Forsaken - 246. díl

„Cože?!“ zařval Riel skoro jako smyslů zbavenej a než jsem se nadála, stál u táty a pevně ho svíral pod krkem. „Cos jí sakra udělal?!“ dožadoval se razantně odpovědi a bylo mu v tu chvíli naprosto jedno, že opodál postávají dva andělé zkázy a náramně se tím vystoupením baví. A já jenom doufala, že se k tý zábavě nerozhodnou přispět taky svou troškou.
„Nechte toho, tohle si přece můžete vyříkat jindy!“ snažila jsem se je přivést k rozumu, ale jedinej výsledek byl, že po mně Riel hněvivě loupnul očima.
„Když dovolíš, tak si to vyřídíme hned teď! Už jsem čekal dost dlouho! A ještě dýl jsem poslouchal všechny ty lži, kterýma mě Alex velkoryse krmil! Ale s tím už je konec!“ vyštěkl mým směrem a pro důraz hrubě zacloumal tátou, kterej se proti jeho útoku kupodivu dosud nebránil.
V ten okamžik mě napadla strašlivá myšlenka... Jestli to nebude právě Riel, kdo mýho tátu zabije... Naštvanej byl na to rozhodně dost. Jenže ani tak jsem si nebyla jistá, jestli bych ho dokázala znova trefit bleskem. Záleželo mi na něm... a i když se mi nezamlouvalo, co dělá, nemohla jsem se mu divit...
„A co tu chceš vyřizovat?!“ opáčil táta natolik chladně, až mě z toho zamrazilo. Podobnej tón jsem u něj dosud neslyšela. „Pomoz mi dostat Izabelu odsud a pak ti řeknu všechno, co vím. Ale ne dřív!“
„Jo?! A jak ti můžu věřit po tom všem?! Víš, jak dlouho už svou sestru hledám?! Jakej mám o ni strach?! A teď se jen tak mimochodem dozvím, že ses na jejím zmizení podílel?!“
„V jejím zmizení jsem prsty neměl! Vypátrali jsme ji docela nedávno, kdoví, kde po celou tu dobu byla!““
„Ale proč?! Proč jste ji vůbec hledali?! Jakej pro vás má význam?!“ chtěl vědět Riel.
„Měla být naší pojistkou.“
„Co?!“
„Kdyby ses rozhodl dělat nějaké hlouposti, třeba uzavřít dohodu s těmi druhými ohledně mé dcery, chtěl jsem mít způsob, jak tě rychle přivést k rozumu,“ vysvětloval mu táta, jako kdyby se nechumelilo.
„Myslíš k poslušnosti!“ opravil ho Riel ostře.
Bylo mi z toho do breku. Jednak kvůli tomu, že to byl můj vlastní otec, kterej se dopustil takovýhle sviňárny, a pak... bylo dost nepravděpodobný, že by se na mě Riel ještě někdy podíval jinak než na holku, kvůli který se jeho sestra ocitla v ohrožení. Něco takovýho mi jen stěží odpustí.
„Říkej si tomu, jak chceš!“ ztrácel s ním táta kvapem trpělivost, nejspíš proto, že si na rozdíl od něho uvědomoval, že by andělé mohli každým okamžikem udeřit. „Teď chci jenom vědět, na jaké straně vlastně stojíš!“
„Tím si já ale právě teď nejsem vůbec jistej!“ zavrčel na něj Riel nevlídně. „Věřil jsem ti, Alexi! Riskoval jsem pro tebe bezpočtukrát svůj krk! A proč vlastně, když tys ve mně po celou tu dobu viděl akorát potencionálního zrádce! Je tu vůbec někdo, komu bezmezně věříš?!“
„Anna...“ To jméno splynulo z tátovejch rtů s něžností, jako když krůpěj rosy sklouzne z hebkého okvětního plátku růže.
Riel jenom znechuceně zavrtěl hlavou. „Anna je minulostí... kterou jsi měl už dávno pohřbít!“ připomněl mu cynicky jeho předchozí slova, čímž rázem rozbil to křehké kouzlo, které tátu na krátký okamžik omámilo.
„Očividně sis už vybral!“ procedil mezi zuby, než se obrátil na mě. „Vlez do auta... rychle! Klíčky jsou v zapalování, tak hleď, ať jsi odsud co nejdřív pryč! Budu tě krýt!“
„Jo?“ Riel se nepříliš vesele pousmál. „A to myslíš před těmahle dvěma a nebo před těma dalšíma třema, který se tu určitě ještě někde poflakujou? Jak je chceš zlikvidovat? Vyzveš je snad všechny na souboj?!“
„Každý se dá zabít!“ zarazil táta jeho sarkastickej projev. Ne ovšem na dlouho.
„To je fakt! Ale tihle se k umírání zrovna moc nemaj! Navíc když bude Izabel v autě, nebude moct použít svý schopnosti...“
„Když si pospíší, tak ani nebude muset!“
„Tomuhle nevěříš, Alexi, to na tobě poznám. Jenom nevím, jestli se snažíš přesvědčit sám sebe a odůvodnit si tak fakt, že posíláš Izabel na jistou smrt, a nebo obalamutit jenom ji. Vím, čeho jsou andělé zkázy schopni... stejně jako ty! A taky vím, že v tom zatraceným autě se jí nikdy nemůže podařit zmizet!“
„A co tedy navrhuješ?“
„Abys mi pro jednou věřil. Dostanu ji odsud... a nebo se postarám o to, aby ji nedostali oni... Přesně tak, jak jsi to po mně chtěl!“