Savoy Place - 20. díl

Už pěkných pár minut jsem seděla nehnutě na sedačce a koukala se na prázdné místo na zdi. Snažila jsem se o rekapitulaci posledních dní. Nebyly to zrovna nejlepší dny, ale v porovnání s tím, co mě teprve určitě čeká, to byl jen slabý začátek. Utěšovala jsem se myšlenkou, že tentokrát na tu už nebudu sama. I když předtím jsem měla alespoň Samuela. Vzpomněla jsem si, že jsem mu slíbila, že ho zavolám.
,Samueli,‘ volala jsem v myšlenkách a doufala v okamžitou odpověď. Mé přání se splnilo, protože jsem hned ucítila jakousi stopu jeho přítomnosti. ,Můžeš,‘ usmála jsem se.
„Ahoj,“ pozdravil Sam, ale dál neřekl ani slovo.
,Děje se něco?‘ ptala jsem se celkem zmatená jeho chováním. Připadalo mi, že pokud nenarazíme na téma, na které musí mlčet, je ukecaný až moc.
„No, já si myslel, že to… že jsi na mě naštvaná.“
,A mám snad důvod?‘
„Asi teda ne. Já jen, že jsi se včera neozvala. Takže pokud jsem nic neprovedl, tak proč?“ zněl opravdu zkroušeně. Jako malé dítě, kterému jste vzali hračku a ono nechápe proč.
,Přiznávám se. Včera jsem zapomněla, ale neboj, o nic jsi nepřišel. Začali jsme až teď. Večer se totiž nepovedl přesně podle mých představ.‘
„Copak? Nelíbilo se ti, že jste s Nicolasem skončili v jedné posteli?“ posmíval se.
,Jak to víš? Nedomluvili jsme se náhodou na něčem?‘
„No jo. A já to taky neporušil. Byla to jen tvá myšlenka. Nezapomínej, že když jsi se mnou, tak nemáš myslet na věci, které si chceš nechat pro sebe.“
,Fajn. Ale teď už buď ticho a své komentáře si tentokrát odpusť. Prosím.‘
„Tak s tvým plánem rozhodně nesouhlasím. Když něco nakousneš, tak to taky dokončíš. Chci vědět, co se včera stalo.“
,Až později. A už vážně ticho, chci se bavit s tátou.‘
„To bys nezvládla oba rozhovory zároveň?“
,Možná jo, ale já se chci pořádně soustředit. Takže dávám přednost tátovi, protože se třeba konečně něco dovím.‘
„No dovol. Nemůžu za to, že ti nesmím na některé otázky odpovědět.“
,Vždyť jsi mi neřekl skoro nic.‘
„To zas není pravda a ty to moc dobře víš. Ty se prostě jen špatně ptáš.“
,Dohádáme se potom,‘ snažila jsem se o rychlejší konec.
„Kdo se tady podle tebe hádá? Já totiž jen diskutuju.“
,Fajn, ale už přestaň,‘ jako odpověď jen zamumlal nějaká cizí slova. ,A laskavě na mě nemluv řečí, kterou neznám.‘ Náš rozhovor byl pravděpodobně u konce, takže jsem obrátila svou pozornost na tátu. Jakmile zjistil, že už jsem duchem přítomna a poslouchám, pokračoval.
„Nechci tě nudit historií a podrobným vznikem Torrintu. Vím, že tě teď zajímají trochu jiné věci. Abys měla kompletní znalosti, budeš se muset k úplným počátkům vrátit, ale to už necháme na tvém Mistrovi,“ na chvíli se odmlčel. „Vlastně ani nevím, odkud začít. Musím přiznat, že jsme v projevení tvé moci vůbec nedoufali. Abych ti to jednoduše vysvětlil. Jak už jsem říkal, tak členství nám vyneslo určité výhody. Dostali jsme obrovský dar. Dědí se po generace, ale ne vždy se projeví. Je to jakási energie uvnitř tebe a ta si sama určuje, jestli je člověk schopen ji přijmout a pokud ne, počká si na nového člena rodu. Aktivních členů Torrintu je jen zlomek z jeho skutečné velikosti.“
Poté mě táta vyzval, abych mu řekla vše, co se mi od začátku proměny stalo. Využila jsem přítomnosti Samuela v mé hlavě. Požádala jsem ho o vyvolání některých vzpomínek, kvůli jejich přesnému popisu. Dovolila jsem Samovi prohlédnout si i vzpomínku na včerejší večer, avšak tuto událost společně s dopisem jsem před tátou dočasně zatajila.
