Pirátská povídka (11. část - konec)

Stínem ulic v horní čtvrti se plížily dvě postavy. Jedním z těch dvou Oswald a druhým Zawir.  Zde se na ulici netlačilo spousta uprchlíků, jak tomu bylo v nižších úrovních, ale zato tu občas prošla stráž. 
 
Kapitán Flaundry měl nyní starosti jinde. Spolu se skupinou “věrných,” které sehnal onen muž s krysí tváří se měl pokusit o něco nemožného. Otevřít hlavní brány. No, ten muž s krysí tváří patřil k Zawirovi, jak je Zawir ujistil, a bojoval za stejnou věc, stejně tak ti “věrní”. Oswaldovi však stále vadilo, že netušil, do čeho se to vlastně nechal zatáhnout a pomalu mu docházelo, že je Ryšavec zneužil k uskutečnění nějakých černokabátnických plánů.
Se Zawirem se pomalu dostali až na dohled nějaké poměrně vysoké budovy s kopulí, kde končila ulice.
“Dávej pozor,” zašeptal Zawir a vydal se k budově, když se ujistil, že nikdo není v dohledu. Pak se ponořil do tmy ve velkém klenutém otvoru, který sloužil zřejmě jako hlavní vstup do chrámu. Oswald vešel za ním.
“Z této kaple vede tajná chodba, kterou se dostaneme do podzemí. Je to jeden ze tří vstupů. Další dva jsou v pevnosti. A to na místech, kudy by bylo nemožné se dostat,” vysvětlil Zawir, zatímco jsem si pohrával s paklíčem v brance v mřížoví, které blokovalo vchod do chrámu.
Když jsme byli uvnitř, zamířil Zawir přímo přes hlavní loď svatostánku až ke dvířkám za oltářem. Na oltáři hořela lampa božstva. Potřebovali jsme světlo, tak jsem ji vzal.
Dvířky jsme se dostali do podzemních prostor pod chrámem. Po chvíli hledání jsme se ocitli v místnosti, která byla napolo tesaná ve skále a plná prázdných beden. Pod bednami se v podlaze nacházel poklop s kovaným úchytem a masivním zámkem. Paklíč to vyřešil a my jsme brzy sestupovali po úzkých schůdcích dolů.
V malé chodbičce tesané do skály bylo vlhko a chlad. Prodírání závojem pavučin tomu taky nepřidalo.
“Vypadá to, že tuhle chodbu už věky nikdo nepoužil,”postesknul jsem si ponuře.
Zawir zatím cosi provedl a kolem nás se rozlilo světlo přicházející z neznámého zdroje.
“To je dobré znamení,” odtušil a uchechtl se. Dalšího vysvětlení jsem se nedočkal.
Pak černokabátník odkudsi vytáhl plánek a chvíli do něj hleděl. Na dalším rozcestí jsme se dali vpravo. Cesta nás vedla jakoby stále hlouběji a hlouběji.
Po chvíli jsem našel odvahu zeptat se: “Co tady vlastně hledáme?”
Černokabátník se ušklíbl: “No přece artefakt, který nám pomůže ovládnout svět.”
“Vážně? A komu nám? Myslíš tím černokabátníky?” dodal jsem si odvahu.
“Ne, myslím tím všechny, co jdou s námi, tedy i piráty,” zasyčel Zawir.
“No, to já myslel, že to vy jdete s námi, ne my s vámi,”
“Ty chytráku, dělej, co ti přikázal Ryšavec a dočkáš se bohatství, o kterém se ti ani nesnilo!” řekl popuzeně a hnal mě rychlým krokem kupředu.
Mezitím, co jsem přemýšlel, jak ho zabít, kdyby nebylo vyhnutí, dostali jsme se na křižovatku. Zde se proti nám z chodby vyhrnula podivná postava seschlého člověka s šedou kůží a potrhanými hadrami.

