Tajemství knihy - 1. Promlouvání do duše

Utíkala jsem chodbou abych se konečně dostala pryč... dál od toho hrozného pokoje!

Jako už po několikáté jsi mne ředitelka MCRivierová pozvala k sobě do ředitelny aby mi "promluvila do duše". Kdyby to alespoň trochu fungovalo nemusela bych tam chodit tak často, ale ona to nevzdávala. Nacházele jsem se totiž v ústavu, kterému říkali Internátní škola pro mladé dámy - už ten název mě povzbuzoval k tomu abych se nikdy jako "mladá dáma" nechovala! Škola to byla starobylá - což já staré věci tedy hlavně knížky milovala - ale nerada v nich bydlela. Domů jsem od smrti babičky nejezdila. Babička zemřela před pěti lety, byl to můj spojenec a rádce. Krátce po její smrti se mne mí rodiče dali sem, kde jsem dalo by se říct byla i spokojená. Od té doby jsem se domů nepodívala, ze začátku mne naši veli často všelijak kontaktovali a snažili se mne nalákat na návštěvu domů... Po čase to, ale čstečně vzdali a pořídili si další dítě. Možná, že doufali, že nebude tak umíněné jako já a nebo jim bylo smutno.
Jako každým předmětem "promlouvání do duše" byl fakt, že jsem neměla žádné kamarádky. Já v tom neviděla problém - ráda jsem byla sama, ale ředitelce, která si mne obzvlášť oblíbila to bylo trnem v oku. Ještě dřív se mne snažila dát dohromady s nějakými skupinkami "mladých dam", ale to, že knihu v ruce dobrovolně nikdy nedržely - natož aby jí četly - bylo zase trnem v oku mě.
Začala jsem být ta "divná holka" co se s nikým nebaví nebo taky "knihomol". Ještě nedávno při takovém to oslovení jsem utíkala se slzami v očích do pokoje, ale od té doby se mnohé změnilo!
Po schůzce s ředitelkou jsem v klidu vešla do svého pokoje a pohled mi padl na balíčky vedle postele. Bylo totiž tři a dvacátého prosince - tedy den před Vánocemi - většina školy byla pryč, doma. Odhodila jsem školní brašnu do hodně vzdáleného koutu, školní uniformu jsem hodila do skříně a oblíkla si svoje oblíbené kalhoty a tričko. Popadla jsem knihu a začetla jsem se do příběhu Elizabet Bennetové a pana Darcyho, opět jsem si neuvědomovala jak dlouho čtu, tudíž ani koli je hodin a když jsem se konečně od knížky odtrhla místo abych šla na večeři jsem se rovnou mohla převléct a jít spát. Silou vůlu a zdravého chrupu jsem se přemluvila abych se převlékla a umyla se - po té jsem padla do postele a usla. Ve snu mě honili vojáci v červených kabatcích, s puškama. Pak jeden voják na mě namířil, ale místo výstřelu se ozval budík...
"Sakra! Zase jsem ho zapomněla vypnout!" zamručela jsem a poslepu hmatem hledala budík, ale když to trvalo dlouho a pípání neustávalo musela jsem otevřít oči a vztát. Nikdy se mi nodařilo zase usnout, když už jsem byla vzhůru a tak jsem znovu popadla ze včerejška rozečtenou knížku a pustila se do posledních pár stránek. Bohužel mi to nezabralo moc času a tak jsem přemýšlela co dělat dál. A jak jsem se tak rozhlížela po pokoji tak jsem si uvědomilo, že by mu malý pořádek neuškodil. Tak jsem se pustila do "díla" - sice to byl pořádek typu "Co oči nevidí...", ale pro mou potřebu to bohatě stačilo. A tak jsem pár minut po osmé měla uklizeno a byla převlečená a připravena jít na snídani.
Seběhla jsem v králičkových papučích dolů do jídelny, vzala podnos a sedla si co nejdál bylo možné od zbytku holek, které tady taky zůstávaly. Seděly u jednoho stolu s profesorkami a teď už jim nebylo divné, že jsem s nimi neseděla, ale co se z prvu zdá jako "Co nejdál" se mi tentokrát vymstilo. Sice to bylo co nejdál nakonec bylo přímo "na ráně". Přišla totiž ředitelka! "Proč já musím mít takovou smůlu?" ptala jsem se sama sebe v tichosti. Samozřejmě mě zavětřila a rázovala jsi to ke mně.
