LO IV: 61. kapitola Do propasti

Dívala jsem se, jak mé město pohlcuje temnota, a nemohla s tím nic dělat. Z paláce jsem chodila jen málo. Oliver mě většinou zatáhl někam hluboko do lesa a díval se, jak rozmlouvám s přírodou. Měl v očích cosi nábožného, ale zároveň děsivého. Stefana jsem nepotkala. Ani Pavla. Nebylo se čeho chytit. Felif rostl a já se bála, že bude v paláci vyrůstat celý život.
Pak ovšem věci nabraly rychlý spád. A Oliver zjistil, že jestli chce žít se svou novou rodinou, musí se za ni nejen postavit, ale také pro ni začít něco dělat.
„Chce tě vidět můj otec,“ řekl mi a nevypadal, že by ho to těšilo.
„Kdy?“ zeptala jsem se a snažila se vypadat klidně. Ve skutečnosti jsem měla chuť padnout na kolena a začít prosit: Ne, zlato, neber mě za tím fanatikem, drží se trůnu tak křečovitě, že zabil svoji ženu, co když zabije i mě?!
„Teď. Posel se zdržel,“ zašeptal omluvně a vzal mě kolem ramen.
„Hm,“ zavrčela jsem a předala Felifa služce.
„Pojedeš se mnou,“ řekl jako by nic a pomohl mi na svého koně. Byl to urostlý grošák Hector.
„Kdybys nejel ty, nedostali by mě do Islamina ani párem volů.“
„To jsem viděl,“ ušklíbl se.
Jen jsem se zavrtěla. Pak si sedl za mě. Jednou rukou mě objal a druhou chytl uzdu. Pobídl koně a utíkali jsme vstříc temnému králi.
Islamino bylo krásnější, než jsem si pamatovala. Škoda, že už slezl sníh, zasněžené věžičky musely vypadat ještě kouzelněji.
Oliver mě vedl palácem a uděloval mi poslední rady.
„Nedívej se mu příliš dlouho do očí. Odvaha ho popouzí. Mluv, když jsi tázána. Názor ženy tu nic neznamená. Moje matka měla názor a víš, jak skončila.“
Minuli jsme pár apatických lidí a hodně zdobených dveří. Nechápala jsem, jak našel ty pravé, ale otevřel je a vešel jako první.