Forsaken - 242. díl

„Já o takovou čest nestojím!“ vyjekla jsem naštvaně a zamračeně jsem opětovala Arielův pohled. „Ne pokud nenecháš tátu a Riela odejít! A žádný podrazy!“
Ariel se zasmál. „Učíš se, jak se zdá, rychle. Ale pověz mi... proč bych neměl nařídit svým andělům, aby zaútočili? Zbavím se tak tvých dvou ochránců a tebe si pak bez obtíží odvedu a nebo během toho střetu zemřeš s nimi a ocitneš se u nás nahoře ještě rychleji!“
„Hezkej plán, ale má jednu slabinu... Nezapomínej, že jsem taky zčásti upír! A takoví se přece k vám nedostanou, to už dobře vím!“
Uznale pokýval hlavou. „Vidím, že svůj úkol ses naučila dobře. A zdá se, že na rozdíl od některých máš i co nabídnout...“
„Takže je necháš jít?“ ubezpečovala jsem se.
„A kde mám jistotu, že se při první příležitosti nepokusíš utéct? Teď, když už vím, jak jsi cenná, si nemůžu dovolit poslat na tebe anděly zkázy. Ostatně podle všeho nebyl Petr stejně moc úspěšný, když jste oba dva přežili...“
„A když ti dám své slovo?“ zkoušela jsem to, ale Ariel nebyl natolik naivní, aby mi na to skočil.
„Uděláme dohodu. Půjdeš se mnou a jeden z tvých ochránců tě doprovodí,“ sdělil mi nesmlouvavě. „Až tě budu mít bezpečně pod zámkem, nechám ho odejít. A že jsi to ty, můžeš si dokonce vybrat, který z nich to bude.“
„Cože?“ Nešťastně jsem zamrkala, protože podobná volba se mi ani trochu nezamlouvala. Měla jsem vážný pochybnosti o tom, že by Ariel opravdu nechal dotyčnýho jít, kdyby už mě měl v hrsti, a nechtěla jsem do takovýho nebezpečí uvrhnout ani jednoho z nich. Ale Ariel byl v tomhle neoblomnej.
„Vyber si, buď Alexej nebo Riel! Jinou možnost beztak nemáš... pokud ovšem nechceš, aby tu zemřeli hned teď oba!“
Nejistě jsem se na ty dva zadívala, dosud nerozhodnutá, co bych měla udělat. Naštěstí zasáhnul táta.
„Podobný obchod nepřipadá v úvahu! Nenechám tě Izabelu kamkoli odvést! To ji radši zabiji sám, beztak by se u vás ničeho jiného nedočkala!“ prohlásil chladně a já se bezděčně přesunula trochu blíž k Rielovi, kterej až dosud zarytě mlčel. Ani jsem se mu nedivila, vedle táty se jeden prosazoval jenom stěží.
„Zabiješ ji?“ Ariel se pousmál. „Zabiješ jen tak naději, kterou ona pro váš rod představuje?“
„Svého rodu už jsem se dávno zřekl!“ pronesl táta přezíravě.
„To ano... ale podle toho, co jsem slyšel, ses k nim opět navrátil. Hádám, že to bylo kvůli ní, že?“ neodpustil si Ariel uštěpačnou poznámku.
„Do toho tobě nic není!“
„Zřejmě jsi je ale dosud nepřesvědčil o její výjimečnosti...“ pokračoval stejně. „Protože jinak byste se na její záchranu nevypravili jen vy dva...“
„Není jednoduché je o něčem přesvědčit,“ skoro si postěžoval táta.
„Ovšem, že ne. Protože příchod někoho, jako byl Ezechiel, by ohrozil jejich postavení... a výrazně omezil jejich moc. A to oni nehodlají dopustit, třebaže by tím nad námi získali výhodu.“
„Nerad to přiznávám, ale v tomhle ohledu máš pravdu. Moc se už kdysi dávno rozdrobila mezi pár vyvolených jedinců a ten, kdo by ji chtěl na sebe soustředit celou, to nebude mít vůbec lehké. V minulosti už tu pár podobných pokusů bylo... a všechny skončily nezdarem.“
„A ty ses o to také pokoušel, Alexeji, příteli?“ usmál se Ariel vědoucně.
„Řekněme, že jsem to zvažoval...“
„Než přišla Anna,“ konstatoval prostě.
Táta přisvědčil. „A co ty? Zdáš se být dosti ambiciózní... neříkej, že ti stačí být pouhým andělem zmaru.“
„Ta pozice, jakkoli postrádá lesk, skýtá mnoho možností... Znáš to... takhle se dostanu k informacím, které by přede mnou byly jinak pečlivě utajeny. Není to snad lepší, než být archandělem a nemít vůbec tušení, co se kolem tebe děje?“
Táta přikývl. „Jedno ale nechápu... proč jsi čekal tak dlouho, než ses začal o Izabelu zajímat?“
„Tohle je trochu citlivé téma, ale což, povím ti to!“ uvolil se Ariel milostivě. „Zprvu jsem nevěděl, že Annu poslali na Zem jako anděla světla, a o tom, že to dítě, které jsem s ní občas vídal, je vaše, jsem se vlastně dozvěděl až od Nejvyššího, když hledal někoho, kdo by tu holku diskrétně dopravil k němu. Tvrdil, že se nikdy neměla narodit, že to byl omyl, a já s ním musel částečně souhlasit. Narodit se jistě neměla, ale omyl to nebyl ani náhodou... někdo to celé pečlivě připravil. Otázkou zatím zůstává kdo a za jakým účelem. Proč by někdo z našich pomáhal nepříteli?“