrně.
„A potom?“
„Potom…“ kousla jsem se do rtu. Proč mám tomuhle člověku vyprávět o své lásce? Jak se objevila a rostla?
„Se Oliver zamiloval, je to tak? Jak jste to dokázala?“ zakroutil hlavou. Jeho zvědavost vypadala věrohodně. „Víte, Oliver uznával oddanost a čestný boj. Ale jinak naprosto nic.“
„Já… Jsem mu asi prostě dala šanci. Šanci na lásku. I když jsem věděla, že nikdy opravdu nebudeme spolu. Že celý náš vztah hyzdí stín povinností, které na nás navršil osud. Myslím se, že se ke mně vracel, protože nemusel. Nic jsem mu nepřikazovala.“
Přikývl. „Přesto jste pro nás nebezpečná. Bije se za vás jako lev. Udělal by pro vás všechno.“
Pokrčila jsem rameny.
„Nemůžeme vás odstranit, ale nemůžeme vás nechat volně pobíhat mezi lidmi. Někdo vypustil jednu z našich povídaček, ale o tom jste jistě slyšela.“
„Co bude se mnou a mým synem?“ zeptala jsem se pevným hlasem.
„Zůstanete tady.“
„A Oliver?“
„Obeznámím ho se situací hned, jak se vrátí, a nejspíš vás navštíví.“
„Úžasné,“ ušklíbla jsem se.
Richard naklonil hlavu ke straně. „Líbil se mu váš vzdor. Bezpochyby.“
„Mně se líbí ten jeho,“ culila jsem se a nechala se ubytovat ve svých nových komnatách.