Melien Edhel - LXXIV. kapitola - část 1/2

LXXIV. KAPITOLA
Pohled do jejích stříbřitě se lesknoucích očí jako kdyby ho očišťoval... naplňoval novou energií... a také nadějí, že není dosud zcela zatracen. Jako hypnotizován přistupoval blíž, třebaže démon v jeho nitru se tomu urputně vzpouzel. On ale bolest, kterou mu úmyslně působil ve snaze ho zastavit, téměř ani nevnímal. Nevnímal nic krom její půvabné tváře a těch hvězdám podobných očí, které na něho upírala.
„Arwenamin (Paní má),“ vypravil ze sebe, než před ní odevzdaně klesl na kolena, úleva nad tím, že na něho dosud všichni Valar nezanevřeli, příliš velká, než aby se zvládnul udržet vzpřímeně na nohou. „Jste tu snad, byste duše mé osvobodila?“
„Nikolivěk, Elrohire, synu Elrondův, bitvu tu ty sám vybojovati musíš. Já pouze přišla, bych tebe ve víře utvrdila, že dosud všeho ztraceno není, a sil čerstvých tobě dodala,“ promluvila tiše, její hlas připomínající slaboulinký zvonivý zvuk, s nímž dopadá sněhová vločka na zem.
„Cožpak toho nikdy neskončí?“ Rúmilovo zoufalství nebylo možné přehlédnout. „Pročpak k živoření tomuto odsouzen jsem byl? Vy přec víte, čeho v nitru mém dlí... proč mne tedy nezahubíte, bych v síních Námových očistěn býti mohl?“
„Neb cesty tvé tudy nevede, Elrohire, a pokud ty ve smrti útočiště hledati zkusíš, pak toho konce jejího znamenati bude,“ vysvětlovala Nienna trpělivě. „Cožpak již nevzpomínáš si, kterak s bratrem svým jste volby své učinili? Vy k rodu Edain patřiti jste si přáli a toho se též stalo. Pouze démon v tobě rozhodnutí toho zmařil a dokud on v tobě přežívá, pak pro tebe čas takřka jako pro jednoho z Eldar plyne.“
„Tedy pokud jeho zahubím...“ Rúmil to nechal nevyřčeno.
„Ano... záhuba jeho i záhubou tvou jest. Však k tomu dojíti nemusí, pokud ty v sobě sil dosti odhalíš, bys jeho si pokořil.“
„Však nač toho všeho? Cožpak pro vás Valar by snazším nebylo existence mé marné ukončiti? Vždyť pouze hrozby představuji... či snad přehlédla jste ve shovívavosti své, čeho jsem se takřka dopustil?!“ obořil se na ni Rúmil nevlídně, hrůza z toho, co málem spáchal, ho přiměla zapomenout na jeho uctivé způsoby.
Avšak Vala se pro to na něj nehněvala. „Nepřehlédla, a právě proto jsem zde,“ pravila klidně.
„Pak toho ukončete, arwenamin! Já Vás zapřísahám!“ prosil ji Rúmil, bytostně znechucený tím, co se z něho stalo, štítící se svého vlastního těla. Neboť to už dávno nepatřilo jemu.
„Toho neučiním, Elrohire, neb poslání tvého dosud naplněno nebylo. Pouze tehdy ty pokoje nalezneš, když zlo veškeré z Edheldoru a Amanu vymýceno bude. A tobě úkolu toho přisouzeno bylo,“ prozradila mu Nienna a povzbudivě se na něho pousmála.
„Zlo veškeré? Jediného zla, o němž já vím, toho jest, jenž ve mně se skrývá! Naznačujete snad, že toho všeho já sám ukončiti mám? Však já bratru svému odpřisáhl...“ namítl chabě. Nebylo to ostatně poprvé, co podobný krok zvažoval, a byl to opravdu jen jeho slib Elladanovi, v němž mu na památku jejich matky odpřisáhl, že podobnou pošetilost neučiní, který ho dosud držel zpátky. Je možné, že by ho lady Nienna mohla toho slibu zprostit...? Proto ho vyhledala?
