Forsaken - 244. díl

Nevím, jak dlouho ten jejich souboj vlastně trval, mně to připadalo přinejmenším jako celá věčnost, a po celou tu dobu jsem skoro ani nedejchala, jako kdybych tím snad mohla tátu vyrušit z koncentrace a on by kvůli mně prohrál. Několikrát jsem si sice pohrávala s myšlenkou, že bych do Ariela naprala pořádnej blesk a tím to celý velmi rychle ukončila, jenže něco mi říkalo, že by táta podobnou pomoc neocenil, a tak jsem jenom bez hnutí přihlížela, jak se ti dva řežou.
„Proboha, Iz, co se to tu děje?!“ ozval se znenadání Nikolin ukňouranej hlásek, kterej se mi okamžitě z duše protivil.
Už jsem téměř zapomněla, že je tu má drahá kamarádka taky, rozhodně se mi po ní nijak výrazně nestejskalo. Zřejmě si povšimla, že válka mezi upíry a anděly se na chvíli pozastavila, a využila toho, aby vylezla ze svýho úkrytu a rychle se přichomejtla k nám. Konkrétně k Rielovi, jak jsem si povšimla, když se mu div nepověsila na krk. Nemůžu říct, že by mě ten pohled potěšil.
„Dostaneme se odsud, že jo?“ žadonila a i ve svým strachu neopomněla zuřivě mrkat očima. Ani by mě neudivilo, kdyby tím průvanem odvála půlku andělů někam pryč, naštěstí se zdálo, že na Riela tím dojem neudělala, protože ji celkem rázně odstrčil od sebe.
„To se ještě uvidí!“ pronesl chladně a zamračil se na mě, jako kdyby mi chtěl říct, že je to všechno jenom moje chyba. Fajn, tak je, a co s tím mám jako teď dělat?! odsekla jsem mu hrdě vztyčenou hlavou a vzdorovitýma očima, který se odmítaly pokořit a uhnout před těma jeho obviňujícíma.
„Ale oni přece chtějí jenom ji, ne?“ pokračovala Nika a jelikož jsem ji mezitím stihla už trochu poznat, dovtípila jsem se, kam tím asi míří. Nicméně jsem doufala, že se v ní mýlím, přece nemůže bejt až zas taková mrcha!
„V zásadě ano,“ přisvědčil Riel stroze a jeho tón naznačoval, že se s ní nehodlá dál vybavovat. Jenže ona to buď ignorovala a nebo to nepostřehla, protože hned pokračovala.
„Tak proč ji tu nenecháme a neodjedeme? Tohle přece není naše věc!“ navrhla naléhavě a já v hněvu zaťala ruce v pěst.
To, abych jednou z nich hned nepohladila její obličej, mě stálo nemalý úsilí. Tak ona nás sem dostane a teď by chtěla jen tak zmizet?! To snad není ani možný! projelo mi hlavou, skoro jako nějaká kulka z pistole. Čistej průstřel... napadlo mě a na malou chvilku jsem trnula, jakým způsobem mě asi andělé plánujou zlikvidovat. Chtěla bych doufat v jejich milosrdnost, ale jak už jsem mezitím stihla pochopit, podobná ušlechtilá hnutí jim byla asi docela cizí. Bezděčně jsem si vzpomněla na rozhovor táty a Riela... tenkrát v tátově baráku, když jsem je poslouchala za dveřma, a on ho žádal, aby mě radši zabil, než aby mě nechal v jejich spárech. Zdálo se to už tak neskutečně dávno... jako kdyby se to stalo v úplně jiným životě... a nutno říct, že teď už jsem tátovu žádost chápala o něco líp. Jasně, pořád jsem z ní nadšená nebyla, ale aspoň už jsem mu to vyloženě nezazlívala.
„Nechat ji tu?“ zopakoval Riel tónem, jako kdyby o tom fakt uvažoval. Pak se ale znova zadíval na mě a mně došlo, že je jenom neskutečně vytočenej. „Když už nejseš schopná domyslet následky svejch stupidních rozhodnutí, mohla by sis aspoň líp vybírat kamarády!“ prohodil mým směrem a já zahanbeně sklonila hlavu.
„Potřebovala jsem prostě vypadnout,“ hlesla jsem.
„Pokud tě omrzel život, mohla jsi to říct mně a já bych s tím už něco udělal! Rozhodně nebylo zapotřebí, abys nás všechny takhle ohrozila!“ vyčetl mi ostře.
„Já tohle přece neplánovala!“ ohradila jsem se chabě. „Navíc ses nemusel obtěžovat!“
„Jako kdybys mi snad dala na výběr!“
„No, ovšem, skoro jsem zapomněla, že mě máš na povel! Mohl jsi ale tátovi říct, že na to kašleš! Pochybuju, že by tě sem táhnul násilím!“
„Ne, on by mě rovnou zabil! A jestli se ti něco stane, tak k tomu nejspíš dojde stejně!“
„Najednou máš takovej strach o svůj život? Já myslela, že se smrti směješ do tváře!“ neodpustila jsem si sarkastickou poznámku, jakkoli to nebylo moudré.
„To ale neznamená, že se nechám dobrovolně zabít od takovýho sráče jako je Ariel!“ sdělil mi Riel s despektem. „A ještě k tomu kvůli jedný malý Jezabel!“
„Oba dva víme, pro koho tohle děláš, a já to rozhodně nejsem!“ odsekla jsem dotčeně. „Tak si podobný dramatický kecy ušetři!“
„Nemáš ráda drama? To je škoda, protože teď by sis určitě přišla na svý!“
„To bych si spíš přišla, kdybych tě nechala viset v tý díře!“ zamumlala jsem si jen tak pro sebe, ale když mě Riel vzápětí hrubě popadl za paži, došlo mi, že to nejspíš zaslechl.
„My dva si musíme konečně jednu věc vyjasnit...!“ zavrčel na mě výhružně.