Lovci

Třííísk. Leknutím celá nadskočím. Co to bylo? Podívám se na hodiny na nočním stolku, dvě hodiny ráno. Třeba se mi to jen zdálo. Chvíli nehnutě ležím, ale už se nic neozve. Přesto nevěřím, že se mi to zdálo. Vylezu s postele, nazuju papuče a přehodím přes sebe župan. Opatrně vylezu z pokoje a rozhlédnu se na obě strany. Nic zvláštního. Proč mám přesto pocit, že je tu něco jinak? Dojdu až do kuchyně aniž bych něco zpozorovala. Na zemi objevím rozbité okno ze dveří, které vedou na zahradu. A jeje, zloděj. Anebo Erik. To už bych radši brala toho zloděje. Za mími zády zaklapnou dveře.

"Nazdárek kočko" usměje se na mě Erik.

Ok tohle už přestává být vtipné. Kočko? To slyšel kde? Člověk se ani pořádně nevyspí, zlatá doba, kdy jsem byla normální...dobře normální jsem pořádně nebyla nikdy podle některých lidí, ale aspoň jsem věděla, že se dožiju rána.

"No nazdar." odpovím podrážděně.

"To nebylo moc milé přivítání." podívá se na mě ublíženě.

"To nemělo být milé. Co tady děláš? Zase mě chceš sprovodit ze světa?" řeknu unaveně.

"Tak, tak, úkol je pořád stejný a já ho ještě nesplnil. Pěkný pyžámko." ušklíbne se.

Podívám se na sebe dolů. Co je špatného na tílku s Hellou kitty a modrých kraťasech? Náhodou to je moje nejoblíbenější pyžamo a pokud mám umřít, tak jedině v tomhle.

Zmateně se na něj zamračím. "Tak co? Nebudeme to protahovat, co ty na to?"

"Moje slova." rozejde se ke mně. Hm fajn uklidni se holka. Něco ses musela od Sebastiana naučit. A pokud ne pořád můžeš řvát jak na lesy, kopat a zdrhat. Eric stojí už u mě, ale já nečekám až po mě vystartuje a hned mu vrazím pěst do obličeje, až mu křupne nos. Raduju se ze svého úspěchu, ale zároveň se chytnu za ruku a začnu poskakovat na místě, jelikož to pekelně bolí. Já si snad zlomila i ruku. Příště si beru pánvičku. Erik se na mě zlostně otočí. Z nosu mu srší krev.

"Dobrá rána." chytne mě a přehodí přes pult, až dopadnu tvrdě na zem. "Ale ne dost dobrá."

Snažím se zvednout, ale nedaří se mi to. Místo toho na sebe strhnu talíře a hrnce, které zůstaly na kuchyňské lince. Poučení pro příště, když mi tatik řekne ukliď to nádobí, udělám to. Lezu po čtyřech ke dveřím, ale Erik mě chytne a postaví na nohy. Snažím se vykroutit, ale má přiliš silné sevření.

"A tak skončila pohádka. Nepřemožitelná slečinka byla přemožena a svět se ponořil do temna. Věděl jsem, že mě nedokážeš přemoct, jsi jen slabá, hloupá holka." usmívá se Erik.

Možná nemám sílu jako on, ale hloupá? To teda nejsem! Nenechám se zabít nějakým pekelným balíkem svalů a mozku s pilinama. Nakopnu ho, tak jako předtím Sebastiana. A funguje to přímo ukázkově, chlap je prostě chlap. Svalí se na zem a já otevřu dveře a vylítnu na zahradu jako tajfun. Erik se rozeběhne za mnou, ale dá mu to práci. Třeba se ani nemusím učit bojové sporty, když mě během několika hodin zachránil jeden a ten samý úder. Schovám se do keřů, takže mě nejde vidět, alespoň doufám. Erik se rozlobeně rozhlíží, ale nahoře v tatikově pokoji se rozsvítí světlo - to brzo, mrzačí mu tu dceru a on se ani neprobudí, tak se raději rozhodne zmizet.

"Stejně tě dostanu, dřív nebo později." zašeptá a zmizí ve tmě.