Samuel neustále „odbíhal“ ke své práci a já jsem měla dostatek času a klidu na vyprávění. Táta mě v žádném případě nepřerušoval, za což jsem mu byla vděčná. Potřebovala jsem to ze sebe dostat co nejrychleji. Byl překvapen rychlostí průběhu proměny, ale snažil se svůj neklid skrýt.
Když jsem se zmínila o jakémsi hlasu uvnitř mé hlavy, dvakrát nadšený nebyl. Neustále mi kladl na srdce, že toho člověka neznám, že nemusí vůbec patřit do Řádu. I bez jeho varování vím, že by Sam mohl být nebezpečný. Já mu ale z nějakého důvodu věřím. Prostě cítím, že není špatný a hlavně pro mě byl poslední dny velkou oporou. A to mi stačí.
Táta vyjádřil přání promluvit si se Samuelem sám. Proto jsme začali mluvit o něčem jiném a až se Sam zase vrátil, sdělila jsem mu tátovu žádost. Jeho reakce nebyla zrovna kladná.
„Tati, mám ti vzkázat, že by mu bylo potěšením si s tebou promluvit. Ale dnes už na to nemá dostatek sil a radši by si někdy promluvil z očí do očí. A bez urážky, ale prý se mu ani moc nechce, takže odmítá,“ trochu jsem musela jeho slova poupravit, protože bych si nikdy nedovolila k tátovi mluvit takovým způsobem. Pro mě byl vzor autority a respektu.
„Skutečně elegantně řečené odmítnutí. Nejsou to spíš tvá slova?“ ptal se táta se smíchem. Já jsem musela s lehkým začervenáním souhlasit: „Tak trochu.“
„Že jeho názor respektuji,“ stále se smál táta. Usmívala jsem se a poslouchala, co říká Samuel, abych to správně převyprávěla. Musela jsem ho brzdit, protože jsem si zapamatovala sotva první dvě věty.
„Takže, pro zjednodušení: potřebuje nám říct něco hrozně důležitého. Vůbec nevím, o čem je řeč, ale už si zvykám. A pak se mám ještě zeptat, jestli je tu bezpečno a můžu o tom mluvit.“
„No samozřejmě, že je tu bezpečno. Celé sídlo je perfektně zajištěno.“ Táta vypadal, že se ho ten dotaz opravdu dotkl.
„A můžu mít já jednu otázku?“ zeptala jsem se nahlas. Nikdo neprotestoval, tudíž jsem pokračovala. „Baví vás tento rozhovor? Mě teda rozhodně ne. Vám to připadá možná normální, ale role prostředníka není kdovíjak skvělá. Ráda si to s někým prohodím.“ Reakce z obou stran byla úplně stejná… jenom smích. „Fajn, já taky můžu jít pryč.“
„Ale holčičko, přece se nebudeš čertit,“ pobaveně řekl táta a natáhl se z křesla, aby mě pohladil po ruce. Naoko uraženě jsem se opřela a založila jsem si ruce na prsa. Musely mě prozradit moje oči, protože se táta rozesmál ještě víc.
,Jak dlouho budeme ještě čekat než se pán vysměje?‘ zeptala jsem se jízlivě Samuela. Po další várce smíchu konečně došel k jádru problému.
„Prý mám velký problém. Chvíle napětí…“ začala jsem převypravovat Samuelova slova.
„Jak můžeš v takové chvíli žertovat? Člověk ti řekne, že ti jde někdo po krku a už ti kupuje vstupenku do světa na druhé straně a ty děláš blbosti,“ rozčiloval se Sam.
„Fajn, pane arogantní. Takže… jak už jsem říkala, máme tu problém týkající se mé maličkosti. Už o mně ví Hledači, což asi značně narušuje můj program. Sice nevím proč, ale ,Pan chytrý‘ mi zakázal vycházky.“
„Mohla bys konečně mluvit vážně? Mně je to vcelku jedno, o mou duši tu vážně nejde,“ okřikl mě Samuel.
