Kapitola druhá - žízeň a touha zabít

Celou noc jsem přemýšlela nad tím co jak v nejblizší době podniknu abych nalezla své příbuzné, tedy pokud jsou vůbec ještě na živu, ale v tomto ohledu jsem věřila Marcusovy. Marcus byl toho názoru, že alespoň někdo z nich přežil. Nevím zda tomu opravdu věřil, nebo to říkal jen, aby mě uchlácholil, ale z nějakého důvodu jsem mu věřila.

Z mého rozjímání mě vyrušil takový divný pocit. Říkala jsem si že je to asi hlad, ale může být hlad takhle silný? Po 25 sekundách jsem si uvědomila, že to není hlad, že mám nepřekonatelnou žízeň, žízeň mě začala absolutně ovládat, myslela jsem jen na to, že jí musím uhasil, že jí celou svou duší chci uhasit, musím ji uhasit, chci, ano chci jí uhasit. Najednou jsem svými instinkty ucítila, že nejsem v místnosti sama. Automaticky jsem se k té hrozbě otočila a začala se bránit. Pak jsem najednou začala přemýšlet nad tím co to dělám, ale ta myšlenka tak jak připlula tak zase odplula. Cítila jsem , že je v mé blízkosti upír, ten pach se mi zdál povědomí ale nevěděla jsem kdo to je a tak jsem stále stála v obrané pozici.Najednou jsem zas uslyšela ten zvonivý hlas anděla. ,,Glorie, glorie poslouchej mě, to jsem já Marcus, vím že si zmatená, ale poslouchej mě, přestaň se bránit. Můžu ti vysvětlit to, co teď cítíš, býval bych ti to vysvětlil dřív, ale nečekal jsem že žízeň v tvém případě přijde tak brzo, vzhledem k tomu jaké máš dary.‘‘ To co říkal mě zaujalo a rozhodla jsem se ho poslouchat, hned jak jsem se tak rozhodla, v té samé setině sekundy, jsem už stála u něj. Na chvíly jsem se zarazila nad tím jak rychlé to bylo. Na to se ho budu muset později zeptat.Mezi tím Marcus pokračoval v řeči. ,,Glorie, jak již víš, jsi upír, sama jsi určitě slyšela jako malá nějaké povídačky o upírech, o tom že sají krev, spí v rakvi a další žvásty. Sama si se již přesvědčila že spát nepotřebuješ, je to kvůli tomu že upíři nespí, ano nediv se , opravdu nikdy nespí. Bohužel to že pijí krev je pravda.‘‘ Nad tímto faktem jsem se zarazila, sáhla jsem si na zuby a opravdu, moje špičáky byly o něco málo větší a ostřejší......Au....,,Opatrně Glorie, upíří zuby jsou ty jediné, které ti mohou poškodit kůži, to si pamatuj, nic a nikdo jiný kromě jiného upíra a jeho zubů tě nemůže zabít.‘‘ Opět jsem se tvářila zmateně, já a že jsem nesmrtelná? Pááání, tak to je ... nenašla jsem slovo které by to dostatečně vystihovalo. ,, Glorie poslouchej mě, je to tak jak to říkám, ty jsi nesmrtelná a už nikdy nezestárněš. Jediný kdo tě může zabít je jiný upír, a nezabije tě jeho jed, ty máš ten samí, zabijí tě jeho zuby, protože on tě s nimi roztrhá na kusy, ale to není konec, aby tě opravdu zabil, musí tě spálit na popel, a to mi věř to je ta nejhorší smrt jakou si dokážeš představit.‘‘ Otřásla jsem se hrůzou, je to opravdu tak zlé? Je to opravdu horší než to co jsem zažila než jsem se přeměnila v upírku? Otřásla jsem ze znovu, ale teď už né ze strachu z takové smrti ale proti že mě přemohla další vlna žízně, už zas sem myslela jen na to že ji musím uhasit, a hrozně moc sem ji chtěla uhasit. . . ,, Glorie, ještě než tě přemůže žízeň úplně, musím ti ještě něco povědět. To že upíři pijí lidskou krev, to jsem ti již řekl. Já takto nežiji, když se upír napije lidské krve postupem času se z něj stává otrok této žízně, musí ji uhasínat pořád a je mu jedno kolik a jakých lidí zabije. Já jsem touto cestou nejprve šel, ale později jsem poznal mého přítele Cedrika který se živil zcela jinak, on a jeho blízcí pijí krev zvířat, mě se dosavadní způsob uhasínání mé žízně nelíbil a jakmile mi Cedrik naskytl tuto možnost, neváhal jsem a vydal jsem se po této cestě. Nyní bych byl rád kdyby jsi mě následovala, bude to trvat sic několik let než plně ovládneš svojí žízeň po lidské krvi, ale je to lepší život, tedy pokud se naše existence dá takto nazvat, než se stát otrokem lidské krve.. ‘‘ Jeho řeč mě zaujala... ,, Není tedy nad čím přemýšlet, půjdu cestou kterou jsi šel ty, nechci abych zabíjela lidi.