Anaefové II - 6. kapitola

Elora tiše probíhala Zakázaným lesem. Z toho "zakázaným" si nic nedělala, ačkoli to platilo právě na Anaefy, protože ti na to dbali ze všech nejméně, a tak velice dobře věděla, kde je a kudy má jít. A také například věděla, že tamhle za tou skalkou pramení malá studánka. Protože už měla žízeň, vyběhla nahoru a seskočila k vodě. Přesně to ovšem neměla dělat. Jeden ze zrádných kamenů se zhoupl a v jejím kotníku to luplo. Přibližně ve stejném okamžiku vykřikla, protože bolest, kterou to natropilo, byla nesnesitelná. A kruci, pomyslela si, horší to už být nemůže. Jenže v zápětí zjistila, že se hluboce, ale opravdu hluboce mýlila.

Verien tiše procházel lesem. Byl totiž právě jeden z hlídačů a jeho úkolem bylo, kupodivu, hlídat, aby se tam nepotloukal nikdo, kdo tam nemá co dělat nebo kdo je Anaef. Pokud zrovna nepobíhal lesy, věnoval se všemu možnému, protože byl vládcem Lidu v Dolinách. Jenže udílet stále rozkazy ho nebavilo. A tak byl dnes tady a právě uslyšel dívčí výkřik odněkud od studánky.

Když se přiblížil, zjistil, že to byl výkřik Anaefské dívčiny. Přistoupil k ní ještě blíž a ona si ho všimla. Upřela na něj vyděšený pohled a rozhlédla se, kudy by mohla utéci. Žádný z možných směrů se jí ale zjevně nezdál dost dobrý. Pak se ještě přiblížil a zjistil proč. Jednu nohu držela zvednutou těsně nad zemí a co mohl soudit podle křečovitého výrazu v tváři, dost jí bolela. Jak zraněná laň, pomyslel si. A že se jí podobá! Štíhlá, krásná a se strachem v očích.

Elora si rozhodně nemyslela, že by byla laní, zato naprosto dobře věděla, že zraněná je. Chvíli se navzájem pozorovali, ale když se Verien pohnul, Elora se pokusila poskočit dál od něj. Zhoupl se pod ní další drn, ale ona by to zajisté ustála, byla si tím naprosto jistá. Jenže ten chlápek nejspíše ne. Přiskočil k ní a objal jí, div jí nevyrazil dech.
"Hej!"
Elora se nejprve nezmohla na nic jiného. Co si to dovoluje? Nemá právo na ní vůbec sáhnout, natož potom jí obejmout! Jenže jak mu to říct, když je mu zjevně jedno, že do něj kope (jen jednou nohou, samozřejmě) a mlátí?
"Já jsem Verien," představil se zdvořile, "a ty?" dodal, ale nepustil ji.
"Pusť!"
"Pustím tě, až mi řekneš, jak se jmenuješ."
Tuhle možnost stálo za to zvážit.
"Elora. A pusť mě."
"Tak do mě přestaň mlátit."
Nevypadalo to, že to s tím mladíkem ne půjde příliš lehce.
"Až mě pustíš."
"Až se přestaneš cukat."
Co si to ten chlápek vlastně o sobě myslí? Že mu jako budu ležet v náručí? Cvok! Jenže to nevypadalo, že by ji Verien chtěl pustit. Dokonce si to snad užíval! Elora se tedy nakonec rozhodla kapitulovat a přestala kolem sebe jen tak na zkoušku mlátit. Výsledek se dostavil. Její věznitel ji posadil do mechu a jasně naznačil, aby se nepokoušela vstávat. Pak se zmocnil její bolavé nohy a prohmatal ji. Elora zaťala nehty do mechu pod sebou, neboť noha bolela jako ďas. Když už to vypadalo, že Verien její nohu pustí, prudce jí škubl kotníkem a ten se s tichým lupnutím vrátil na své místo. Elora vyjekla a přikryla si dlaní pusu. To ať jí nedělá!

Jenže překvapením nebylo zdaleka konec. Verien popadl Elořinu sukni a odtrhl jí široký pruh ze spodničky. Ta jen zůstala vyjeveně koukat na své nohy odkryté až ke kolenům. No co to vyvádí? Vždyť… Nezmohla se ale na žádný odpor. Nevypadalo to dokonce, že by onen mladík mínil využít její indispozice, ani ji neokukoval, a tak si nechala v klidu obvázat kotník a teprve poté si sukni shrnula.

