LO IV: 58. kapitola Dobře slyším

Pokoj, který mně a Felifovi přidělili, byl opravdu obrovský. Vévodila mu měkká manželská postel. U okna stál psací stolek, u zdi byla menší dětská postel. Koberec byl opravdu tlustý a měkký. Než jsem spatřila tu postel, chtěla jsem si lehnout na něj.
Otevřela jsem svou mysl a snažila se dotknout se jí lesů a luk za hradbami, ale nebyla jsem dost silná. Sedla jsem si na nezvykle pohodlnou postel. Připadala jsem si jako vrabčák zavřený do klece. Dali mi sice královsky najíst a dostala jsem nové oblečení, ale nesměla jsem odejít. Ovšem na rozdíl od lesního ptáka jsem s touto situací mohla něco udělat. Mým řešením byl Oliver.
Nezaklepal, jednoduše otevřel dveře, poslal stráže pryč a vešel dovnitř. Dívala jsem se na něj a snažila se tvářit naprosto neutrálně.
„Jste v pořádku?“ zeptal se tiše a přešlápl.
Přikývla jsem.
„Fajn,“ trochu se uvolnil a posadil se vedle mě.
Opřela jsem se mu o rameno a bez okolků šla na věc. „Potřebuji povolení opouštět palác. Mé schopnosti sílí, a jestli je nebudu používat, všechno se ve mně nahromadí a… No, řekněme, že pak už bude každý vědět, že jsem zaklínačka.“ Švihnula jsem pohledem ke dveřím.
„Nikdo neposlouchá,“ ujistil mě.
„Jak to víš?“
„Dobře slyším,“ řekl.
„To vím. Ale jak je to možné?“ Vždycky slyšel lépe než kdokoliv jiný. Dokázal rychle a přesně lokalizovat polohu protivníka.
„Někdy jindy,“ odbyl mě netrpělivě. „Zařídím ti propustku. Ale nesmíš utéct.“
„Neuteču,“ slíbila jsem. „Koneckonců nebylo by to pro mě bezpečné.“
„Slyšel jsem,“ zkrabatil čelo.
„Ještě něco dalšího jsi slyšel?“ ušklíbla jsem se.
„Ve městě se o tobě teď hodně mluví.“
„Ve kterém?“
„V obou,“ povzdychl si.
„Nebuď smutný,“ políbila jsem ho a usmála se. Bylo mi s ním dobře, víc mě nezajímalo.
„To bys mě nesměla takhle zlobit.“
„Jiná už nebudu.“
„Já vím, Leni, Vždyť já také ne.“
„Takže… Řekneš mi už konečně, čím to je, že tak dobře slyšíš?“
„Řekneš mi ty, čím to je, že jsi zaklínačka? Čím to je, že tohle město vzdorovalo tak dlouho, když se to nedá nijak racionálně vysvětlit?“
„Chceš tím říct, že každý v tomhle městě je nějakým způsobem výjimečný?“
„Ano,“ usmál se a cvrnkl mě do nosu. „Má matka mi odevzdala část toho kouzla. Nebo si to aspoň myslím.“
„To je všechno?“ ujišťovala jsem se.
„Všechno, zlato.“