Jiná historie 3

„Danieli!“ Probrala jsem se s výkřikem v jednom z pokojů. Místnost byla čistá a upravená, prostorná a za normálních okolností zřejmě i dobře prosvětlená, teď se však po stěnách třepotal jen slabý plamínek malé svíčky a plápolal oheň v krbu. Za oknem už byla tma a vkradla se i do pokoje. Tmavého, tichého a…. Opuštěného.
Nesnáším samotu a teď jsem zůstala skoro sama. Rodiče jsou mrtvý a Iku možná nedokážu zachránit. Stočila jsem se do klubíčka a do očí se mi dostal nový příval slz, který se mi pomalu spouštěl po tváři. Slza za slzou stékala dolů a já si přišla tak bezradná, že jediné, co jsem zatím udělala, byl pláč. Skoro jako malá holka, jenže od té už jsem měla dost daleko na to, abych místo nářků radši bojovala s překážkami co se mi postaví do cesty. Nebýt Daniela ani nevím co bych dělala. Už takhle jsem nebyla téměř schopná uvažovat o něčem jiném a stále si připadala provinile, že jsem vůbec schopná žít s myšlenkou na Iku a nic nedělat.
„Yuuki,“ Trhla jsem sebou, když se ze tmy ozvalo moje jméno. Daniel stál v rohu místnosti, hned vedle dveří a snad jako by vycítil nad čím přemýšlím, i když mi neviděl do tváře. „Víš, že jsem nikdy nepochopil, proč máte tak zvláštní jména?“ zašeptal zničehonic pobaveně, snad aby mi zvedl náladu.
„Nikdy jsem rodiče nepoznala, to víš moc dobře, ale asi byly zvláštní.“ Usmála jsem se a hřbetem ruky setřela zbytek slz z tváře.
„Myslím, že to byly dobří lidé,“ poznamenal tiše a s vážným výrazem na mě pohlédl. Oba jsme jen rozpačitě mlčeli, dokud jsem si nevzpomněla na ten obraz.
„Víš já….“ Začala jsem ztěžka a nějak nevěděla jak pokračovat. „Omylem jsem roztrhla jeden z vašich obrazů. Neměla jsem ani právo se tu potulovat...“
„To je v pořádku,“ umlčel mě s lehkým úsměvem. „Vím o tom. Nic se nestalo, neměl sem ho moc rád.“
„Kdo na něm vůbec byl? Byl ti tak podobný…“
„Zero Soriy. Jeden z mých předků.“ Odpověděl mi prostě. „Proslulý tím, že byl vyhnaný a zatracený celou svou rodinou,“ Řekl spíš sám pro sebe.
„To on je Soriy? To jméno mi bylo povědomé, myslela jsem, že patří malíři. Už jsem ho určitě někde slyšela.“
„S tím si nelam hlavu, je to dost známé jméno.Vyznamenal se jako pošetilý blázen.“ Odpověděl opět sarkasticky s lehkým pokřiveným pousmáním, jako vždycky, když mluvil o svých příbuzných.
„Čím?“ zeptala jsem se zvědavě a vzápětí toho litovala. Věděla jsem, že on se o tomhle nebude chtít bavit.
„To je dlouhá historie,“ odpověděl jako vždy, podle mého očekávání a otevře dveře k odchodu. „Ještě se prospi, zítra budeš potřebovat hodně sil.“


„Zero Soriy…1752… Vyznamenal se jako pošetilý blázen.“ Vířilo mi hlavou ještě dlouho do noci spolu s Danielovým výrazem, když mi to říkal. Oheň v krbu vyhasl a míhavé světlo malé svíčky se zdálo být nestálé.
„Odkud tě jen znám,“ zašeptala jsem do tmy a převalila se na bok. Jeho tvář vypadala naprosto stejně jako Danielova. Copak je možné, aby si dva příbuzní byly tak podobní? V případě dvojčat ano, ale takhle? Proč se Daniel nikdy nechce bavit o své rodině?
„Ale…“ ozvalo se ze tmy. „Na co tolik otázek?“ Slova doprovázelo tiché ušklíbnutí. Ženský hlas se rozléhal po pokoji s nepříjemným, pobaveným tónem. „Neříkej, že si nic nepamatuješ…Yuuki.“ Moje jméno vyslovila jako něco odporného a do řeči se jí vloudilo víc než sarkasmus. Až teď jsem si všimla drobné postavy u okna. „Čekám na tebe… Přijď si pro svou malou sestřičku,“ ozvalo se potutelně a po těch slovech silueta zmizela.
„Yuuki!“ vtrhl dovnitř s výkřikem Daniel. S neklidným dechem se rozhlížel pokoji, jenže pozdě. „Byla tady, je to tak?“ rozkřikl se a prudce mě popadl za paže. Zornice měl rozšířené a rozzuřeně si mě měřil, jak se nedokázal ovládat. „Cítil jsem ji. Poznal bych ji klidně na sto kilometrů…. Ten její pach,“ dodal zhnuseně.
„Danieli…“ zašeptala jsem trochu vyděšeně, ale hlavně překvapeně. Už zase z něj šel strach. Když viděl můj výraz, jeho stisk povolil a jen si mě přetáhl k sobě.
„Promiň,“ omluvil se tiše. „Promiň mi prosím, že musíš trpět za moje chyby…“
Nerozuměla jsem tomu. Daniel se mnou nikdy takhle nejednal. Stal se z něj můj nejlepší a jediný přítel za ty dlouhé roky, přesto byl vždycky odtažitý. Pomohl mi, když jsem potřebovala. Stál při mně, když jsem měla problém. To pro mě doteď bylo hlavní. Jenže jeho chování se měnilo. Vyvolával ve mně pořád víc otázek. Za co se mi vlastně omlouvá?Jsem z něj jenom zmatená!
Zrychlil se mi dech, když se o mě částečně opřel a ještě tak zkrátil vzdálenost mezi námi. Na krku jsem ucítila šimrání jeho vlasů, jeho pravidelný dech. Na zátylku mi naskočila husí kůže, když jsem si uvědomila, že tohle je poprvé co je tak blízko.
„Třeseš se.“ Oznámil mi věcně pobaveně se zasmál To byla jedna z věcí, kterou jsem na něm vůbec nechápala. Jeho nálada byla horší než počasí, stávala se doslova nepředpovídatelnou, když se měnila v každém okamžiku jako mávnutím kouzelného proutku. „Jsi v šoku nebo ti je zima? Potřebuješ něco?“ zajímal se a mezitím se ode mě odtáhl. Šok, ten by to možná vystihoval nejlépe. Sama jsem nevěděla co cítím a zima se stala mojí poslední starostí.
„Jsem v pořádku.“
„Počkám tu, aby se nemohla vrátit.“ Oznámil mi klidně a posadil se do křesla, v dostatečné vzdálenosti od postele. Měla jsem pocit, že v jeho přítomnosti neusnu, únava však byla mnohem silnější než já a tak jsem za chvíli upadla do spánku.