Anaefové II- 7. kapitola

Falešný Vous si užíval. Přímo zářil! Voda ve fontáně totiž nebyla jen tak obyčejnou vodou, a tak podporovala Vousovu již dost silnou stránku, totiž tu, která se neustále bavila. Sjížděl po vodě sem a tam, vždy zamával na Geirna nebo Paní, když je uviděl, a vůbec si to užíval. Zdálo se, že voda rozdává dobrou náladu, a to i těm, kteří ji vůbec nepotřebují. I když, to dělá každá.

Voda ho nakonec po několika hodinách juchání opatrně vyložila na břehu, Vous si jen utrhl z vedlestojícího stromu nějaké zajímavě zbarvené ovoce a vydal se na prohlídku. Nikdo z těch dvou ho nenásledoval.

Kouzelník se pomalu blížil k moři. Když tu zaslechl podezřelé kroky, a tak se zastavil. I kroky utichly. Když už se Vousovi zdálo, že se mu to jen zdálo, zaslechl zvuk připomínající zavibrování tětivy luku. To se mu opravdu nezdálo. Opatrně pátral zrakem mezi stromy, ale nikoho neviděl. I přesto náhle zasvištěl šíp a Falešný Vous se udiveně zahleděl na konec šípu s pery, který mu trčel z hrudi. Když si uvědomil, co vidí, ztratil vědomí.

***

Geirnovi trvalo dlouhou dobu, než si všiml, že Falešný Vous zmizel. Nijak ho to ale neznervózňovalo, a tak se dál vozil po vodě, než se mu začalo zdát, že až vyleze ven, bude se pokoušet znovu létat bez křídel. Opatrně vypadl z fontány a oklepal se. Nakonec roztáhl křídla a opatrně se rozletěl. Cítil, že si potřebuje popovídat, a to s někým, kdo je jeho druhu a kdo mu bude rozhodně rozumět a kdo bude vědět více než on. Takový tvor existoval jen jeden. Seliven.

Kdybyste hledali někoho, kdo by vám dokázal odpovědět úplně na všechno, kdybyste hledali někoho, kdo je moudřejší než všichni ostatní dohromady, kdybyste hledali někoho, kdo je starý téměř tolik jako svět, kdybyste hledali někoho, kdo je daleko větší než vy ve všech směrech a kdybyste hledali někoho, kdo je prostě dokonalý, odpovídal by tomu jen Seliven. Je to totiž drak. Nejstarší a nejmoudřejší. A taky největší. Draci na Putujícím jsou asi tak velcí jako člověk, když roztáhnou křídla, jenže Seliven není normální drak. Na různých obrázcích a na různých popisech můžete narazit na draky, vedle kterých člověk vypadá jako malý a bezpodstatný kamínek. Asi tak vypadal Geirn vedle Selivena. Jako kdyby se tomu druhému právě narodilo mládě. Ale ačkoli byste řekli, že spolu nemohou mít nic společného, dělilo je jen zanedbatelné (v dračím smyslu) množství let.

"Vítej, Geirne."
"Rád tě vidím, Selivene."
Nezdálo by se to jako rozhovor dvou nejstarších stvoření na putujících, ale jim na tom nezáleželo. Nic jiného si říci nepotřebovali.

Mnoho tvorů na Putujícím se dohadovalo, proč je Seliven tak obrovský. Byli snad dříve draci takhle velcí? Jenže, proč pak je tak velký jen jeden? Nikdo z nich netušil pravou odpověď. Bylo to totiž pohodlné. Vidíte daleko, rychleji létáte a ostatní k vám chovají jistou úctu, i když vychází hlavně z toho, že k němu vzhlížíte od jeho kolen. Prostě dokonalý stav.

***

I Paní vydržela ve vodě velice dlouho. Když pak vylezla ven, každý by poznal změnu. Vypadalo to, že voda z Paní smyla všechen stres. Měla totiž teď rozpuštěné a rozevláté vlasy, stejně tak i rozevláté roucho, a to i když bylo bezvětří, a na hlavě šla zahlédnout úzká zlatá čelenka spletená ze tří zlatých proutků. Jako kdyby se to, co je uvnitř, pomalu dralo nahoru. A byla suchá. Ne, to není vtip! Vylezla z fontány, tak by z ní měla voda jen crčet, ale ona to z jistého důvodu neudělala. Tedy, ona by to udělala, vodě je jedno, koho namočí,ale za tohle malé kouzlo mohla magie, která si úzkostlivě chrání svoji nositelku, jenž jí to pro jednou dovolila.

***

Calair si pomalu začal zvykat. Šlo to ale jen velice pomalu. Batail, to byl ten muž, který nahradil tu nádhernou ženu v jeho obzoru, byl totiž dost tvrdý, alespoň co se týče výcviku. Zdálo se, že má úkol jasně zadaný, a to naučit Calaira všechno, co by kdy mohl potřebovat v obraně kohokoliv a čehokoliv.

