Jiná historie 2

„Kam to jdeme?“ spěchala jsem za ním po rušné ulici a snažila se srovnat s jeho rychlým krokem. V odpověď se mi dostal jen zvuk městského ruchu. „Na něco jsem se tě ptala,“ snažila jsem se mu marně připomenout. Ignoroval mě, stejně tak jako davy v okolí. Obočí se mi stáhlo do jedné úzké čáry a nesouhlasně jsem pokývala hlavou. Nohy se zastavily na protest kvůli jeho chování. „Takhle jsem si to nepředstavovala. Vůbec nic jsi mi zatím nevysvětlil, ale dělá to na mě dojem, že to rozhodně víš mnohem víc než jsi ochotnej přiznat.“ Dál mě nebral na vědomí, jen mě popadl za zápěstí a vlekl za sebou.
Docházelo mi, jak málo toho o něm vím a kolik ještě musí mít tajemství. O své rodině odmítal mluvit a těch pár poznámek které udělal na jejich účet… Byly tak nevlídné.
Nebyla jsem si už ani jistá, jestli ke mně byl vždy upřímný. Poslední dny mi ukázaly odlišnou stranu jeho povahy – občas mě trochu děsil. Stále tu bylo tolik utajených věcí i přes to, jak dlouho jsme se znali.
„Jsme tady,“ oznámil mi suše a zatáhl mě do jednoho z opuštěně vypadajících domů na konci města. Hlavní třídu jsme dávno minuly, stejně tak jako klidné a příjemné předměstí. Ponuré prostředí na mě doléhalo s podivnou silou a nevyvolávalo ve mně zrovna příjemné pocity. Celá tahle situace byla tak zmatená, já už nevěděla, co si mám myslet. Nemohla jsem tomu ani uvěřit.
„Kde tady?“ zeptala jsem se znepokojeně a zdráhala se vstoupit do toho podivně vypadajícího domu. Starou, černě natřenou a slušně rezavou brankou jsme vstoupily do zahrady obehnané vysokou zdí. Stromy v okolí poskytovaly příjemný stín, ale nějak jsem se nemohla zbavit skličujícího pocitu. Zeleně tu bylo plno, jenže všechna už dávno rostla podle vlastní vůle a tak úprava brala za své. Místo uklidnění mě znervózňovala, snad jako bych věřila že domy mají svou paměť, protože tenhle jí musel mít sakra dlouhou … Rozpadlá omítka se občas objevila mezi břečťanovým pokryvem zdí, jejichž barva už dávno zmizela. Vybledla stejně jako nejlepší časy tohoto sídla.
„Co je tohle za místo?“ vyhrkla jsme užasle před starými dřevěnými dveřmi.
„Můj domov,“ ohlédl se za mnou a než jsem stihla zareagovat, vstoupil dovnitř.

„Vypadá to opuštěně snad i desítky let. Sice na tohle nejsem expert, ale tady jsi přece nemohl žít, ne? Za tak krátkou dobu by to tu tak nezchátralo.“
„Chátrá děsivě rychle… Stejně jako vzpomínky.“ Zašeptal tiše. Ta poznámka snad ani nepatřila mě. Přejel dlouhými prsty nepřítomně po jedné z prázdných, zaprášených polic. V matném pruhu světla přicházejícím od okna vypadala jeho ruka ještě bledší než obvykle.
„Co tady vůbec děláme?“
„Musíš tu nějakou dobu zůstat,“ pohlédl na mě svýma šedýma očima.
„Tady? Proč?...“ zmateně jsem těkala pohledem po obrovské vstupní hale.