"Ruuaar..." zařvalo to a vrhlo se to na mě. 
Vytasil jsem šavli a pustil se do něj. On na mě však doslova naběhl a nezastavila jej ani napřažená čepel. Ta mu projela seschlým tělem a on ji uchopil pevně oběma rukama a vytrhl mi ji. 
K mému překvapení mě cosi těžkého srazilo k zemi a chodbu na okamžik ozářilo oslňující světlo. Když jsem se zvedl, z vyschlého muže zbývaly jen ohořelé kosti.
“Nějaká hlídací kreatura, bude se jich tu asi potloukat víc...” zamumlal Zawir.
Než jsme došli k schovaným dveřím, podařilo se nám zabít ještě dvě podobné stvůry. U skrytých dveří pak Zawir udělal nějaké kouzlo a ony se objevily.
“Ustup, hlupáku, tyhle dveře nesvede otevřít jen tak nějaký budižkničemu!"
Jakmile se černokabátník dveří dotkl, ony se zozpraskaly a pak rozpadly na stovky malých kousků.
A my se protáhli dovnitř. Do dalšího systému chodeb, které nás zavedly hluboko pod horu. Dlouho jsme tam bloudili, protože Zawirův plánek zdá se neobsahoval vše. Zabili jsme několik příšer, které nám stáli v cestě a sami se málem nechali zabít pastmi. Ještě, že tu byl Zawir a jeho temná magie.
 A pak jsme konečně stanuli na konci cesty. Hluboko u kořenů hory byl v kameni vytesán velký sál plný sloupů a na jeho konci socha válečníka v plné plátové zbroji s obouručním mečem. 
"Tak jsme konečně tady," pravil Zawir pln vzrušení a došel až k tajemné soše. "Sem se nikdo neodvážil už stovky let. Hrobka slavného válečníka Thorlama Orlího pařátu. To on nechal vystavět tuhle tvrz. Ha, ale nikdo doopravdy neví, co je v této hrobce nejcenější. Všichni si myslí, že je to ten meč."
Pak došel za sochu a ozvala se rána a vyvalila se oblaka prachu z nichž vyletěl překrásný mithrilový meč zdobený drahokamy a zabodl se do skalnaté podlahy kousek ode mě. Jen jsem nevěřícně stál.
"Bezcenná tretka," ozvalo se z oblaku dýmu. "Zato tohle, ano... je to tady."
Za mečem letělo mumifikované tělo, které se při dopadu zkroutilo do krkolomné polohy.
"Všichni ten náhrdelník považovali za krásný... ale ve skutečnosti je nejen krásný," objevil se Zawir, bez jediného zrnka prachu na svém oděvu. Před svým obličejem držel náhrdelník - křišťálovou slzu na stříbrném provázku. "Ve skutečnosti, tento náhrdelník ZNAMENÁ MOC!" zařval na celou síň a rozchechtal se. Po cestě ještě kopl do mumie, která ležela na podlaze.
"Pojď, musíme se teď co nejrychleji dostat z těchto pohřebních komor." 
A tak jsme se zase vraceli. Tentokrát cesta proběhla klidněji. Jen dvakrát jsme zabloudili. Pak jsme se zase vynořili v prostorech chrámu. Náhrdelník nám celou dobu svítil bílým světlem.
"Tak," pravil Zawir, když jsme se ocitli ve skladišti v chrámu. "Teď už..," ale nestačil to doříct. Tam kde má člověk srdce mu trčel jílec dýky.Skácel se na zem. Chudák. To jeho kouzlení mu bylo nakonec proti obyčejné oceli k ničemu.
Vytáhl jsem svoji dýku z jeho hrudi a pro jistotu mu ještě podřízl hrdlo. Neměl mě tak štvát. A navíc, takový náhrdelník s kouzelnými vlastnostmi může mít velkou cenu. Prodám ho a koupím si slušný dům někde ve vnitrozemí, kde mě nikdy nenajdou. Teď jenom sehnatt Flaundryho a dostat se odsud. Ti černokabátníci už se pirátům naporoučeli dost. A Ryšavce ať vezme čert.