Celou tu dobu mu zpříjemňovala jen jedna osoba, Batailova mladá a krásná žena, která mu vždy přinesla talíř vrchovatě naložený nějakým dobrým jídlem a nějaké bylinky na všechny ty pohmožděniny, odřeniny, na natažené svaly a na další věci, které si stihl během tréninku udělat. Nedalo by se říci, že byl nějak levý, ve vesnici se naučil s mečem obstojně zacházet jako ostatní mladíci a nic jiného zatím nepotřeboval, ale Batail se s ničím nepáral. Učil ho bojovat mečem, dýkami, nožem, střílet z luku, jezdit na koni v polohách, o kterých by si Calair dříve pomyslel, že jsou nemožné, zároveň ho učil všem možným technikám plížení, přepadávání, úniků a úprků a, samozřejmě, při tom všem dbal, aby se Calairovi postupně zvyšovala fyzická kondice. Učil ho to všechno najednou a nijak polovičatě, takže se dalo očekávat, že až bude výcvik dokončen, Calair bude naprostým a neporazitelným mistrem. Všechno tohle brzké vstávání, pozdní usínání a ta spousta pohybu mělo zatím jeden očekávatelný výsledek - takhle převálcovaný se ještě Calair v životě necítil. Nezbýval mu ani čas na to, aby myslel na cokoliv a kohokoliv.

***

Zelená kapalina se dala do bublání. Pomalu stoupala po stěnách křivule, házela zelené odlesky napravo a nalevo a zdálo se, že se pomalu rozhlížela, ale nikdo se nechystal její postup zastavit. Nakonec tedy potěšeně vybublala až k hrdlu baňky, vytekla - a - vybuchla. Sklo se rozlétlo všude okolo následováno různobarevnými chuchvalci podivné hmoty. Některé z nich přistály na okolních stromech a pokoušely se odplazit pryč. Celý palouk i jeho vybavení se zdálo zdemolované. Všechny možné hmoty různých barev, skupenství a hustot byly promíchány a některé syčely. Celkově prostor vypadal mrtvý. Náhle se ale cosi pohnulo za jedním převrženým stolem. Zpoza něj vykoukla jakási hlava v helmě, jež se zdála kombinací svářečské a motorkářské, a opatrně se rozhlédla po okolí.
"No jistě, to jsem si mohl myslet."
zabrblala si pro sebe. Už už se její majitel chystal vylézt zpoza stolu, když tu jedna syčící hmota vybuchla a začala hořet, následována těmi ostatními. Hlava zmizela. Na mýtině se objevil oblak hustého kouře, jímž prošlehávaly občasné výbuchy. Zpoza stolu se ozvalo kašlání. Nakonec odtamtud vyrazila jakási zahalená postava a skočila po šňůře, visící z jednoho stromu. Na palouk se snesl hustý déšť, který s jistými obtížemi smyl tu spoušť z trávy i stromů.
"Ještě že jsem postavil tenhle skvělý systém." pochválila si postava a sundala si helmu, takže se ukázala totožnost jejího majitele. "Ty knihy jsou nakonec docela užitečné. Inspirující!"

Samozřejmě to byl Joty. Po prvních několika pokusech, kdy se pak marně snažil celý palouk uhasit, se rozhodl, že si přeci jenom nějakou tu knihu přečte. Opravdu se v mnohém poučil, takže zasvětil několik hodin práci, která sice neměla ani minimální šanci vybuchnout, a tudíž nebyla příliš zajímavá, ale pomáhala mu uklidit nepořádek po zajímavých a vybuchujících pokusech. Onen skvělý "systém" se skládal ze spousty trubek, hadiček a rozprašovadel a obsahoval rybník s vodou a nádrž na všechny ty hořlaviny a výbušniny, které vyprodukoval. Fungovalo to bezvadně. I přes to měl Joty pocit, že ty stromy okolo jeho pokusné mýtinky musí být nejspíš umělohmotné, vzhledem k tomu, že ještě ani jeden neshořel nebo se nerozpustil.

***

Ani Ean neměla příliš lehký den. Jako Calair i Joty, i ona se vlastně učila. Teď jí ale spíš připadalo, že se učí, jak se učit. Proležela většinu dne v knihách a po ten zbytek se učila pořádně používat to, co dokáže, a dokázat to, co neumí. Mistr, alespoň tak začala říkat onomu starému muži, jí učil, jak co nejlépe využít její schopnosti čtení vlastností a myšlenek a jak co nejlépe OVLIVŇOVAT. Ean tohle všechno dávno uměla a zdálo se jí, že docela dobře, ale nikdy svých schopností nevyužívala. To se teď měnilo. A jí se otevíral před očima celý nový svět. Svět, kde toho dokáže mnohem víc. A aniž to zpozorovala, dostávala se stále hlouběji a hlouběji do nitra magie.