LO IV: 59. kapitola Dovolení

Dívala jsem se z okna ven na ulici. Každou chvíli se tam shromáždil hlouček lidí, který byl záhy rozehnán. Zahlédla jsem tam i Jana a přemýšlela, jestli si Olivera pamatuje ze svého nedávného nočního běsnění. Odpovědi se mi dostalo, když jsem byla předvolána k Richardovi. Ano, předvolána! Já, holka z lesů, co si vždycky dělala, co ji napadlo, najednou mohla být předvolána. Ani radní mě tak neštvali jako tenhle Oliverův bratr.
„Neměl bych vás pouštět do ulic, Leno,“ zaznělo pokojem. Otočil se ke mně a přistoupil blíž, než bych chtěla. Couvla jsem.
„Pro některé jste nadějí a ta je nebezpečná. Obzvlášť pro Eleské.“
„Oliver říká, že náš dlouhý vzdor se nedá racionálně podložit.“
„Podle jiných Eleských jste se pelešila s nepřítelem“ pokračoval.
„Já vím.“ Tohle už mi přeci říkal Stefan.
„A jeden z nich právě teď káže na náměstí.“
Neopovážila jsem se znovu podívat z okna.
„Takže od Olivera není rozumně, že ti chce dovolit opustit palác,“ usmál se. Fajn, teď mi dokonce tiká.
„Vyrostla jsem v lesích. Dusím se tu,“ vyhrkla jsem a doufala, že dostanu souhlas.
„Chápu. Ale nepůjdeš sama. Domluv se s mým bratrem.“
Takže můžu jít, pokud s sebou vezmu Olivera? Oddychla jsem si. Ale pak jsem si uvědomila, že o našem dítěti nebyla řeč, a žaludek mi zase ztěžkl.
„Děkuji,“ zatvářila jsem se odevzdaně a naznačila, že si myslím, že je čas k odchodu.
Zakroutil hlavou, ale mávl rukou a nechal mě jít.