"Jenifer! Já už vážně nevím jak ti to mám jinak vysvětlit! V mé kanceláři tráviš hodně času - nevšimla jsi si toho?" začala s lamentací.
"Jistě, že jsem si toho všimla, ale nedělám to dobrovolně." Odpověděla jsem jí upřímně, ředitelka za zatvářila a za jejími zády jsem uslyšela výbuch smíchu. Podívala jsem se na ní a ona jenom uhla bokem - To co vybuchlo smíchy byl v dívčím internátě velice ojedinělý jev.
"Tohle je můj syn Andrej" představila mi svého syna.
"Dneska tě nenechám sedět samotnou, sedneš si k nám!" rozhodla, ale mé králičí papuče by se stěží hodily do společnosti "muže" - ikdyž to nebyl zrovna muž, ale do plnoletosti mu podle mne mnoho nezbývalo, byl vysoký se sportovní postavou, tmavými krátkými vlasy a sytě zelenýma očima - jak nám několik let vtloukávali do hlav.
"Omlouvám se," začala jsem a snažila jsem se aby to znělo velice slučšně "ale mně se tady sedí dobře!" můj záměr aby to znělo co nejslušněji se mi nakonec nevydařil a znělo to jako kdybych to "omlouvám se" vůbec nepoužila. Zprvu spražila pohledem, ale ten pohled přešel rovnou na jejího syna, který se začal červenat.
"Tak určitě ti nebude vadit, když se k tobě připojíme?" Samozřejmě řečnická otázka, jelikož už jsi oba sedali naproti mně. Sedající si ředitelku a syna ihned spozorovala kuchařka, která jim přinesla snídaně.
"Proč jsi neodjela domů?" řekla to stylem "aby řeč nestála".
"Přišlo mi to zbytečné." odpověděla jsem prostě a hleděla do svého musli. Ptát se proč? a podobné otázky dál nemohla protože přiběhla sekretářka a něco jí šeptala, poté se zvedla. "Andreji až dojíš přijď za mnou do kanceláře." a běžela pryč. Zase jsem se zadívala do misky a začala jíst ještě rychleji.
"Proč nechceš jet za rodiči?" Andrej si přesedl na místo matky a naklonil se ke mně, nedůvěřivě jsem se na něj podívala
"Do toho ti nic není!" osekla jsem mu. "Pravda, ale zajímalo mě proč se o tebe matka tolik zajímá... jinak hezký papuče."dodal sarkasticky.
"Já se o to neprosila a díky." hodila jsem lřžíci do skoro plné misky a odnesla jí k okýnku s vědomím, že se ho zbavím. Omyl, čekal u dveří - doufajíc že né na mě jsem kolem něj prošla, ale on šel za mnou.
"Hele sorry - nevíš kudy se dostanu k ředitelně?" za chůze jsem mu ukázala na protější schody a sama směřovala zpátky do pokoje. Hned po příchodu jsem si nahlas pustila přehrávač a zapla svůj stačičký počítač abych mohla poděkovat za dárky, které jsem zatím ani nerozbalila. Když konečně naskočil internet napsala jsem docela stručný děkovný e-mail našim a počítač opět vypla. Když jsem se zase dívala po pokoji pohled mi padl na balíčky ve vánočním papíru, třeba tam bude nějaká kniha, když už jsem tuhle dočetla.
Když jsem je konečně dostala z papírů nechala jsem je ležet na posteli. Většinou to byly peníze - jelikož už mě nikdo doma neviděl pět let nemohli by vědět jaké oblečení mi mají koupit, ale zarazila jsem se nad balíčkem, který jsem otevřela jako poslední. Byla to kniha, ale velmi stará a těžká.
U ní byl přibal dopis:
"Drahá Jenifer,
vím, že až tento dopis budeš číst nebudu již naživu. Chtěla jsem ti to dát již před lety, ale neměla jsem k tomu možnost a navíc knihu můžeš zdědit až do dosažení šestnásti let. Tohle je rodiné dědictví a také břemeno. Vše se dozvíš až si jí přečteš.
Babička

PS: Tvůj otec tuto knihu nikdy neviděl a ani nevěděl o údělu, který na něj čeká jakmile převezme dědictví - měl vlastně štěstí, jelikož knihu mohou dědit pouze ženy.

V hlavě mi okamžitě naskočilo obrovské množství otázek a já si dopis ještě nekolikrát pročítala. "Vždyť šestnáct mi přece ještě nebylo, až ...až posledního prosince a o jakém břemeni to psala? A hlavně babička už je přece pět let mrtvá..." říkala jsem si sama pro sebe a chtěla jsem začít číst knihu, ale někdo v tu chvíli zaklepal.