Až za hrob (29.)

Seděla jsem a zírala do prázdna. Pankrác se ani nijak nepokoušel vyrušovat mě v mojí malý naprosto nepatřičný chvilce, za což jsem mu byla v koutku mýho zastřenýho mozku opravdu vděčná. Představa týpků, kteří jen tak při večerní procházce objeví mrtvolu, nějakýma pokusama do ní nacpou duši a udělaj si z ní pani pokojskou, na mě dolehla s podivuhodnou razancí až po tom Pankovým posledním slovíčku.
Nekromant… znělo to jako dost odporná vyrážka na utajovaných místech. Ne, že bych ten výraz nikdy neslyšela. Přece jen jsem strávila posledních několik prázdnin zašitá u počítače a zanořená až po konečky vlasů v nějakých fantasy hrách, kde se to nekromantama, upírama a vílama jen hemžilo, ale dokud všichni vypadali graficky nedokonale a komicky trhali svýma hranatýma ramenama, zdáli se mi celkem fajn. Třeba byli celkem fajn, ovšem až na fakt, že se mi snaží zrasit kluka. Kdesi u srdce se mi zase zavrtěl ježek, kterej očividně na poslední dvě hodinky usnul, ale teď považoval za nutný protáhnout bodliny. Dobře, snaží se mi zrasit bejvalýho kluka.
To nenadálý popíchnutí bodlin mě donutilo vynořit se ze svýho zamyšlení. Podívala jsem se na Pankráce, kterej mi hned na začátku mýho malýho přemejšlecího transu sebral Fanynku z klína a teď jí s rukou položenou na její hlavě nechával zmizet. Za normálních okolností bych možná začala řvát, bylo toho v posledních několika minutách na mě trochu moc, ale tohle nebyly normální okolnosti a hysterák by mi asi těžko pomohl pochopit, co se vlastně dělo a hlavně, co se ještě bude dít.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Pankrác a chytil mě za zápěstí.
„Jasně, pohoda, klídek, dejchej Maio, dejchej.“
„Á, takže nejsi.“
„Ale jo,“ zavrtěla jsem hlavou. „jen je toho nějak moc.“
„Neboj se, Max stojí na naší straně, jde jen o to, jak dostat do patřičných mezí tu Bergeronovu cvičenou opičku.“ Poznamenal Pank a připojil povzbudivej úsměv, ze kterýho by se každej normální pesimista přinejmenším pozvracel.
„A co se bude dít potom?“ zeptala jsem se při myšlence na Gertův výraz, těsně předtím, než prásknul do bot.
„Potom princ otevře skleněnou rakev, dá Sněhurce hubana a společně si adoptujou všech sedm trpaslíků.“ Vychrlil Pank a s pokrčením ramen dodal: „Šťastně až do smrti.“
„Možná se budeš divit, ale slovo rakev mi odvahu ani uklidnění neposkytlo.“
„Áha, promiň, pořád zapomínám na fakt, že seš ještě živá. S nikým živým jsem o spodním světě nikdy nemluvil, ale jednou si zvyknu, věř mi.“
Potřásla jsem hlavou a přitáhla jsem si deku blíž k bradě. Nebe venku už se zbavilo posledních červánků, takže to vypadalo, jako by někdo vzal celou nemocnici a hodil jí do temně modrý barvy. Stejnou barvou nejspíš někdo vymaloval i stěny mojí hlavy, takže se mi celej mozek nořil do neprostupný pesimistický hmoty, kde měly hlavní slovo věci jako zhrzená láska, strach o vlastní i cizí život a v neposlední řadě i pěkná přehlídka mrtvol.