‘‘ prohlásila jsem téměř okamžitě, není nad čím přemýšlet. Začala jsem opět cítit tu žízeň, ale tentokráte byla silnější, začínala mě přemáhat... ,,Glorie pojď, půjdeme lovit ‘‘ Prohlásil a zplna hrdla se zasmál, i přes tu nesnesitelnou žízeň, pálení v krku, jsem slyšela jak krásný má hlas......Můj první lov se celkem vydařil, ulovila jsem několik jelenů, přičemž jsem si zničila šaty. Marcus měl pro mě připraveny nové, ale já jsem si je brala s výčitkami svědomí, tyto šaty byly karmínově červené, s korzetem a navlékacími rukávy. Byly nádherné, a byly drazší než ty předchozí a právě proto jsem měla ty výčitky, věděla jsem že mi dlouho nevydrží, pravděpodobně do chvíle než půjdu znovu lovit. Když jsem se převlékla našla jsem ve svém pokoji ještě karmínově červené střevíce, byly jako stvořeny pro tyto šaty a měli mojí velikost. Obula jsem si je a šla jsem za Marcusem. Když jsem došla do knihovny Marcus četl nějakou knihu, když mě ovšem spatřil zůstal stát a chvíli se ani nehýbal, jen stál jako socha. ,, Glorie, vypadáš úchvatně‘‘ Říkala jsem si, že si ze mě dělá legraci, pokud si pamatuji na své lidské vzpomínky, nebyla jsem příliš krásná, ani hezká, byla jsem velmi obyčejná. ,,Ty mi nevěříš, že Glorie?‘‘ zasmál se a pokynul mi ať se otočím. Nechápala jsem proč to chce, ale udělala jsem tak. To , lépe řečeno koho jsem v tu chvíli spatřila..... ne to jsem nemohla být já....naproti mě bylo zrcadlo, a v tom zrcadle byl odraz nějaké krásky. Měla na sobě ty samé šaty co já, ty samé boty, ale byla krásná, měla takovou zvláštní barvu vlasu, takovou černo hnědou. Vlasy jí sahaly do půly zad a její tvář byla bledá. Byla nádherná. Marcus si stoupl za mě a chytl mě za pas. ,,Vidíš že jsi nádherná, vidíš že ti nelžu.‘‘ tu druhou část věty mi zašeptal do ucha, až jsem se otřásla. Najednou mnou projel šok, utekla jsem do pokoje a zastavila jsem se až u okna. Marcus ze mě neudělal upírku proto, abych přežila, ale on si mě stvořil pro sebe, jako svou družku. Musela jsem co nejrychleji utéct, zas utéct, proč musím poslední dobou stále utíkat? Ale tentokráte jsem musela utéct, Marcus byl ... byl to muj přítel, nemilovala jsem ho, nikdy bych ho nemohla milovat. Najednou jsem si vzpoměla s jakou vážností mi popisoval jak je možno zabít upíra a dostala jsem strach, strach že mě zabije.... Musím utéct....Najednou stál Marcus vedle mě. ,, Co se děje Glorie?Stalo se něco?‘‘ Díval se na mě, ale na jeho výrazu bylo patrno, že si je zcela vědom toho co se děje a co mi došlo. Musím lhát, musím mu zalhat, použít to jak teď vypadám, musím ho donutit aby odešel z tohoto pokoje abych mohla utéct. ,, Promin Marcusi, přepadla mě hrozná žízeň a já jsem se bála že bych na tebe zase zautočila‘‘zatvářila jsem se, jako že jsem v rozpacích. Pane bože co mu to vykládám, vždyť mu musí být jasné, že je to blbost. Hrozně jsem si přála abych mohla vědět co si myslí....Instinktivně jsem k němu natáhla ruku abych se ho dotkla na projev přátelství. V moment kdy jsem se ho dotkla jsem slyšela jeho hlas, ale když jsem se podívala na jeho obličej nic neříkal. A najednou mi to došlo, já jsem slyšela jeho myšlenky a předtím když mi šeptal do ucha tak to že si mě stvořil pro sebe mi nedošlo samo o sobě, to on na to myslel abych se to nedozvěděla a protože se mě dotýkal, tak jsem ho slyšela....Teď myslel na to co se děje a jestli my to nedošlo. ,, Ehm, Marcusi, asi bych měla jít na lov, mám žízeň a nechci to podceňovat.