"Neočekáváš, že tě nechám jít, že ne?"
Elora jen tiše zavrtěla hlavou. Neočekávala, že ji pustí, a co se týče toho chození, byla si naprosto jista, že teď nedojde vůbec nikam. On to nejspíše tušil. Jinak asi nelze vysvětlit, že si ji přehodil přes rameno a vyrazil směrem k hradu.

Ovšem Verien nebyl tak klidný, jak se zdálo. V jeho hlavě se stále motaly dva názory, jež vypadaly přibližně takto:
Je to Anaefka.
Je hezká a zraněná.
Je to Anaefka!
No, jasně, ale nemůžu jí přece nijak ublížit.
Je to Anaefka, bude nutné ji zavřít.
Houby, to přece nemůžu. Musíme bojovat proti starým hloupým tradicím.
Bojovat proti tradicím? Tím, že zachraňuješ nepřátelské dívky?
Není nepřátelská.
Je to Anaefka!
Já vím!
Takže bude nutné ji zavřít!
Ne!
Ale…
Prostě jí tam nechám, oni si zvyknou.
Všichni lidi si zvyknou? Ha ha ha.

Dva hlásky ve Verienově hlavě na chvíli utichly. Pak se přihlásil třetí, který zjevně v mozku nesídlil ani v oddělení sexuální přitažlivosti, ani v oddělení zažraných předsudků, a tak celkem rozumně navrhl, že by bylo třeba nejdříve zjistit, jestli ta dívčina za to vůbec stojí. Nápad stíhal nápad a Verien se po chvilce potěšeně pousmál. Elořiny "horké chvilky" budou mít nejspíše pokračování.

***

"Ááááááááááááááááughrl!"
Výkřik se rozlehl po celém údolí a ozvěnou se navrátil zpátky k vodopádu a jezeru, od kterého vzešel. Stařík se usmál a usedl na kámen u vody. Po chvíli se nad hladinou objevil i původce výkřiku - nebo spíše původkyně - Ean.

"Zatracená práce! Ble! Mám vodu v botách!"
postěžovala si okolnímu světu a pokoušela se doplácat ke břehu, aniž by si při tom kopala do meče. Pak se zarazila. Na břehu seděl nějaký starý muž, pozoroval ji a usmíval se.
"Ehm, hezký den."
"I tobě, Ean."
Dívka se už ani nezeptala, odkud zná její jméno. Překvapilo ji ovšem, když stařík vstal a podal jí zcela suché šaty a boty. Inu, zdá se, že byla opět jediná, kdo nevěděla, co se s ní stane. Uchopila šaty a tázavě se na muže zahleděla.
"Myslíte, že…"
pak si všimla nedalekého hustého křoví a zamířila k němu, aniž by dopověděla větu. Ani si nevšimla, že stařík spokojeně kývl.

***

"Vypadá to, že už se probírá."
"No konečně. Ještě že má tak tvrdou hlavu, když s ní naráží do skal, které potká."
"Ale drahý, třeba jí neviděl."
"Ta skála měří na všechny strany tak dvacet metrů, jak si jí asi mohl nevšimnout?!"
"Vždyť si přeci postřehl, že se objevil odnikud. A nekřič, bude ho bolet hlava ještě více, než je nutné."
"No, dobrá, drahoušku. Co kdybys ho ale na chvilku nechala a šla už vařit ten oběd? Mám hlad jako vlk."
"No jistě, jídlo je ti přednější než ten zraněný mladík."
"Nic mu není a neuteče ti. Já mám ale opravdu hlad!"
Calair opatrně otevřel oko. Napřed uviděl stropní trámy a pak vrchní polovinu nějaké krásné ženy, jak se na něj starostlivě dívá. To stálo za to otevřít i to druhé oko. Jenže pak dívka zmizela a místo ní se objevila vrchní polovina nějakého namakaného muže. Calair zase oči zavřel.
"Tak vstávat, chlape. Nemůžeš tady přeci ležet celý den!"