„Zlo?“ opáčila stříbrnovlasá Vala a srdce jí jihlo pro toho nebohého ellona, jenž před ní klečel a mlčky žadonil, aby ukončila jeho utrpení. „Ty zlem nejsi, Elrohire. Stejně jako špína z cesty nemůže cti ničí pošpiniti, tak duše tvá dosud neposkvrněnou jest, neb ty pro skutky, jichž démon v tobě se dopustil, souzen nebudeš, pouze pro ty své.“
„Vskutku?!“ Rúmil po ní nahněvaně loupnul očima. „A Vy domníváte se, že já se již dávno pro skutky ty neodsoudil?! Možná mne démon páchati jich nutil, však stále to rukou mých bylo, jež druhým ubližovaly, a na toto já tak lehce zapomenouti nedokáži!“
„Všeho jednou přebolí, Elrohire Elrondione, a za bolest tvou nynější se tobě odměny dostane...“
„Odměny?! A kterak bratra mého odměníte, jenž život svůj mně obětoval?! A kterak matku mou, jež pro mne se trápila?! A otce mého...“ Tady se Rúmilovi hlas zlomil, neboť vzpomínka na jeho nedávný rozhovor s Elrondem byla ještě příliš živá, než aby mu dopřála klidu.
Nienna vědoucně pokývala hlavou. „On toho tuší, Elrohire, a věz, že by tebe nezapřel, pokud by ses k němu přihlásil. Toho přec vědom si jsi, či nikoliv?“
„To jsem... však já zkoušce podobné podrobiti ho nechci. Vždyť pohleďte na mne! Kterak by kohos takého vedle sebe postaviti mohl a synem svým ho nazývati?!“ zvolal Rúmil hořce. Až příliš dobře znal ošklivé jizvy, které zohyzdily jeho kdysi pohlednou tvář, až příliš si uvědomoval všechny ty změny, které na jeho těle proběhly. A žádná z nich se mu nezamlouvala.
„Ty jeho dosti podceňuješ, Elrohire. A přec bys ho přiznáním svým potěšil a významu životu jeho opět dodal. Ty představy nemáš, kterak on prázdným a osamělým se cítí.“
Rúmil již nedokázal déle čelit jejímu pátravému pohledu, raději zabořil oči do trávy, která se v té tmě zdála takřka černá. Černá jako má duše, napadlo ho a ve své mysli slyšel, jak se mu démon posmívá. Bylo s podivem, jak zkrotnul, když se ocitli v bezprostřední blízkosti té Valy. Jako kdyby nad ním díky tomu ztrácel svou moc... jako kdyby měl strach... Dokonce i spalující bolest, která povětšinou trýznila jeho tvář a tělo, tam, kde dosud zely četné nezhojené rány, o něco polevila a dopřála mu tak vítanou chvíli oddechu. A nebo na něj takto působila přítomnost toho obrovského bílého vlka, který z nich nespouštěl své pronikavé žlutavé oči?
„I já se takto cítím, arwenamin. Však přec za ním vypraviti se nemohu. Nežádejte toho ode mne,“ hlesl a opět se na ni zadíval, trochu sužován obavami, jestli ji svým odmítnutím neurazil.
Ale pokud se tak stalo, nedala to na sobě ani v nejmenším znát, stále si ho prohlížela stejně laskavým pohledem, obklopená jemnou stříbřitou aurou, která mohla klidně pocházet od měsíce, kdyby ten ovšem nebyl téměř celý skryt za mraky. Vůkol panovalo podivně napjaté ticho přerušované jen občasnými zvuky nočních tvorů, které k nim odkudsi z dálky doléhaly, a sotva slyšitelným dýcháním jejího věrného služebníka sedícího poblíž ní. Vyhlížela tak nedotknutelně... magicky... jako kdyby nebyla ničím víc než výplodem jeho fantazie... stříbrná světluška, která přišla, aby mu ukázala cestu skrz neproniknutelnou temnotu jeho beznaděje. Jenže... nebyla to pouze falešná naděje, kterou mu tu tak ochotně nabízela?