‘‘ Prohlásila jsem a honem jsem přemýšlela jak dál... ,, No tak dobře, tak tedy půjdeme na lov‘‘ konstatoval a usmál se na mě ,,Víš já bych nerada zničila i tyhle šaty, počkej na mě v knihovně, já se převléknu a půjdeme, ano?‘‘ Opět jsem se zasmála a zjistila jsem že když se snažím mám stejně tak krásný hlas jako on... ,,Dobře, tak tedy v knihovně‘‘ otočil se a odešel. Rychle jsem běžela ke skřínce a tam jsem našla obyčejnější šaty a boty, rychle jsem se převlékla a přezula a také jsem našla velkou kabelu, jak příhodné napadlo mě. Do kabely jsem dala ty karmínové šaty, boty a nějaké šperky. Běžela jsem k oknu a bezmyšlenkovitě jsem z něj skočila. Okno bylo dobrých osm a půl metrů nad zemí ale já jsem dopadla jako kdybych skákala z jednoho metru. No o tom budu přemýšlet později. Dala jsem se do běhu. Instinkt mi zas napověděl že je za mnou upír, že za mnou běží, a podle pachu jsem věděla že je to Marcus.... Ja jsem ale byla rychlejší, a věděla jsem proč, jak mi Marcus pověděl hned první noc, jelikoš jsem novorozená tak budu asi tak rok o hodně rychlejší a silnější než ostatní upíři, toho musím využít.. Marcus se zastavil, ale zavolal mím směrem ,,Glorie, já si tě najdu, přijde den kdy se opět setkáme a ty už nebudeš tak silná aby jsi mi utekla.‘‘ Vnitřně mnou projel mráz......několik dní jsem běžela až jsem doběhla na místo které mi bylo povědomé... ano byla to Valencie, místo kde jsem se narodila. Bylo to tu jiné, nebyly tu žádní lidé, tak jsem se soustředila na své vzpomínky že jsem ani nevnímala svou obrovskou žízeň. Vydala jsem se na hřbitov. Šla jsem hrob po hrobě, a pak jsem je našla. Hrob mé maminky Danae a mého tatínka Victora. Hrob mé sestřičky Victorie zde nebyl, to ovšem neznamenalo, že je naživu. Zasáhl mě nával smutku.....moji milovaní rodiče jsou mrtvy a moje sestra pravděpodobně také. Cítila jsem jak se mě zmocňuje zuřivost, jak mi mohl Marcus lhát? Jak to mohl udělat? A najednou jsem věděla že jeho slova se splní, ale opačně. Nepřijde den kdy on si mě najde a kdy já nebudu dost silná na to abych mu utekla. Přijde den kdy já si ho najdu a bude to brzy a já budu stále novorozená a on nebude mít sílu na to aby mi uprchl. A já? Já ho zabiju za to, že mi lhal od první chvíle kdy jsem se vzbudila jako upírka. Zmocnila se mě ještě větší zuřivost a žízeň...Musím jít na lov. Šla jsem lovit do nedalekého lesíka. Stopovala jsem dalšího jelena a v tu chvíli jsem ucítila tu nejsladší vůni jakou jsem kdy cítila. Ta vůně mě volala ,,Pojď si pro mě pojď.......‘‘ bez rozmyslu jsem začala stopovat toho člověka, zahlédla jsem ho v dálce. V tu chvíli jsem se přestala ovládat a vzala jsem si toho člověka aby uhasila tu žízeň. Ta agonie přešla až když jsem ho úplně vysála, až když mi přestal tak vonět. A já věděla, že jsem udělala něco zlého, že se zemně stane zvíře lačné jen po krvi... Dostala jsem další záchvat vzteku, ale začala jsem sama nad sebou přemýšlet. Přemýšlela jsem na tím od kdy jsem tak agresivní, vždyť jsem taková nikdy nebyla. Došla jsem k tomu názoru že to je proto, že toužím celou svou myslí po tom, abych zabila Marcuse. A v tu chvíli jsem se uklidnila, věděla jsem, že se tak stane..........Marcus to má od dneška spočítané a neuplyne ani rok a já budu mít klid......snad.....