LO IV: 63. kapitola Hlavou proti zdi

„Au, Olivere, šlápl jsi mi na nohu,“ prskala jsem, ale přisunula jsem se k němu blíž. Mohla jsem sice lokalizovat zemi, abych si nezvrkla kotník v nějakém výmolu, ale jinak jsem neviděla na krok.
„Promiň, lásko, ale hrozně se pleteš!“
„Tak proč jsme šli v noci? Je mi to na nic, příroda většinou spí!“
„Jindy jsem nemohl.“
„Jo? A co děláš celý dny? Rozprávíš se svým šíleným otcem? Ach, já zapomněla, pořád je koho zabíjet,“ rozčilovala jsem se. Z návštěvy svého tchána jsem se doposud nevzpamatovala.
Povzdychl si a přehodil si mě přes rameno jako obyčejný pytel brambor.
„Co děláš? Nemůžeš mě tahat městem na zádech. Někdo si toho všimne! Olivere!“ Připadala jsem si v té pozici hrozně pokořeně.
Nereagoval. Na nohy mě postavil až u hradeb.
„Dál už nejdu. Předpokládám, že nejsi pako. Pokud je můj předpoklad správný, nejdeme se jen tak procházet při měsíčku nebo testovat mé schopnosti probudit spící stromy.“
Oliver se podíval na vojáka, který měl tuto noc službu u brány. Třeštil na nás oči.
„Máš smůlu, že je tak ukecaná,“ prohlásil Oliver a udeřil vojáka do hlavy. Voják se sesul k zemi.
„Je mrtvý?“ zašeptala jsem.
„Buď to, nebo si nebude nic pamatovat.“
„Někdy mě děsíš,“ vydechla jsem.
„Promiň, zlato, na diplomacii nemáme čas,“ pronesl chraplavým hlasem.
„Eh, tak asi půjdeme. Kam vlastně?“
„Za Stefanem.“
„My dva? Za Stefanem? Ty jsi s ním mluvil?“
„Jo, přesně to jsem udělal,“ vzal mě za loket a táhl mě tmou.
„Ale… Ty? Nechápu to!“
„Došlo mi, že pokud tě mám ochránit, musím jít hlavou proti zdi a dát ti víc moci. A tu budeš mít jedině, pokud se povede ten tvůj nápad s vnitřním odbojem.“
„Takže jsi o tom mluvil se Stefanem,“ vypočítávala jsem. „Ale stejně se mi to nějak nezdá. Proč by ti měl Stefan věřit?“
„Nepotřebuju, aby mi věřil, jen aby se mnou komunikoval, a to si umím zařídit.“
„Ach, byl jsi k němu hrubý!“
Jen něco zamumlal.
„Je starý, měl bys mít trochu úcty,“ plísnila jsem ho.
„Dělám to kvůli tobě, Leno, protože mi na ničem jiném nezáleží, na úctu kašlu.“
Už jsme byli u lesa, postrčil mě dopředu.
Mezi stromy stál Stefan. Když spatřil Olivera, zarazil se, ale vydal se odhodlaně k nám.
„Stefane,“ kývla jsem na pozdrav. „Můžeš mi aspoň ty říct, co se tady děje? Co se děje s ním?“ Ukázala jsem na Olivera.
„Jestli jsem ho dobře pochopil, rozhodl se nám pomoct.“
„Oh,“ povytáhla jsem obočí a čekala, co dalšího se dozvím. „Přejdi k věci.“
„Fajn, o všem tě bude informovat Lesan, Oliver ho najme jako tvého osobního sluhu. Dáme se do toho tvého nápadu. Naplno.“
„Jasně. Nemohl mi to říct Oliver? Musel mě tahat po nocích a zabíjet při tom lidi?“
„Zabíjel lidi? Zabíjíš na každém kroku!“ otočil se na Olivera.
„Zabiju vás,“ prohlásil Oliver. Chytl Stefana pod krkem a přitiskl ho ke stromu.
„Ne, Olivere, nedělej to!“ prosila jsem ho, ale měla jsem strach. V očích mu plál hněv.
„Proč ne, Leno? Možná by se všechno vyřešilo! Neponoukal by tě ke vzpouře. Richard by na mě netlačil. Řekni mi jediný důvod, proč ho nezabít!“
„Je to otec tvé matky.“