Anaefové II- 8. kapitola

"Tak ty myslíš, že Ean je ta pravá." řekl Seliven a znělo to spíše jako konstatování než otázka.
"Ano. Zdá se, že i Denego je stejného názoru."
"Ten? Kdy jsi s ním mluvil?"
"Já ne. Žije ve vesnici, ze které pochází Ean.Vypadá to, že ji dost naučil."
"Je to velmi zvláštní Elf. Nikoho jemu podobného jsem snad ještě nepotkal. A to jsem toho viděl dost."
"Mezi Anaefy mu bude lépe než mezi svými. Tam je alespoň přirozeně odlišný."
"Hmm, přirozeně odlišný… Přesto si myslím, že sem jednou přijde a už tu zůstane."
"Zůstane tu každý, kdo je zvláštní. I když mám dojem, že jiní než zvláštní tvorové sem nepřicházejí."
"Nejspíše. Však uvidíme, jak se věci vyvinou."

***

Kdypak už to skončí? Kdypak mě už konečně položí? To ho to baví? Takové otázky a tisíce jim podobných vířily v Elořině hlavě. Zdálo se jí to jako celá věčnost, co už jí Verien nese na rameni. Zatím se o nic nepokusil, ale kdoví? Už aby měla možnost utéct!

"Jsme tady." oznámil Verien jen tak do světa. "Přeji vám hezký den."
Co? Elora byla zmatená. Pak ji ale Verien postavil na zem a ona uviděla dřevěnou chaloupku ukrytou mezi stromy a přilepenou ke skále. Před ní stála lavička a na ní seděl nějaký starý muž. Pozdrav tedy patřil jemu.
"Dobrý den." pozdravila také. Byl sice z Lidu, ale ona příliš předsudky netrpěla, zato pravidla slušnosti znala velmi dobře.
"Rád tě vidím, Veriene. Tebe i tvou přítelkyni." Elora vyvalila zuřivě oči a pokusila se starce uvést na pravou míru, ale nedostala se ke slovu.
"Na tuhle přítelkyni jsem narazil u studánky. Když mě viděla, vzalo ji to natolik, že si poranila kotník a nemůže chodit." Verienovi se mihly v očích šibalské jiskřičky. "Nevadilo vám, kdybychom noc strávili zde?"
"Ani v nejmenším. Slečna nám může něco dobrého ukuchtit. Já si sice normálně vařím sám, ale jakýpak já jsem kuchař!"
"Výborně, Eloro, odnesu tě do kuchyně. Mezitím co budeš vařit, nasekám dřevo. Jen tě chci ještě upozornit, že jiný východ tady není a teď nemůžeš skoro ani chodit, natož potom někam utíkat." s těmito slovy si naložil Eloru na rameno a odnesl ji do domku.

Po chvilce se ukázal venku a přisedl si na lavičku.
"Dobře víš, jak to tady povětšinou vypadá se zajatými Anaefy."
"Já vím, Sabio. Proto jsem přišel sem. Víš, připadá mi moc hezká a mám takový dojem, že uvnitř se ukrývá více, než jak by to vypadlo, ale myslel jsem, že bys mi mohl poradit."
"Aha, takže tobě se líbí a chceš vědět, jestli stojí za všechny ty problémy, které nastanou, když jí přivedeš na hrad."
"No… Vlastně ano."
"To si ale budeš muset rozhodnout sám. Možná může být chytrá. Ale to, jestli bys s ní mohl žít, to budeš muset zjistit sám. Co když bude chtít pryč, mezi své?"
"Mohl bych to alespoň zkusit."
"Dobrý nápad."

***

Měnivec vypadal poněkud zaraženě, po chvíli se ale začal zuřivě smát a poskakoval při tom nahoru a dolů jako blázen. Tak dobrý žert už se mu dlouho nepovedl. To probralo Falešného Vouse, který se hned podíval na svůj hrudník. Když to měnivec uviděl, změnil se opět v konec šípu zabodnutého do hrudi a pak se z něj opět stal smějící se obličej. Falešný Vous pochopil. Nikdo ho šípem netrefil, měnivec si z něj jen udělal dobrý den. A omdlel jen tak leknutím, jak ponižující! Chvilku přemýšlel, jaký nad tím zaujme postoj, ale posléze se také rozchechtal a nemohl přestat.
"Půjdeš se mnou?" zeptal se nakonec měnivce, když popadl dech. Měnivec počal poskakovat ještě zuřivěji.
"Beru to jako souhlas." odpověděl si Vous sám pro sebe a opatrně vstal.

Po chvilce se dopotácel až k moři a vydal se po břehu s měnivcem v patách. Ten si vesele poskakoval a měnil se ve všechno možné. Falešný Vous si sice neposkakoval, ale i on se radoval z pěkného dne. Měl chuť se někam podívat a díky fontáně i zapomněl na svou mořskou nemoc, a tak když uviděl zakotvenou malou plachetničku, příliš neváhal. Nijak se příliš nestaral o to, jestli někomu patří a jestli ji někdo bude postrádat, odvázal ji a skočil dovnitř, následován nadšeným měnivcem, který se hned změnil v pirátskou vlajku. Vous usoudil, že bude mít smysl pro humor.
"Plnou parou vpřed, kapitáne!"
rozkázal a rozvinul plachtu, do které se v okamžiku opřel vítr.
"Juchej!"

