Srdce bojovnice II - 100. díl

„Víš, čím mě nejvíce uděláš šťastným, Riel?“ zeptal se Thranduil a jeho vážný tón mě poměrně dost znepokojil. Byl to tón, který se obvykle používá při loučení.
Ale to nebylo to jediné, co mi dělalo starosti, stejně znepokojivé bylo i to, jak jeho zloba nečekaně rychle vyprchala… a zůstal po ní jen jakýsi smutek. Jako kdyby už neměl důvod se kvůli mně hněvat… jako kdyby na náš vztah docela rezignoval… A já si v ten okamžik uvědomila, že o něj nechci přijít. Že už nejspíš nemám dostatek sil, abych začala znovu… bez něj…
Vždyť bylo tak obtížné ho opustit a odjet z Eryn Galen… a to bylo mé vlastní rozhodnutí! Jestli ode mne nyní odejde on, co mi ještě zbude? Náš syn, který mi ho bude každý den připomínat? A nebo mi hodlá vzít snad i toho? Copak jsem ho svým chováním znechutila natolik, že o mne dočista ztratil zájem?
Říkala jsem si v duchu, že mám přece svou hrdost a že pokud mi nevěří, pak mě nemusí rmoutit, jestli mě teď opravdu opustí, avšak ve svém srdci jsem to cítila docela jinak. Mé srdce naléhavě až skoro hystericky žadonilo, abych udělala cokoliv, jenom abych si ho udržela. Vždyť na co mi bude má hrdost, jestli mě skutečně opustí? Nechtěla jsem se zpronevěřit svým zásadám, ustoupit, když jsem byla skálopevně přesvědčená, že mám pravdu a on mi hrubě křivdí, jenže bude mi tohle vědomí dělat lepší společnost než on? Nahradí mi to hřejivé objetí jeho paží za chladných nocí?
Tolikrát už jsem v minulosti byla nucena spolknout svou hrdost a podřídit se… proč to nejsem nyní ochotna udělat pro toho, na kom mi tolik záleží? Byla jsem zklamaná… ano, rozčarovaná, neboť jsem doufala, že tentokrát to bude jiné… že on se ke mně bude chovat naprosto jinak než ti před ním, ovšem byla to má chyba, že jsem si něco podobného namlouvala. Už takhle se mnou zacházel lépe než ellyn, se kterými jsem měla až dosud tu pochybnou čest jednat. Tak proč se s tím nespokojím? Proč pořád očekávám, že bude zcela dokonalý? Že bude takovým, jakým jsem si ho ve svých představách vysnila? Vždyť ani já takovou nejsem… Leda že by si vždycky přál pojmout za choť elleth, která je plná pochybností a vzdoru, nechce být zařazena do žádné škatulky, a přesto strašně moc touží někam patřit. Dávalo to vůbec smysl? To jsem nevěděla… a bylo mi to vcelku i jedno… protože se zdálo, že právě takovou mne má rád… přinejmenším do této chvíle…
„Čímpak?“ otázala jsem se, třebaže jsem se jeho odpovědi předem obávala. A právem.
Až příliš jsem si dovolovala na někoho, kdo není urozeného původu a kdo ani nevidí… Měla jsem se spokojit s tím, co mi nabízel, jenže to bych nebyla já, abych neusilovala o něco víc. A proč vlastně? Vždyť on to v pozici králova jediného syna neměl už takhle lehké a já mu ten úděl svými poznámkami, jakkoli dobře míněnými, ještě více ztrpčovala. Věděla jsem přece, jak se k němu jeho otec chová… a uvědomovala jsem si, jak to pro někoho, jako je on, musí být těžké snášet. Ostatně, ani mně by se podobné jednání nezamlouvalo, a jeho zdánlivě privilegované postavení už vůbec ne. „Čímpak, Thranduile?“ zeptala jsem se znovu a v jakési nabídce smíru jsem před sebe natáhla ruku.
Když mi ji s tichým povzdechem sevřel ve svých dlaních, jemně, jako kdyby to bylo křehké ptáče, které by mohl ve své neopatrnosti rozdrtit, trochu se mi ulevilo. Přece jen mne ještě docela nezavrhnul…
„Čím?“ opáčil beze spěchu, zřejmě aby získal čas uspořádat si své myšlenky. „Tím, že konečně přestaneš řešit, kým jsem, a pokoušet se na tom něco změnit. Věz, že já sám jsem to již v minulosti zkusil… bez úspěchu. Jediným řešením je totiž útěk, avšak já odmítám opustit toto bojiště! Ani ne tak kvůli otci, jako kvůli lidu, který v této nelehké době potřebuje aspoň nějakou jistotu. Víru… že zlé časy jednou skončí a opět zavládne mír. Myslíš, že když nyní z království odejdu, že se nebudou ptát proč? Že je nezachvátí pochybnosti, jestli je situace vskutku natolik vážná, že král raději poslal svého následníka pryč? To je totiž přesně to, co si mysleli, když jsem odjel naposledy.“
Mlčky jsem přikývla, zahanbená tím, že jsem na tuto možnost ani nepomyslela.
„Když jsem tě poznal, domníval jsem se, že jsi jednou z mála, která tomuhle porozumí,“ pravil princ dál. „Která mne podpoří v mé marné snaze a nebo ji aspoň bude tolerovat. Nepotřebuji někoho, kdo mi bude říkat, že jsem blázen, že se pokouším něco změnit. A pokud je ti to, co dělám, tak silně proti mysli, nebudu na tebe již více naléhat. Jestli je to tvým přáním, zanechám tě tady, v Elrondově péči… a nebo kdekoliv jinde, když to nebude příliš daleko, než abych tě mohl občas navštívit. Abych viděl našeho syna… a tebe…“
„Tohle uspořádání by tvé urozené choti nejspíš nebylo zrovna po chuti…“ poznamenala jsem, aniž bych vlastně věděla proč. Prostě to ze mě vylétlo dříve, než jsem se stačila opanovat.
„Ta do toho nebude mít vůbec co mluvit,“ odvětil Thranduil s takovým přesvědčením, až mě to zarazilo.
„Ano? A co když ona na to bude mít jiný názor?“ optala jsem se bojovně, skoro připravená hájit práva té neznámé elleth, jež mi sebere mého prince.
„To těžko,“ sdělil mi ten rezolutně a než jsem se stačila nadechnout, pokračoval. „Protože nikdo takový tu nebude.“