***

"Vstávej!"
"Eghrmpf…chrrrrrr."
"Hej! Probuď se!"
"Chrps… Přístav v dohledu, sundejte mě…apsss, chrrrrr."
Nezdálo se, že by se Falešný Vous nechal dobrovolně vzbudit, a tak se Geirn rozhodl trochu mu pomoci. Ucpal odtok vany, u které Falešný Vous usnul, roztočil kohoutek se studenou vodou a Vouse do ní hodil.
"Áááá, potápíme se!" zařval Vous a začal sebou prudce házet. "Pómóc! Já neumím…eh?" Zoufalé oči tonoucího se zastavily na Geirnově hlavě. Za chvíli hlavě za nimi došlo, co se děje.
"Co to děláš? Ta voda je studená!" zařvala a spolu se zbytkem těla vyskočila z vany.
"Ber to jako probuzení a ranní očistu najednou." zachechtal se Geirn. Falešný Vous se na něj jen zuřivě díval, ale zdálo se, že to drakovi nevadí.
"Nepůjdeš se se mnou projít?" otázal se. Vous na něj hodil další ze zuřivých pohledů.
"No dobrá, kdybys mě náhodou hledal, jdu si zaplavat do fontány s tou vybuchující vodou. Tak se zatím měj." Geirn se měl k odchodu, ale kouzelník ho zastavil. Slova "vybuchující voda" na něj měla zcela předpokladatelný vliv - přitahovala ho.
"Myslím, že s tebou přeci jen půjdu," zamumlal, "potřebuju se taky trochu protáhnout."
Geirn se jen pro sebe vědoucně usmál a vyrazil na cestu s Vousem v patách.

Kouzelník a drak pomalu ťapkali lesem. První z nich se jen tak vlekl, protože nerad chodil, a tomu druhému moc chození nešlo, jelikož byl přizpůsoben k létání. Jenže létejte si v lese.

Brzy uslyšeli šum vody. Prodrali se mezi posledními stromy a oba zůstali stát na okraji mýtiny. Geirn neviděl fontánu poprvé, ale stejně stanul bez dechu. Uprostřed kruhu širokého alespoň kilometr vystřikoval do výše hlavní pramen jasnou a třpytivou vodu z hlubin země. Všude okolo voda bublala, pěnila a vyskakovala vzhůru a vzhůru, ale 670 stopám hlavního pramene se stejně rovnat nemohla. A všechny ty vodní víry, skluzavky a vodotrysky prosvicovalo slunce a dodávalo jim tak všechny barvy duhy. Těžko lze popsat celou tu nádheru, ale pokud ještě řeknu, že i Falešný Vous před ní stál hezkou chvíli neschopen slova, musí vám být jasné, že to už stálo za to.

Kouzelník stále jako hypnotizován došel k fontáně o velikosti slušného jezera a opatrně omočil ruku ve vodě. Chvilku na ni beze slova zíral, pak vykřikl
"JOHOHO"
a skočil dovnitř. Voda ho popadla a vynesla nahoru, až téměř do oblak, a pak zas dolů jako po obří skluzavce. Vous se smál a brzy zmizel z dohledu.
"A ty neumíš plavat, jo?" zeptal se Geirn sám pro sebe a usmál se. Na tohle se opravdu těšil. Vzlétl, radostně zařval a stvořil sám malý vodotrysk, když prudce vlétl do fontány.

Po nějaké době se u fontány objevila Paní. Nahlédla do pěnivé vody a nezbylo jí, než se zasmát. Kouzelník i drak, oba již věkem spadající do období "moudrého stařešiny", si hráli jak malé děti. Výskali, smáli se, sjížděli po vodě sem a tam a cákali na všechny strany. Ta voda dělá divy. Paní se smutně usmála. Jak je to dlouho, co se ona jen tak bavila? V tomhle století určitě ne. Že by v tom minulém? A nebo ještě dříve? Zadívala se na Geirna, který právě proletěl po proudu téměř na samém vrchu fontány a se smíchem zahučel do malého jezírka bublající vody. Zdálo se, že došla k nějakému rozhodnutí. Skopla lehké botky a skočila do fontány. Když po chvíli míjela Geirna, vesele na něj zamávala a se smíchem se nechala hodit do dalšího vodního víru.