,Jo, mohla. Ale mohl bys ty konečně pochopit, že to pro mě není zas tak jednoduchý, jak si asi představuješ? Pořád se snažím vyrovnat s tím, co se tady vůbec děje, natož abych si uvědomovala, že když říkáš, že mi jde o holý život, není to sranda. Kdybys mi tohle řekl před pár dny, vysmála bych se ti do obličeje. Nebo třeba, že uslyším, jak patro nade mnou a v opačném křídle domu někdo právě zavírá okno. I když jsem kdoví kde, ale za tlustou zdí, slyším vrzaní řetězů u houpačky na druhém konci pozemku. Myslíš, že to je tak snadno uvěřitelný? Možná jo, ale můj mozek to nějak nechce přijmout.
Promiň, že to odlehčuju, ale… ale já se snažím tady z toho všeho nezhroutit a tohle mi aspoň trochu pomáhá. Tolik bych tě teď potřebovala. Nechci se s tebou hádat.‘ Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Kde já je pořád beru? Poslední dny nedělám nic jiného.
„Ale vždyť já tady jsem. Můžeš se na mě s čímkoliv obrátit a já ti strašně rád pomůžu.“
,Ne, nejsi. Jsi jen uvnitř mé hlavy, jsi jen hlas. Já chci něco víc, chci tě tady. Ráda bych tě držela na ruku, nebo tě aspoň objala, když mi bude mizerně. Přála bych si, abys byl nablízku, až se zase pohádáme a já bych ti mohla dát pořádnou facku. Prostě… nebýt na to sama.‘ Při posledních slovech jsem se přes slzy začala usmívat. Setřela jsem slzy a na tátovu nevyřčenou otázku, jestli se něco děje, jsem jenom zakroutila hlavou.
„Víš, že si nepřeji nic jiného. Ale není to tak jednoduchý,“ v jeho odpovědi byl cítit smutek i lítost.
,Jo já vím,‘ dodala jsem už smířlivěji.
„Kde jsem to skončila?“ zeptala jsem se už nahlas, ale sama si zároveň odpověděla. „Jo, už vím. Nějací Hledači, zákaz vycházek… Sam už se o tom radil s Marcusem. Došli k závěru, že by bylo nejlepší začít výcvik už dnes. Prý jenom oficiálně, abychom je odradili. Už mi i vybrali Mistra. Kdo to bude, je samozřejmě děsně tajný. Takže… jo, to je asi všechno.“ Sledovala jsem tátovu reakci. Koukal se do vyhaslého krbu a rukou přejížděl po vyřezávaném opěradle křesla. Nechala jsem ho, určitě měl o čem přemýšlet.
Asi po deseti minutách ticha jsem to už nevydržela. „Už mě to vážně nebaví. Mohl by mi jeden z vás, prosím, vysvětlit, o co jde? Absolutně nemám ponětí, o čem jsem před chvílí mluvila.“
„Ti Hledači, oni nepatří k nám. Stručně řečeno, slouží té druhé straně,“ začal pomalu táta, ale bylo na něm vidět, že je myšlenkami pořád jinde. Snažila jsem se vnímat tátova slova. Chápu… dvě strany… dobro a zlo. Věčný boj. Co taky jinýho.
Táta pokračoval a já jsem v tichosti naslouchala. Zjistila jsem, že Hledači se pokouší najít nové členy bez ochrany rodiny nebo Mistra. Když ho najdou, chtějí ho získat na svou stranu. Když začnu s výcvikem, tak už nebudu snadná kořist a oni mě snad nechají na pokoji. Co ten výcvik obsahuje, to jsem se už nedozvěděla.
Vstal a přešel místnost až k mahagonovému stolu. Posadil se na židli a jen se koukal na střed desky. Přišla jsem k němu blíž, abych viděla, co dělá. Na něco se soustředil, až jsem ucítila mravenčení po celém těle. Stále sílilo a přestalo až ve chvíli, kdy se na stole objevily dvě dřevěné schránky.