***

Hluboko v Zakázaném lese stála chaloupka, v té chaloupce kamna a na kamnech pobublávala houbová polévka. Voněla po celé místnosti a mísila se s vůní prvotřídního guláše. Nad tím vším stála Elora jako bohyně kuchyně a kuchtila a kuchtila. Velice dobře věděla, že chlapi dostanou vždycky lepší náladu, když se pořádně nají něčeho dobrého, a tak se snažila. Musela pochválit sama sebe, výsledek stál opravdu za to. Připravila talíře a příbory na stůl a pokusila se nenadávat pokaždé, když se dotkla zraněnou nohou podlahy. Nakonec vše bylo tak, jak si představovala.

"Oběd!" křikla do dveří.
Do kuchyně se ihned vhrnul Verien se Sabiem v patách. Ten začuchal a pak oznámil:
"Houbovka a guláš. Mňam!"
Verien přenesl z plotny polévku doprostřed stolu, protože s horkým hrncem s vařícím obsahem se špatně skáče, a pak k němu přenesl i Eloru, které už začínal jeho zvyk nosit jí lézt na nervy. Nandala všem plný talíř a pustili se do jídla. Verien skončil jako první, a tak přinesl guláš s knedlíky a nandal si. Ani jeden z mužů za celou dobu nepromluvil. Když nakonec dojedli, pohodlně se opřeli a nasadili výraz á la přežraný vlk.

"Bylo to opravdu výborné."
"Vynikající."
"Ehm, díky." Elora netušila, co na to říci.
"Myslel jsem, že budeš trucovat a uvaříš nějakou patlaninu sotva k jídlu."
"Proč? Tím bych si asi moc nepomohla. Ostatně, proč bych to dělala, když umím vařit?"
"Zajímavá otázka."
"???"
"Co jsi dělala doma?" zajímal se Sabio.
"No, to co každá dívka. Vařit, prát, uklízet. Co jiného bych mohla dělat?"
"Nic víc? Učili jste se nějakému umění, nějaké moudrosti?"
"Co tím proboha myslíte?
Něco takového jako vaše školy my nemáme. Všechno ostatní, co je dobré znát, nás učí, hm, někdo jako "kmenový mudrc", jestli to tak mohu říct."
"A co vás učí?"
"Vypráví příběhy. Co se kdysi stalo nebo co se může stát. Jak to vypadá jinde a tak. A také všechny možné poučky a moudra, která za život nasbírá. Je velmi moudrý. Ne že by všechno znal, všechna fakta a tak, ale on prostě přemýšlí a učí přemýšlet. Jen nevím, jestli jsem to teď řekla dost dobře."
"Myslím, žes to vyjádřila velmi dobře." zašeptal Sabio. Vypadalo to, že je hluboce zamyšlen.
"Jestli je to opravdu tak, máme se od vás co učit."

***

"Pevnina na obzoru, kapitáne!"
"Já ji vidím, plavčíku. Plnou plachtou vpřed!"
"Rozkaz, kapitáne!"
"Johoho!"
Falešný vous se skvěle bavil. Sám se sebou. Zvládl si hrát jak na kapitána, tak na plavčíka a ještě přitom stihl kormidlovat. Na obzoru se doopravdy objevil jakýsi černý pruh, který nemohl být ničím jiným než nefalšovanou pevninou, protože kdyby byl ostrov takhle velký, už by ani nebyl ostrovem.

Měnivec poskakoval po zábradlí a chvílemi se změnil v prut a lovil ryby. Vždy, když nějakou chytil, Vous ji zase hodil zpátky do moře, protože na lodi, kde nejde zapálit oheň, je ryba celkem k ničemu. To však měnivci nebránilo v zábavě, a tak si nevšímal ničeho okolo. Pevninu tedy zaregistroval, až když byla téměř na dosah.

Ani jeden z těch dvou si nevšiml, že se děje něco zvláštního. Voda v moři ztmavla, dostala takový ten odstín, který vám nažene husí kůži. V ní plavaly ryby, které se v jiném moři ani nevyskytují, neboť by byly považovány za zlé příšery. A země, zabírající celý obzor, se utápěla v pochmurné černi smrti.

