Jiná historie

Dodatek k anotaci!: Byla bych ráda, kdybyste se vyjádřili jestli má pokračování smysl. V poslední době mi přijde, že bych to musela přepracovat aspoň ještě třikrát, aby to za něco stálo, bohužel na to nemám dost nervů, takže doufám, že to neni až taková tragédie;):D





„Jdi mi z cesty!“ zakřičela jsem hystericky.
„Neuděláš to,“ odpověděl mi zpátky pevným hlasem a klidně se díval do hlavně, která na něj mířila.
„Padej už!“ Víčka už nedokázala udržet vodu hromadící se v mých očích a pohled se mi rozostřoval. Slzy se draly ven násilím, bez ohledu na mojí situaci nebo svobodnou vůli, vždyť bylo tak těžké zachovat chladnou hlavu a on mi to jen zhoršoval.
„Nechci ti nijak ublížit,“ zahleděl se do země a jeho výraz změkl. V odhodlané, odměřené tváři se na okamžik mihl cit a přesto - určitě jsem si ho namlouvala, protože jinak by mi nebránil zrovna teď!
„Nevěřím ti, Danieli.“ zašeptala jsem zlomeně a myslela na to, co všechno se může stát, zatímco já marním čas.
„Nemůžu ti uhnout,“ prosebně se na mě podíval a já poznala, že by mě snad svou podmanivou silou dokázal i přesvědčit. Jenže tentokrát k tomu nesmělo dojít.
„Pak…. To musím udělat.“ Chvějící se rukou jsem se dotkla spouště. Cítila jsem ji na bříšku svého prstu a proklínala sama sebe v momentu, kdy jsem ji neochotně stiskla. Trvalo jen okamžik, než jsem zavřela oči a místností se ozval výstřel, přesto překonat pocit nevolnosti a slabosti se zdálo být těžší, než jsem v tu chvíli mohla snést. „Odpusť mi,“zašeptala jsem přes nový příval slz.
Sotva jsem pohlédla před sebe, do míst kde měl ležet postřelený, podlomily se pode mnou nohy a vlastně jsem ani necítila těžký pád na zem. Rána v jeho noze se začala zvolna zacelovat. Zbraň jsem křečovitě svírala v dlani, v natažené paži jako by mě nechtěli poslouchat svaly. Zběsile se stahovaly, šokované stejně jako můj otupělý mozek. Co jsem to provedla? A právě teď…Vždyť kulka se zaryla do jeho kůže jako nic a stejně snadno se pokožka vracela do původního stavu - v džínách mu zůstala jen díra s malým množstvím krve.
„Tohle jsi neměla vidět!“ zakřičel zprudka, až se mi zornice rozšířily úlekem.
Můj nejlepší přítel … Daniel snad ani není člověk. To jediné jsem si v tu chvíli dokázala přiznat, ale nic to nevysvětlovalo, spíš naopak vyvstávaly další otázky.
„Možná, že….“ Snažil se něco říct, ale já ho přerušila.
„Dost, nechci nic vědět. Radši ne. Teď jde jen o to, abys mi uhnul. Až jí přivedu zpátky, dělej si co chceš.“ Utnula jsem jeho slova hned v počátku.
„Ty to nechápeš? Nezachráníš jí. Jenom bys přišla o život….A to já nechci.“
„Ty se o mě starat vážně nemusíš!“ vykřikla jsem posměšně. Pohrdavý tón se mi vloudil do řeči naprosto impulzivně. Nepamatovala jsem si, že bych ho kdy byla používala, jenže tohle všechno bylo tak jiné. Za jediný večer se překopal celý můj život vzhůru nohama. Měla umřít moje sestra a já bych kvůli ní klidně postřelila i Daniela.
„Co to má všechno znamenat?!! Kdo vůbec jsi?!“ vyhrkla jsem ještě hlasitěji.
„O čem to mluvíš?“ odsekl, ale i přes to mi neušlo, že je něco jinak. Výraz mu ztuhl ještě víc, snad jako by se přehnaně ovládal a i jeho oči byly tak netečné – takhle se na mě snad ještě nikdy nepodíval.
„O tom, co přede mnou tajíš. Kdo vlastně jsi? Proč mi bráníš jít a něco udělat, aby nezabili mojí vlastní sestru? Copak mě nechápeš? Nechci jí ztratit!“ pohlédla jsem mu do obličeje s odvahou, kterou jsem sbírala z posledních sil.
„A já zase tebe. Nedáváš mi na vybranou.“ Zašeptal tiše a než jsem mohla jakkoli zareagovat, zmizel mi z očí. Jediné co jsem stihla, bylo pootočit hlavu, jakmile jsem ucítila jeho dech na svém krku.

Odlepila jsem od sebe zavřená víčka. Ranní světlo proudilo do mého pokoje s nepříjemnou intenzitou, jako by mě chtělo potrápit. Matně jsem si vybavovala svůj noční sen. Utkvěl mi v hlavě a přesto bylo tak těžké si vzpomenout.
„Danieli…“ vyhrkla jsem a prudce trhla hlavou, když se ozval místností mě tolik známý hlas, snad jako bych ani nečekala odpověď.
„Co se děje?“ zeptal se s klidným výrazem. Seděl v křesle u okna s hlavou opřenou o stěnu a mírně zakloněnou. Odhalil tak drobný nápis na neobvyklém místě – pod uchem, v oblasti, kde se konec čelisti spojuje s krkem. Když zachytil kam směřuje můj pohled, jen si rukou přejel po krku a když ji sundal, nic tam neměl. Nejdřív ten zvláštní sen a teď tohle… Asi začínám mít vidiny. Musím být hodně unavená, když si nepamatuju jak jsem se dostala do postele.
Vyskočila jsem a rozeběhla se ke dveřím. Začínala jsem mít dojem, že to nebyl sen, jak se mi vybavovalo čím dál tím víc detailů, ale jeden mi doteď unikal. Moje sestra.... Než jsem se vůbec dostala k východu z mého pokoje, zastoupil mi cestu.
„Buď mi alespoň řekneš, o co tu jde, nebo mě budeš muset zabít ty sám,“ naklonila jsem se k němu blíž a v rozezleném obličeji musel vidět moje odhodlání.
„Pomůžu ti, ale musíš mi slíbit, že mě budeš poslouchat. Nemůžeš jednat bez rozmyslu protože…“ nedořekl větu a stále se mi díval do očí.
„Proč? Proč musím nečinně vyčkávat?“
„Protože ten po kom jdou není ona, ale ty. Zatím by měla být v bezpečí, jenže když ji chceš zachránit nepřipravená, jen tím ohrozíš ji i sebe,“ odpověděl mi příkře a jen mě tím šokoval.
„Kdo by potřeboval mě?“ zeptala jsem se ho udiveně.
„Všechno se dozvíš časem, ale pokud s tím souhlasíš, měli bysme začít jednat.“