Forsaken - 239. díl

„Do prdele!“ zaslechla jsem Rielovo procítěný zaklení a musím říct, že jsem ten sentiment naprosto sdílela. Vzpomínka na kousky, který nám Petr předváděl, byla dosud až příliš živá, než aby mě pohled na hned dva podobný zmetky mohl nechat klidnou. I táta zpozorněl. Jeho kulomet se na čas odmlčel, aby dal prostor k vyjádření jemu.
„Nechápu, že ze všech grázlů pošlou vždycky zpátky tebe!“ zavrčel na něj nenávistně a Ariel se potěšeně pousmál, jako kdyby mu právě složil tu největší poklonu.
„I mně už se po tobě stýskalo, Sášenko. Nějak ses mi poslední dobou vyhýbal. A nebo to bude tím, že už sis našel na špinavou práci dost vlastních lidí a nemusíš ji tak dělat sám?“ pronesl posměšně a pomalu kráčel k nám. Shluk jeho druhů se před ním ochotně rozevřel, skoro jako nějaké biblické moře, a tiše sledoval, co se bude dít dál. Stejně jako já.
„Možná jenom nedělám žádnou špinavou práci!“ odsekl táta a chladně si Ariela přeměřoval.
„Tomu nevěřím!“ zasmál se on. „Vždyť ta ti šla vždycky ze všeho nejlépe! Ale možná, že už stárneš... smůla je, že nemáš vedle sebe nikoho, komu bys mohl věřit, že tě nezradí, když se naskytne vhodná příležitost... Jsi docela sám... a patří ti to! Ty sis taky nebral servítky, když šlo o druhé! Když šlo o prosazení tvých vlastních cílů!“
„Šlo o dobrou věc, což se o tvé motivaci říct nedá!“
„O dobrou věc?!“ uchechtnul se Ariel. „A koho to zajímá?! Jsi stejně bezohledný jako já... my dva se totiž v podstatě v ničem nelišíme, drahý Alexeji. Bereme si, co chceme, a je nám naprosto jedno, jestli při tom někdo trpí!“
„Neříkej, že jsi mě sem vylákal jenom proto, abys mi tohle hustil do hlavy!“
„A kdo říká, že jsem tě sem chtěl vylákat? Šlo mi jenom o Izabelu a toho tvého věrného poskoka Riela! To, že ses dostavil i ty, pro mě bylo příjemným překvapením!“
„Příjemným?!“ zopakoval to táta pohrdavě. „Rozhodně ne na dlouho! Protože odsud teď hned odcházíme a ty nám v tom nebudeš bránit!“
„Opravdu?“ Ariel vykouzlil na svejch úzkejch rtech další pichlavej úsměv. „Alexeji, Alexeji... ve svém věku už bys mohl mít víc rozumu, než abys doufal v mou shovívavost. Myslíš si, že jsem sem přivedl všechny tyhle anděly, abych vás teď nechal jít? Nemáš představu, jak dlouho jsem se snažil tu tvou dcerku polapit! A teď ji konečně mám v hrsti, proč bych ji měl zase pustit?!“
„Protože tě o to žádám!“ pronesl k mýmu úžasu táta. „Vím, jak moc jsi toužil mě zabít... když ji necháš jít, tak ti to potěšení dopřeji!“
Prudce jsem se nadechla, abych proti podobnýmu obchodu zaprotestovala, ale jedinej ostrej pohled od něj mě umlčel dřív, než jsem ze sebe stihla něco vypravit.
„To nepopírám, Alexeji, byly měsíce, kdy jsem ani na nic jiného nemyslel... Sebral jsi mi Annu... a to byla velká chyba! Ale... ona už není... a jako anděl bych měl být schopen odpouštět...“
„Takže?!“ udeřil na něj táta.
„Takže ti odpouštím... a ze staré známosti tě dnes dokonce nechám jít... Doufám, že mou velkorysost oceňuješ...“ Ariel se tvářil nadmíru spokojeně.
„Mě? A co Izabela?!“ chtěl vědět táta. A já ostatně taky. Ale byl tu ještě někdo, o koho jsem si dělala starosti. Koutkem oka jsem se podívala na Riela, kterej stál nedaleko mě, katanu stále pevně sevřenou v rukou. Táta ho při svém licitování opomněl docela zmínit... jako kdyby byl jen pouhým vojákem... postradatelnou figurkou, na které nikomu nezáleží. Teda až na mě.
Zachytil můj pohled a koutky úst se mu lehce nadzvedly v neveselým úsměvu, kterej prozrazoval, že si je svýho postavení vědom. A že je s tím celkem smířenej.
„Izabela?“
Když jsem zaslechla svý jméno, odtrhla jsem oči od Riela, jen abych se střetla s Arielovým chladným pohledem, kterým mě skoro dychtivě hltal.
„Jak bych ji mohl nechat jít? Copak jsi neviděl ty blesky? Ty přece víš, co to znamená... a nebo aspoň tušíš, s kým to má spojitost...“
„To ano... ale... souvislosti mi dosud unikají...“
„K čertu se souvislostmi! Jak dlouho už to o ní víš? Nechápu, že jste se zachovali tak lehkovážně! Jeden by myslel, že ji budete opatrovat lépe!“ podivil se Ariel, jeho hlas plný znechucení.
„O těch blescích jsem se dozvěděl teprve nedávno od Marcella, do té doby jsem si nebyl jistý...“
„I tak jste měli dost času... Udělali jste velkou chybu, Alexeji... a za chyby se platí!“
„Náš rod ji zatím nechce přijmout, není to tak jednoduché, jak si myslíš!“ namítl táta a já nechápala, proč se s tím zmetkem vůbec vybavuje. A hlavně proč mu něco prozrazuje.
„Kvůli dědictví po Anně, že? Já se jim ani nedivím, že k ní nemají důvěru. Ale teď už je to stejně jedno...“ sdělil nám tónem, kterej napovídal, že mě nic dobrýho nečeká.
„Co po ní vlastně chcete, Arieli?!“ zamračil se na něj táta. „Jestli je to jenom tvoje pomsta kvůli Anně, tak se snad můžeme domluvit i jinak, ne?!“
„Za normálních okolností asi ano. Kdyby o ni ovšem neprojevil zájem náš Nejvyšší. Někdo něco pokazil... a on chce, aby to bylo co nejdříve napraveno... Naneštěstí pro tebe je tím kazem právě Izabela.“