Vyplížil jsem se z chrámu. Venku mě však čekalo překvapení. Město bylo v plamenech. Všude pobíhali a řičeli lidé. Avšak skupinka několika vojáků v kyrysech doprovázená muži v rudých róbách zdobených plameny nevypadala neorganizovaně. Taktak jsem se skryl v davu tísnícím se na ulici pod hořící budovou. Chrámová střecha taky plála plamenem, ale ten už pohasínal... vojáci vpadli do chrámu. Nějak se o nás museli dozvědět.
Zamířil jsem k onomu domu, kde bydlel ten krysí mužík. Pustil mě dovnitř a ptal se, kde je Zawir a jestli to máme. Řekl jsem mu, že zvolil jinou cestu, a že to má. Zeptal jsem se mužíka, jestli už se nevrátil Flaundry. Řekl, že ještě ne. Pak začal vykládat něco o tom, že má štěstí, že má břidlicovou střechu, že polovinu horního města poničil ohnivý déšť a na tvrz udeřil roj meteorů. Už jsem ho neposlouchal. Zaříz jsem ho i jeho služebníka a vytratil se na ulici do zmatku. Kde je jen ten Flaundry? Však on si cestu k lodím najde. Jak si ji ale najdu já sám?

Temur přecházel po palubě lodi. Byly to už dvě noci, kdy ti zatracení černokabátníci ozářili oblohu ohněm. Co sakra plánují? Že by doopravdy chtěli dobýt tu pevnost, kterou nikdo předtím nedobyl? Temur sám osobně by už nejradši byl pryč. Když tu se po lávce ozvaly kroky. Někdo očividně prošel kolem stráží. Co by se však Temur zajímal o někoho, kdo prošel kolem stráží... prostě prošel, stráž jej poznala a je to hotovo.
"Temure?" ozval se známý hlas.
"Ty? Oswalde? Co tu u všech rohatejch děláš? Kde je Flaundry?"
"Nachystej loď k odplutí Temure. Flaundry je mrtvej. Pokud chceme být mrtví taky, tak tady zůstanem. Flaundryho zabili v pevnosti vojáci. Můžou za to ale stejně černokabátníci, vyslali nás na sebevražednou misi. Musíme odsuď zdrhnout. Ryšavec je úplně mimo, ovládaj ho oni. My jsme kruci piráti ne? Kdo nás má co posílat na smrt, když sami nechcem? Už nebudu otrokem těch pekelníků!"
"Počkej Oswalde, ale já to něják dobře nechápu..."
"Prostě to udělej, po čase se ti to srovná," odsekl jsem mu a doufal, že vykoná, co jsem mu řekl. Nakonec se rozeběhl vyplnit mé rozkazy.
"Jo, a Temure? Kde je ta holka, ta Ailen?"
"Ta je tady, ubytovala se v kapitánské kajutě a nikdo ji odtud nedokázal dostat!" pobouřeně zašeptal a odešel zhánět posádku.
Vydal jsem se do kapitánské kajuty. Ailen už spala, měla zamčeno. Tak jsem ji probudil.
"Odteď jsi moje, kapitán je po smrti." Na tuhle novinku zareagovala vcelku lhostejně. Těžko mi však v jejích očích mohl uniknout zvláštní plamínek.
"Co se děje?" otázala se, když se na palubě ozvalo dupání, jak se posádka dávala do práce.
"Odjíždíme. Víš, a teď jsi jenom má. A já si s tebou budu dělat, co budu chtít. Možná jednou budeš mojí ženou."
"Jistěže..." řekla s jistým škádlivým vzdorem, v očích se objevil zase ten zvláštní plamínek.
Loď už se ale dávala do pohybu. Vyšli jsme se podívat na palubu. Přístav plný ožralých pirátů ani nezaujalo, když se jedna loď ztratila z kotviště a zmizela v temnotě na moři.
Temur jen nahlásil: "Pár chlapů, ehm... teda docela dost bylo ve městě. Ty jsem nesehnal."
No, co se dá dělat. Zvládne se to i bez nich. Vrátili jsme se s Ailen do kapitánské kajuty. Tam si všimla mé krvavé řezné rány na paži,
"Kde sis to prosímtě udělal?"
"Ale to nic..."
Ailen na mě vrhla svůj zamyšlený pohled: "A kde jsi vlastně celou dobu byl a co tak tajného jsi dělal?"
Jen jsem se zachechtal: "Tak to ti holka povím někdy příště."
"Tak dobře, nech si svoje tajemství. Vidím, že jsi unavený. Mám ti připravit bylinkový čaj? Bude se ti po něm dobře spát a rána se vbrzku zhojí."
"Vlastně máš pravdu, jsem unavený," zívl jsem. Víš co, půjdu si lehnout do své kajuty, přines mi ten čaj tam, ale rychle než usnu. "Potřebuju hluboký spánek."

