LO IV: 62. kapitola Král

Islaminský panovník neseděl na žádném honosném trůnu, jak bych čekala. Nenuceně se opíral o naprosto obyčejnou skříňku na dopisy. Takovou tu zbytečnou věc se spoustou šuplíků označenou písmenkem abecedy. Ničeho dalšího jsem si všimnout nestihla.
„Otče,“ řekl Oliver jasným hlasem a kývl na pozdrav. Král ho napodobil a zadíval se na mne.
„Tohle je zdroj našich problémů?“
Zamrkala jsem. Oliver přešel za mě a lehce se mi otřel o ruku. Snažila jsem se nepanikařit.
„Ach, čistokrevná Elesanka. Tak bledá. Slunce u vás nesvítí.“ Zamyslel se. Možná vzpomínal. Na koho? Na poslední Elesanku, která žila v tomto noblesním paláci? A co dělá v takovém paláci taková obyčejná místnost jako tahle? A proč si tam král zve návštěvy?
„Jak se jmenuješ?“ upřel na mne temné hlubiny známých duhovek.
„Lena,“ vypravila jsem ze sebe a kontrolovala si dýchání. Třeba jsem mrtvá. Třeba jsem v pekle. Přítomnost tohohle přízraku mi brala všechen klid.
„Věříte mému synovi, Leno?“
„Ano, pane,“ prohlásila jsem neochvějně. Co jiného jsem asi tak mohla dělat? Šlo mi o život. Šlo o výchovu mého dítěte. A to všechno kvůli tradicím a věštbám. „Pak jste jediná na světě,“ rozesmál se tak řezavým smíchem, až mi stoupaly chlupy na zádech. Došlo mi, že mám co dočinění se šílencem.
„Tak to by stačilo, otče. Co chceš?“ zeptal se Oliver, a jeho hlas byl tak ledový, že jsem ho nepoznávala. Chtěla jsem se k němu otočit, abych si ověřila jeho výraz, ale raději jsem vyčkávala.
„Ah, jistě, vždycky jsi byl netrpělivý, Olivere, to máš po Mari,“ naoko zesmutněl, ale ožil, když pronesl: „Jen mě zajímalo, co by tvá nová přítelkyně řekla na to, kdybych vypálil její rodné město!“
Cítila jsem Oliverovu ruku na svých zádech. Málem jsem slyšela, jak se za mě v duchu modlí. Věděla jsem, že nesmím ukázat, že mě osud Eleska jakkoliv vzrušuje. Byl by to pokyn k popravě. Ale nevěděla jsem, co říct, tak jsem jen pokrčila rameny.
Zase se začal smát. Div, že se nepopadal za břicho. Nepřestával. Oliver mě vzal za ruku a odtáhl ven.
Vrhla jsem na něj tázavý pohled.
„Tyhle záchvaty mívá, když si vzpomene na mou matku. Vlastně máš štěstí.“
„Asi omdlím,“ zašeptala jsem. Vzal mě do náruče a nesl ven.
„Teď jsi měla štěstí… Ale v budoucnu?“
Jen mlhavě jsem si uvědomovala, že uháníme zpátky do Eleska. Můj tchán mě opravdu dostal na kolena. V horším smyslu slova. Jenže Olivera asi taky. Tvářil se vážně. Tak vypadal, když přemýšlel nad něčím, co mu vadí. Když se odhodlával k něčemu, co nechce udělat. Ale co to bude?