„Budeš tu v bezpečí, když budu pryč. Než se vydáme pro Iku, budeme potřebovat pár informací.“
Přesně jak jsem čekala – zřejmě mi nehodlala žádnou z těch informací předat dál. Kam jde nebo kdy se vrátí mi neřekl, a tak nezbývalo než čekat. Zamkl mě tam bez jediného slova a odešel. Po nekonečně dlouhém sezení na obrovských schodech mě to přestalo bavit. Tohle sídlo bylo tak obrovské, že jsem se rozhodla udělat malou prohlídku. Pochybovala jsem, že jej stihnu projít celé. Neměla jsem celé roky o jeho existenci potuchy, ale bylo mi záhadou, jak to, že jej ještě nikdo neskoupil. O rezidence ve starobylém a tak honosném stylu bývá zájem alespoň z historického hlediska. Spodní patro se skládalo klasicky z užitkových místností. Za velkou kuchyní se rozkládala chodba plná malých místnůstek. Snad pokoje pro služebnictvo, v dobách kdy se ještě používalo v hojné míře. Jakou tenhle dům musel mít historii, o tom se mi ani nezdálo a snad se mu povede alespoň na chvíli rozptýlit mé děsivé myšlenky. Všechno to tak připomínalo stará panská sídla z knih.
Ve druhém křídle byla obrovská kruhová knihovna, do které jsem se vydala v naději, že se mi opravdu podaří rozptýlit. Rukopisy staré desítky i stovky let pod sebou pomalu pohřbíval prach. Jestli tohle opravdu patří Danielovi, proč se o to nestará? Po úzkých točitých schodem uprostřed místnosti jsem vyšla nahoru a dostala se zřejmě mezi nejvzácnější kusy do velké oválné pracovny. Nebyl sem přístup odjinud, než po schodech z knihovny. Podle psacího stolu jsem usoudila, že tohle bude pracovna. Co mě ale zaujalo nejvíc byly obrazy pověšené podél stěny na ozdobných sloupech stojících těsně u zdi a jejich hojná počet. Místnost byla krom tmavého dřevěného obkladu doslova posetá portréty. Nejvíc mě zarazil jeden hned proti schodům. Žena na něm se srdečně usmívala a v zelených očích měla vlídnost. Byla až děsivě krásná, ale přesto z ní doslova dýchalo něco jako laskavost, samozřejmá lidskost.
Jak jsem je tak postupně procházela, narážela jsem na různé obrazy. V každém jako by bylo něco, co vystihovalo danou osobu. Ne všechny působily tak dobře jako ten první, ale zarazil mě pohled na známou tvář. Daniel… Oči se mi rozšířily překvapením. Mladý muž měl zvláštní výraz. Tak záhadný a nepopsatelný, až jsem pousmála jak ho vystihuje. Jeho šedé oči mě upoutaly a tmavě hnědé, rovné vlasy mu padaly kolem bledého obličeje. Značně se zužující tvář, velice pohledná se zamyšleným výrazem mi po těle způsobila husí kůži. Jemně jsem sundala rám a podívala se na zadní stranu plátna. Zero Soriy Zvláštní jméno… Je mi nějak povědomé. Asi patří umělci.1752. Letopočet jako by mě uhodil do očí. To musí být nesmysl. Tenhle obraz nemůže být tak starý.
Srdce se mi hlasitě rozbušilo a intenzita úderů se zvyšovala s obrovskou rychlostí. Před obličejem se mi mihl vzdálený odraz něčí tváře. Projela mnou křeč, když zvuk mého srdce zaplnil celou mou mysl a já nebyla schopná vnímat nic víc. Jen nepodložený strach, který mi svíral hrdlo a zastavoval tak dech. S posledním a nejhorším úderem mi rukou projela ostrá bolest, až mi obraz vyklouzl z ruky. Dopadl ztěžka na jeden z ozdobných výstupků sloupu, sotva jsem zaslechla zvuk trhání a došlo mi, že plátno se natrhlo přes celý jeho obličej.
Vyděšeně jsem vyběhla z pokoje a řítila se knihovnou zpět k hale. Tep mi neuvěřitelně kolísal, nohy se mi samy pohybovaly v instinktivním popudu. Co mě tak vystrašilo? Matný odraz tváře se mi znovu objevil před očima, ale já nebyla schopná rozeznat jeho bližší podobu. Z úst se mi vydra slabý výkřik tlumený Danielovou hrudí, když jsem do něj narazila. Přitáhl si mě k sobě a snažil se mě uklidnit, já se však pořád nezvladatelně chvěla. „Je to v pořádku… Utiš se.“ šeptal jemně, zatímco jsem místo uklidnění pomalu ztrácela vědomí.