Ráno se loď houpala již daleko na vlnách oceánu.

***

Temur zaklepal na Oswadovu kajutu: "Hej, Oswalde, vstávat... seš teď novej kapitán, tak sakra nemůžeš zanedbávat svý povinnosti!"
Z kajuty se však nic neozvalo. Temur otevřel.
Oswald ležel na své pryčně. "Ty spáči jeden..." žduchl do ležícího Temur. Oswald nereagoval. Byl totiž mrtvý.
Ailen tvrdila, že jej nejspíše zabil čepelový jed, všimla si totiž včera ošklivé zarudlé rány, kterou měl na těle. A skutečně se na rameni našla zhnisaná rána. Všechny toto tvrzení uspokojilo.
 Odpoledne pak jeho tělo hodili do vody. Temur si vzal krátkou řeč. Nikdo však tuto ztrátu moc dlouho neoplakával. Piráti byli zvyklí. 

Vyvstala však otázka, kdo bude kapitánem. Teoreticky by jím mohl být Temur, pro svůj věk a zásluhy. Jenže Temur nechtěl. "Nechci, jsme moc starej, hele zvolte si někoho jinýho a nechte mě napokoji."
"Já budu kapitán!" ozval se ženský hlas.
"Ty?! Ha, ha, ha... vždyť jsi otrokyně, tos mě teda pobavila, no a komu teď vlastně patříš? Hej?" zasmál se Temur a sním celá posádka. Tak dobrý vtip už dlouho neslyšeli.
Ailen se však zatvrdila: "Ty starej blbej dědku, myslíš, že si s váma jako nedokážu poradit nebo co? Jeden můj vzdálenej příbuznej býval námořník. Mám to v krvi. Takovou smečku parchantů jako jste vy zvládnu levou zadní..."
Několik pirátů se přestalo smát. Někdo navrhl: "Podíváme se, co má pod sukní..." a všichni se zase rozchechtali.
 Ailen vzala do ruky lehký samostříl a namířila jej na dav. Sama stála na stupínku na zádi. "Tahle šipka je otrávená. Ten koho jí trefím, tak ten okamžitě zdechne. A navíc, jeden můj kumpán stojí dole u sudů s pryskyřicí a když se brzy nevrátím, tak je zapálí." 
Posádka ztichla.

"Co čumíte holoto. A teď do práce. Rychle odsud, poplujem na sever, tam kde není válka. V Gharu doplníme posádku a jelikož je celé říšské loďsvo tady, tam nebude nikdo kdo by chránil obchod. Nacpem si kapsy zlaťáky..."

***

Oswaldovo tělo pomalu klesalo dolů do hlubin oceánu. Na krku se mu cosi třpytilo. Byl to hezký přívěšek. Přívěšek ve tvaru slzy vyrobený snad z křišťálu.
Kolem proplouvala ryba, byla to malá masožravá ryba, která si chtěla tohle cosi nového očichat. Třeba je to k jídlu. Rychle... než přijdou nenasytní větší kámoši. Zrovna zřejmě uznala, že je to k snědku a rozhodla se Oswaldovi ukosnout špičku nosu. Mrtvola jen bezmocně valila bulvy.
Ale pak mrkla.

KONEC