Kapitola prvni - Probuzení, poznání, přelom

Moje jméno je Glorie Craven. Narodila jsem se 25 srpna roku 1743 v malém městě jménem Valencie. Když mi bylo 16let ,do naší vesnice přišel mor a já jsem byla nucena před ním prchnout, musela jsem opustit svou matku, sestru a tetu. Jiné příbuzné jsem neměla, v naší rodině záhadně umíraly muži. Můj otec zemřel, když mi bylo sedm let. Svého otce jsem neměla nikdy ráda, vzpomínky už jsou bledé ale dodnes když si na něj vzpomenu tak mě přepadne nával paniky. Můj otec mě neměl nikdy rád, tvrdil, že nemůžu být jeho, jelikož v jeho rodině se první rodily chlapci. Krátce nato, co otec zemřel, si moje maminka našla nového manžela a narodila se má sestra. Po svém druhém a v mém srdci jediném otci mám také své příjmení. Můj otec, alespoň ten duševní, se jmenoval Victor Craven a podle něho zdědila i má sestřička jeho jméno, Victoria Craven. Má maminka se jmenovala Danae, a byla to jediná osoba, na kterou se mi dochovaly živé vzpomínky. Asi je tomu tak proto, že jsem s ní měla velmi silné citové pouto a to se neporušilo. A právě v den mích šestnáctých narozenin jsem byla nucena je všechny opustit. Bolelo mě z toho srdce a dlouho trvalo, než jsem se z toho dostala, ale nešlo jinak, mor byl neúprosný a já musela prchnout, alespoň to jsem si namlouvala abych to alespoň nějak překonala. Bohužel, znala jsem se na tolik, že jsem věděla že přijde den kdy tato chabá omluva přestane mít účinek a já se zhroutím, ale to jsem si nemohla teď dovolit, teď ne. Z Valencie jsem prchla do Calais. Calais je velmi malé městečko na severozápadě Francie. Musela jsem nějak začít a tak jsem si našla práci abych se uživila, jelikož nastala krutá doba a nikdo si nechtěl vzít s sobě další krk, měla jsem problém si něco najít.Díky jedné hodné pani se mi to povedlo na jenom panství. Dělala jsem pradlenu. Moc mi to nešlo, ale bylo to, to jediné k čemu mě pustily, časem jsem se zlepšila a začala jsem prát i oblečení svých pánů. Věděla jsem jen, jak se jmenuji, nikdy jsem je neviděla, nesměla jsem, prý si takovou chátrou nebudou kazit zrak. Pán tohoto panství se jmenoval Francis de Kobar a jeho žena se jmenovala Emili. Peníze jsem žádné nedostala, ale alespoň jsem mela co jíst. Během této doby uplynulo šest měsíců a i do tohoto městečka se dostal mor. Tentokrát se mi prchnout nepovedlo. Mor jsem chytila v druhé vlně, ale nikomu jsem to neřekla, dokud jsem mohla tak jsem pracovala, dokud mi síly stačili. Jednoho dne mě horečka přemohla,a když jsem nesla koš s prádlem, už jsem nebyla schopná jej znovu zvednout. Nikdo se neobtěžoval mi zavolat lékaře, a já se jim ani nedivím, všichni se toho moru velmi obávaly, ale takhle se ke mě zachovat neměli. Díky horečce jsem chvílemi ztrácela vědomi a tak jsem se najednou probudila za branami panství, v příkopu kam se házely zbytky a uhinulá zvířata. Sama jsem se pohnout nedokázala, jen jsem čekala až konečně zemřu. A smrt opravdu přišla, tedy tehdy jsem si to alespon myslela. Nic jsem necítila. Pak ale mě pstupně pálilo celé tělo, bylo to jako kdyby mě někdo zapálil, zpočátku jsem si myslela že to je sylou horečky, a že smrt a v mém případě jedinná uleva,již konečně přijde. Velmi jsem se pletla, smrt nepřicházela....Tělem mi proudil ohen jaky jsem neznala, byl nesnesitelný, cítila jsem ho každou bunkou sveho tela, chtela jsem