„Nepochybuj o mně, Elrohire,“ napomenula ho Nienna mírně, jeho myšlenky zcela zřetelné, skoro jako kdyby byly zaznamenány v nějaké knize a ona je z ní akorát četla. „A věz, že samota tvá dne jednoho též skončí. Či snad domníváš se, že bych tebe k ní navěky odsoudila?“
„Nikolivěk, však pochybností mám, že by kdos společností mou potěšen býti mohl. Vždyť Lidianna...“ začal, ale ona ho nenechala domluvit.
„Dívka tato pro tebe není, ona pouze Legolase v srdci svém má, třebaže se tomu tak občas nezdá. A ty tohoto přec dobře vědom si jsi,“ konstatovala prostě a on zahanbeně přisvědčil, protože svou zradu vůči princi neměl najednou jak obhájit. Vala ho přesto neodsoudila.
„Pro příště vyhýbej se jí, neb ona pro záchranu světa tohoto nesmírně důležitou jest a pokud ty jí ublížíš, pak by všeho ztraceno býti mohlo. Navíc... ty úkolu vlastního máš... a na ten by ses především soustřediti měl,“ doporučila mu nezvykle stroze, než mu pokynula, aby povstal.
„Ty kvůli vzhledu svému nynějšímu ostatních se až přespříliš straníš...“ pronesla s nádechem nesouhlasu a on se trpce pousmál.
„A podivujete se snad tomu?“
Nienna zanechala jeho poznámku bez odpovědi. „Rány, pro něž trápíš se, pouze odrazem slabým ran v nitru tvém jsou. Pokud duše tvá se zhojí, pak i ony částečně vyblednou a zmizí, třebaže očekávati, že poté stejně jako před uvězněním svým vyhlížeti budeš, by pošetilým bylo.“
„Toho též neočekávám, arwenamin, však cožpak tváře své ve stavu tomto komus ukazovati mohu? Vždyť snoubenka má někdejší při pohledu na mne omdlela!“ zavzpomínal Rúmil a oči se mu na okamžik naplnily nezměrným smutkem. „Já tušení nemám, koho Vy pro mne předurčila jste, však vězte, že čehokolvěk se nešťastnice ta dopustila, trestu podobného rozhodně nezasluhuje!“
Vala překvapeně zamrkala. „Ty domníváš se, že toho jako trestu pro ni míním? Nyní křivdíš mi, Elrohire Elrondione! A ona předurčena tobě není... pouze usoudila jsem, že by v tobě zalíbení nalézti mohla.“
„Vskutku?“ ušklíbnul se Rúmil skepticky. „A Vy jista si jste, že dívka ta toho v hlavě docela v pořádku má?“
„Ach, dosti již nesmyslu tohoto!“ zvolala Nienna lehce pobouřeně. „Ne každý natolik povrchní jest, by všeho pouze dle zevnějšku posuzoval! Však pokud toho tebe potěší, pak bych se o cos pokusiti mohla. Jestli ovšem s tím souhlasíš.“
„Pročpak neměl bych, pokud možnosti tu jest, že stavu mého to zlepší?“ otázal se podezíravě.
„Neb toho příjemným nebude... navíc jistoty tu není, že toho vskutku zabere...“ pronesla opatrně. Nechtěla ho dopředu děsit, ale také před ním nehodlala tyto skutečnosti tajit. Měl přece právo je znát... a rozhodnout se podle svého zdravého uvážení.
A Elrohir ji nezklamal, když bez dlouhého přemítání svolil. V duchu se uklidňoval tím, že horší bolest, než jakou musel až dosud snášet, mu způsobit nemůže, avšak ve chvíli, kdy Nienna vztáhla obě ruce a zlehka přiložila své chladné dlaně na jeho obnažený hrudník, byl poměrně rychle nucen změnit svůj názor. Neboť to bolelo. Víc než cokoliv předtím, dokonce ještě mnohem víc než mučení, kterým se ho tehdy pokoušeli Orkové zlomit.
Zaťal zuby, aby ze sebe nevypravil ani hlásku, a s bezmocí vnímal, jak se šelma uvnitř něj svíjí, jak se zoufale snaží uniknout z dosahu Niennina mrazivého dotyku. Drásala ho svými drápy a rvala tesáky, aniž by dbala na to, jak velkou škodu způsobí, byla hnána jedinou myšlenkou, dostat se pryč.
