Forsaken - 240. díl

„Arieli, celý tenhle hon na čarodějnici je jeden velký omyl! Kdyby mezi těmi dvěma byla nějaká významnější spojitost, tak by si Izabela aspoň něco pamatovala, ale ona vůbec nic neví! Možná, že tam u vás nahoře došlo jen k nějaké... drobné chybě a nedopatřením má v sobě kus podstaty andělů zkázy, ale za to přece nemůže! Nechte ji na pokoji!“ pronesl táta neochvějně a musím říct, že i když se mi nelíbilo, že o mně mluví skoro jako o nějaký zrůdě, tak mě jeho nebejvalej zájem potěšil. Dost to ovšem kazila skutečnost, že nám všem šlo o život...
„K chybě? Alexeji, takhle naivní přece nejsi! Šlo nepochybně o úmysl... Ty dobře víš, že mám k Nejvyššímu docela blízko... a přece mi neprozradil, proč chce Izabelu přivést. Nechal si to pro sebe, což jenom dokládá, jak je situace vážná. Trochu mi to narušilo plány, protože jsem neměl v úmyslu dopravit ji tam živou... ale teď, když jsem viděl, co dokáže, začínám chápat, z jakého důvodu se o ni zajímá.“
Fakt bezvadný, tolik zájmu najednou! ušklíbla jsem se v duchu a znovu jsem proklela Nikolu za ten její pitomej podraz. Kdyby nebylo jí, k tomuhle by nedošlo. Nebo aspoň ne tak brzo. Jasně, byla to i moje blbost, neměla jsem vůbec utíkat, ale kdo mohl tušit, jaký to bude mít důsledky? A proč jsem si k sakru nechala dýku od táty v báglu a nestrčila jsem si ji do boty jako obvykle? Udělala jsem to kvůli Nice, protože jsem nechtěla poslouchat další scény, kdyby mě při tom náhodou přistihla, a taky jsem nepočítala s tím, že ji budu potřebovat tak brzo, ale po mejch dosavadních zkušenostech jsem to už nejspíš měla předvídat. Takhle jsem byla docela neozbrojená, protože mohutný meče andělů mizely po jejich smrti s nima a navíc beztak nebyly stříbrný, takže i kdybych nakrásně nějakej zvedla a nějakýho anděla s ním bodla, asi by to bylo stejně houby platný. Jedinou mou zbraní tak zůstávalo bleskování, jenže z toho už jsem byla vyčerpaná natolik, že jsem si nebyla jistá, kolik bych jich ještě mohla zvládnout, než zkolabuju. Vážně skvělý vyhlídky!
„Takže opravdu kdysi existoval?“ ujišťoval se mezitím táta a já hádala, že mluví o tom upírovi, co měl taky podobný schopnosti jako já. Jakže se jmenoval...?
„Ezechiel...“ ozval se kdesi poblíž mě nějakej naléhavej šepot. Rychle jsem se kolem sebe rozhlídla, ale jak Riel tak táta se soustředili zrovna na Ariela. Navíc... jak by mohl některej z nich vědět, o čem přemejšlím?
„Nejspíš ano, i když přímé důkazy jsem nikdy neviděl,“ přisvědčil Ariel zdráhavě. „Odněkud ale ta hmota pocházet musí a andělského původu rozhodně není. Ostatně bylo by to i logické... protože jestli my máme Nejvyššího, proč byste ho neměli i vy? Uměle jste si ve své pýše vytvořili jakýsi sněm, nicméně ty přece tušíš, že pravou podstatu Nejvyššího to nesplňuje...“
„Zdá se, že o tom víš poměrně dost...“ okomentoval to táta.
„Jeden si musí najít nějakou zálibu a já měl dost času na to, abych se trochu pídil po minulosti našich rodů,“ pokrčil Ariel rameny, jako kdyby v zásadě o nic nešlo.
„To asi ano, ale zaráží mě, že jsi ohledně toho až natolik sdílný.“
„A proč bych neměl být? Vždyť nikdo z vás se stejně už ke svým nedostanete, abyste jim o tom vyprávěli. Ostatně jsem tak trochu doufal, že tě tím přesvědčím být ke mně také sdílný, Alexeji.“
„Nedostaneme?“ pozastavil se nad tím táta. „Znamená to nakonec, že mě nenecháš odejít, jak jsi nabízel prve?“
„Já bych tě nechal, jenže pochybuji, že bys to udělal a Izabelu prostě ponechal jejímu osudu. A nebo jsem se v tobě spletl? Opustíš ji tak, jako jsi opustil svou původní rodinu?“
„To sem přece nepatří!“ přerušil ho táta rázně.
„Že ne?“ Ariel se vědoucně pousmál. „Nemají o tom ani páru, co? I ty jeden tajnůstkáři! Ale ať je po tvém, nebudu tu teď rozebírat hříchy tvé minulosti, tolik času zase nemám.“
„Jako kdybys zrovna ty byl svatý!“
„Jsem, jaký jsem. A nahoře proti tomu zatím nikdo neprotestoval.“
„A kdo náhodou protestoval, nedožil se druhého dne, co?“ odtušil táta.
„Jestli ty nejsi nějaký podezíravý, Alexeji!“ zasmál se Ariel takřka dobrosrdečně. „Skoro je mi až líto, že stojíme na opačných stranách a že to dnes celé skončí. Byl jsi mi důstojným soupeřem... jenom ses obklopil nevhodnými lidmi. Jako kdybys už zapomněl, že náklonnost k někomu nás činí neuvěřitelně slabými a zranitelnými.“
„To nenávist a zášť taky!“
„Možná... ale zároveň jsou dost silnou motivací, nemyslíš?“ pronesl spiklenecky, jako kdyby byli nejlepšími přáteli.
Táta to ignoroval. „Řekni mi ještě... co chcete s Izabelou provést?“
„To se ještě uvidí... mám ji předvést před Nejvyššího... teprve on rozhodne, co s ní bude dál. Ale pochybuji, že by ji nechal žít, bylo by to až příliš nebezpečné...“ dumal nad tou otázkou s lehkostí, za kterou bych mu přála hodně bolestivou smrt. Kdyby ovšem už nebyl mrtvej, což mou případnou pomstu poněkud komplikovalo.
„Ale prosím tě! Jak by vám mohla být nebezpečná?!“ vyjel na něho táta ostře, zřejmě ho tím svým ledabylým přístupem taky dožral. „Tak umí udělat pár blesků! A co má být?! Vaši andělé zkázy to přece dokážou rovněž!“
Ariel se tak nějak divně pousmál. „Jenže naše malá Izabelka toho umí ještě daleko víc, nemám pravdu?“ Jeho oči se neúprosně zabodly do mý tváře. „Tenkrát v noci na té opuštěné silnici... to jsi byla ty, že ano?“