***

Bylo pozdní ráno,nebo spíše brzké poledne. Bylo už dávno po snídani, ale ještě chvilka do oběda, prostě akorát čas na dopolední svačinu. Přesně v tu dobu se Calair pomalu probudil. Jeho vzbouzející se vědomí si uvědomilo, že je zase ráno, a tak Elf v duchu zaúpěl, když si představil, co ho zase bude čekat. Trénink zabral skoro celý den, kromě doby, kdy jezdil na koni a běhal. Každý večer pak padl do postele utahaný jako malé kotě.
"Cože mě ještě nepřišel Batail vytáhnout z postele?" pomyslel si. "Že bych se vzbudil tak brzo?" Jenže zakrátko mu bylo jasné, že není před šestou, ale před dvanáctou, a tak, ačkoli se mu nechtělo, vstal z postele a vydal se zjistit, co jeho "šéfa" tak zdrželo.

Byl nádherný den, pravý letní, plný barev a slunce. Vypadalo tak vlastně celé léto, ale Calair si to uvědomil až dnes, kdy se nemusel soustředit na nic jiného. Lehkým krokem vyběhl z domu a utíkal se ke cvičišti. Přeskočil zídku, přeskákal po kamenech říčky a vyběhl na vyvýšenou planinu. Jeho přátelé by se podivili, kdyby ho viděli. Z Elfa se stal silný mladý muž, pohybující se s rychlostí a ladností rysa, oplývající silou medvěda a umem se vyrovnal i daleko starším zkušenějším mužům.

Batail seděl v na konci planiny u malé jeskyňky a spravoval si luk.
"Co se děje, Bataile, proč dnes netrénujeme?"
"Dokončil se učení. Už umíš vše, abys mohl být prohlášen za opravdového muže. Nebudu tě dál učit. Jestli chceš, zůstaň, budeme spolu dále trénovat, vyjdeme si na nějaké delší výpravy, abys nasbíral zkušenosti, ale už zde nebudeš jako žák, ale jako muž."
"Rád zůstanu, Bataile."

***

Byl už večer. Světlo ohně už jen s velkými obtížemi zápasilo s tmou noci, Ean ale stále neodkládala knihu a vypadalo to, že na čímsi zuřivě přemýšlí.
"Odlož už tu knihu, Ean." ozval se Mistr. "Je už pozdě, vždyť na to ani nevidíš."
"Já vím." zabrumlala Anaefka a s neochotou knihu zaklapla. "Stejně mi to není jasné."
"A copak?"
"Ty časové linie. Jak to ve skutečnosti vypadá?"
"Jednoduše Ean. Jak bys řekla, že jsi tu dlouho?"
"No, několik měsíců. Alespoň myslím. Nijak jsem to nesledovala."
"No vidíš. Falešný Vous myslím zůstal s Geirnem u Paní. Někdy v tuhle dobu je večer přesně toho dne, kdy si se dostala sem. Calair a Joty se také učí, také již dost dlouho, a přesto Vous prožil jen jeden klidný den."
"Jak je to možné?"
"Magie se chová, jak chce ona. Ne jak chce kdokoli jiný, ale to přeci už dávno víš, ne?"
"Ach, ale jistě. Kamže jsi dal tu večeři?"

***

Temný pruh na obzoru se změnil v temnou zemi na dosah. Byla to povětšinou plochá pláň, porostlá nízkými stromy podobnými kleči. I přesto však tento podivný les dobře strážil vše, co se v něm mohlo ukrývat. Všude panovalo mrtvolné ticho, rušené jen mořem, jehož zvuk ale neuklidňoval, spíše ještě dokresloval depresivní atmosféru.

Falešný Vous si uvědomil, že je něco v nepořádku, až když už loďka téměř přirazila ke břehu. I měnivec si toho všiml. Jeho reakce ale byla od té Vousovi dosti odlišná. Zatímco ten si z toho zatím nic moc nedělal, měnivec vypadal, že nemá daleko k panice. Oblétával kouzelníka a strkal ho na tu stranu lodi, která byla dále od břehu. Když to nepomáhalo, pokusil se odtlačit celou loď, ale ani to se mu nezdařilo.
"Co to proboha děláš?" otázal se ho Falešný Vous a nasměroval loď na přistání. "Přestaň vyvádět!"
Loď najela na mělčinu a Vous vylezl z lodi a popotáhl ji na břeh. Mezitím co ji přivazoval, měnivec se mu stulil na rameni. Když pak ale kouzelník zamířil mezi stromy, vyskočil zpátky do lodi. Jeho druh si toho nevšiml. Hořel vědeckým zápalem, který zatím nebyla schopna atmosféra onoho místa přehlušit, ačkoli se zdálo, že by se jí to mohlo brzy podařit.

Po několika krocích do hlubin lesa Vous zjistil, že vlastně ani neví, odkud přišel. Stromy se za ním uzavíraly a kouzelník měl dojem, že ho snad i pozorují. Lehce znejistěl a pokusil se vrátit. Jenže ať si vybral jakýkoli směr, zpátky k moři se ne a ne dostat. Onen pocit děsu, obklopující tmavou zemi se konečně prodral až do hloubi kouzelníkova vědomí a narazil na ně v plné síle. Falešnému Vousovi přinesl jistotu, která jej ale zdrtila ještě více. Už věděl, kde je. Tohle bylo území Pátého národa.