Těsně předtím, než se bezvládně zřítil k zemi, zaslechl ještě zmučené zařvání. Akorát už nestihnul určit, zda se vydralo z jeho vlastního hrdla a nebo patřilo té stvůře v něm. Vlastně na tom ani nezáleželo... byl konečně volný...

„Belegu... čehožpak tu činíš?“ zeptala se Thíriel a raději o krok ustoupila.
Ne, necítila se nijak ohrožena, to jen blízkost toho hřmotného bojovníka ji rozechvívala natolik, že si nebyla jistá, zda tomu pokušení, které pro ni představoval, dokáže odolat. Stále si opakovala, že je tu přece Saeros, jenž jí věří, a jenž se k ní zanedlouho opět navrátí, avšak v hloubi svého srdce o tom nebyla až tak pevně přesvědčena. Kdežto Beleg stál jenom malý kousek od ní... a přeměřoval si ji pohledem, který jasně prozrazoval, proč za ní takhle pozdě v noci zavítal.
„Pouze přesvědčiti jsem se chtěl, že tobě ničeho nechybí,“ odvětil nenuceně, avšak jeho výraz hovořil sám za sebe. Podle všeho si plně uvědomoval, že je jí pravý důvod jeho návštěvy naprosto zřejmý, a co víc, zdálo se, že mu to tak vyhovuje. „Třebas společnosti čísi,“ dodal vědoucně.
„Ty pravdy máš... však společnost, jíž postrádám, ta mého přítele jest. A tomu zajisté nezamlouvalo by se, kdyby tebe tu nalezl!“ upozornila ho mírně.
„Možná, však on tu nyní není... a pokud paměť mne nešálí, pak jsme o trestu jakémsi pro tebe hovořili...“ pronesl pomalu, skoro jako kdyby se s každým slovíčkem mazlil, a ona si v duchu říkala, jestli má tušení, jak mocně to na ni působí.
„Sice tu nyní není, však vbrzku se navrátí a pak bys smělosti své zalitovati mohl!“ vmetla mu prudce do tváře, sama překvapená tím, že k tomu v sobě našla dostatek sil.
„Zalitovati? A čehožpak by mi léčitel jakýsi tak strašlivého provésti mohl, bych chvil s tebou strávených olitoval? Vždyť ni schopen není tobě toho, čeho toliko potřebuješ, dáti...“ Náznak úsměvu na Belegových rtech naznačoval, že on by s něčím podobným potíže neměl. A ani by se dlouho nerozpakoval jí v tomhle ohledu vyhovět.
Thíriel ztěžka polkla. „Já chci, bys ty místnosti této ihned opustil! Sic na tebe lordu Elrondovi postěžovati nucena si budu!“
„Nyní jako elleth pouhá hovoříš... kdepak bojovnice ta jest, za niž ses prve vydávala?“ posmíval se jí Beleg a opět přistoupil k ní, tentokrát natolik blízko, že se jejich těla lehce otírala o sebe. „Třebas však k boji chuti nemáš... a raděj bys čemus jinému přednosti dala... pokud však pokryteckou přespříliš nejsi, by sis o to řekla.“
„Již kdos tobě sdělil, že neuvěřitelně nadutým jsi?!“ vyštěkla na něho Thíriel nepřívětivě, nicméně slabé zachvění, které proběhlo jejím tělem a usadilo se jako sladká tíže v konečcích jejích prstů, ovládnout nedokázala.
„Toť jednou z předností mých...“ odvětil Beleg potěšeně, jako kdyby mu právě složila poklonu. „Chceš i těch dalších zpoznati?“
Tak upřeně hleděl na její rty, až měla skoro pocit, že se jich dotýká, a Valar s ní mějte slitování, ona po tom strašně moc toužila.
„Já již tobě přec sdělila, že chci, bys odešel! A to hned!“ podařilo se jí ze sebe nějak vypravit a když se Beleg spokojeně pousmál, uvědomila si, že tuhle bitvu nemůže nikdy vyhrát. „Saes...“ dodala skoro žalostně, ale on její ubohou prosbu rázným potřesením hlavy zavrhnul.
„K tomu se též dostaneme...“ přislíbil jí, než ji uchvátil do svých paží a začal hladově líbat.