zemřít, křičela jsem at me nekdo zabije, ale nebyla jsem si jista jestly me nekdo slysel nebo zda ta prozba vubec vysla z mich ust. Bolest byla nesnesytelná, už se to nedalo vydržet, a v tom momentu sem cítila na konečcích prstu že tam maličko ohen ustál. Ale přesto to bylo málo, chtěla jsem aby to bylo rychlejší, aby ta bolest ustoupila rychleji, aby ten ohen nekdo uhasil. Po nejaké dobe, pripadalo mi to jako večnost ale nebyla jsem zchopna to pospoudit, ten ohen opravdu ubíral na intenzitě, ale začal sílyt na jednom místě, v mé hrudi. Srdce mi bylo jako o závod a já si byla jista že mi každou chvíly vypoví službu. Srdce to vydrželo velmi douho, ale já jsem zas chtela zemřít. Bolest a ohen v těle jsem již necítila, ale zato se soustředil kolem mého srdce, to vedlo bytvu jež nemohlo vyhrát. Myslela jsem si že své telo jiz necitim proto ze je mrtvé, ze jen srdce jeste bije, ale já jsem se modlila aby jiz dobylo, abych se konečně setkala s Victorii, s maminkou Danae a otcem Victorem. Konečně jsem se dočkala, srdce tu bytvu vzdalo. Ovšem jaký šok pro mě nastal když jsem se probudila. Nechápala jsem jestly jsem mrva a jsem v ráji, ale neměl by snad být ráj krásný?Kolem mě se válely zdechliny a zhnilé ovoce. Tak jsem přece jen naživu, ale jak to, jak to že jsem byla zchopna to přezít, to neni možné. Najednou jsem za sebou uslyšela hlas, tak krásný zvonivý hlas, musel být anděla, ale co by ten tady dělal? Otočila jsem se za tím hlasem.Ach.. vydechla jsem úžasem. Ten anděl byl ještě krásnější než jaký měl hlas. Anděl začal opět mluvit a mě chvíly trvalo než mi došlo že mluví na mě, ale ztihla jsem zachitit co říkal. ,,Pomin, nechtěl jsem tě vylekat Glorie, za to se opravdu omlouvám, a myslím že ti dlužím vysvětlení.‘‘ nechápala jsem....Kdo to může být? Za co se mi omlouvá?Jak zná moje jméno? A co my chce vysvětlovat? Z mého výrazu musel asi patrně vyčíst mojí znatenost a tak zacal opet mluvit, znelo to spíš jako zpev. ,,Promin, zapomel jsem na své vychování, jmenuji se Christien Marcus Black, zbytek ti raději vysvětlím až se převlečeš a odejdeme z tohodle bláta‘‘ Zamračil se a pokynul rukou kolem sebe. Pak mi podal nové šaty a otočil se. V hlavě jsem měla zmatek, ale z nějakého důvodu jsem mu věřila. Christien Marcus Black, to nebylo jméno pro obyčejného člověka. Ale tohle nebyl člověk, tohle musel byt anděl, a tím se všechno vysvětlovalo.Nevým jak dlouho jsme seděly v tom krásném domě, ale spát se mi nechtělo, což ani Marcusovy, to jsem ale později pochopila. Vysvětlil mi kdo ted jsem, a že mě musel přeměni v upírku abych nezemřela. Když mi řekl tuto větu myslela jsem že se zbláznil, radši bych zemřela na místě než zažívat to peklo. Ale byla jsem rada že jsem živá, ikdyž mě velmi mrzelo že už se nikdy neuvidim se sestrickou, maminkou a tatínkem. Marcus měl ovšem jiný názor, podle něj je ještě možnost aby někdo z nich přežil. A tak když jsem odesla do pokoje který mi Marcus poskytl, uvědomila jsem si spoustu věcí. Zaprvé, probudila jsem se z toho príšerného snu v kretém mě pálil oheň. Zadruhé, poznala jsem co jsem zač a proč vůbec žiju, poznala jsem Marcuse. Zatřetí, přelom nastal když mi Marcus vdechl proud naděje že by někdo z mých příbuzných mohl žít. A již teď nejsem sama, je semnou Marcus, a ikdyž je to uplně cizí upír, připadá mi jako kdybych ho znala odjakživa.........