„Nebuď zas až tak pesimistická.“ poradil mi Pank konejšivě, což svědčilo o tom, že se mi už po stý hrabal v myšlenkách. „Max má přece plán a já jsem si celkem jistej, že nám při troše snahy vyjde. A až bude hotovo, společně se tomu zasmějeme nad hrnkem kafe a takovýma těma miniaturníma zákuskama, co prodávaj na náměstí.“
„Děláš si srandu?“ zavrčela jsem na něj, odolávajíc nutkání utrhnout mu ucho a narvat mu ho do nosní dírky, ať už tomu anatomie fandí, nebo ne.
„Snad jsem tolik neřekl.“ zaškaredil se, „jen jsem tě chtěl utěšit, ale na to, abych tě objal, jsem já moc v pubertě, a ty moc holka.“
Nevěřícně jsem na něj zašvidrala, než se mi mezi rty procedil smích. Bylo trochu podivný, slyšet se upřímně smát po všem, co se tak průběžně poslední tejden dělo. Ani jsem moc nemyslela, jen jsem se chechtala trochu moc dlouho na to, aby to znělo úplně normálně, ale moc krátkou dobu na to, aby mě smích dokázal dokonale vyrvat z chmurných myšlenek a zasmušilýho přežívání. Pankrác se tvářil, že se mu hrozně moc ulevilo, což mě nutilo k dalším návalům prapodivně nezvladatelnýho smíchu, a když už jsem měla pocit, že mi z toho chechtání pukne hlava, otevřely se dveře a na prahu stála Ema s vykulenýma očima a nějakou krabicí pod paží.
„Vítej na mejdanu.“ zašveholil Pank, opřel se o zeď a s rozpaženýma rukama a s odhodlaným výrazem se vetřel mezi molekuly. Ignorovala jsem ten podivnej výjev a zaostřila jsem na Emu, která se pořád ještě tvářila, jako že se rozhoduje mezi svěrací kazajkou a úprkem do lesů.
„A-ahoj.“ vykoktala jsem s rukou zvednutou k letmýmu mávnutí. Ema zatřepala hlavou a vešla do pokoje.
„Je ti dobře? Všechno v pohodě? Kdyby ne, tak řekni, něco ti dám.“
„Dobrý, proč bych neměla bejt v pohodě?“ zeptala jsem se s nechápavým výrazem a vzala jsem jí z ruky krabici, kterou přinesla. Člověče, nezlob se mi připadalo sice trochu nepatřičný v tom prázdným a bezútěšným nemocničním bejváku, ale musela jsem uznat, že je to od Emy fakt milý gesto.
Aniž by nějak komentovala její dramatickej vpád do místnosti prošpikovaný mým smíchem, usadila se v nohách mojí postele a se slovy: „Mám zelený,“ začala připravovat pole.

Byly jsme asi v půlce hry, (respektive Ema byla v půlce, zatímco já jsem byla dost pravidelně vyhazovaná) když se mi v hlavě ozval Pankův hlas a já sebou poplašeně trhla.
„Jsme v průseru!“ zaječel Pankrác a panika v jeho hlase mě vyburcovala víc, než samotnej obsah slov. „Co se děje?“ optala jsem se v myšlenkách a ani mi nedalo moc práce, nemíchat myšlenky dohromady. Všechny se spojily v jednu jedinou, a ta na mě vytrvale a hystericky ječela slovo: GERT!
„Je tu Filip!“
„Tak tomu říkám jasná zpráva.“ vydechla jsem polohlasem, ale Ema to vnímala jako reakci na dramatický hopkání jejích figurek.
„Gert sedí v nějaký knajpě a Filip dost vytrvale brousí kolem, jestli ho najde, je to v háji! Musíš se nějak zbavit tý tvojí kámošky, máš dvě minuty, pak pro tebe přijdu!“ Vyhrknul Pank a se sakrováním se mi ztratil z mysli.
Dvě minuty teda nebyly zrovna terno, ale pořád lepší, než dostat klackem po hlavě. Začala jsem zívat a ošívat se, načež Ema nejspíš podfukem dokýblovala třetí figurku do domečku a podala mi kostku. Hodila jsem jí s takovou razancí, až sletěla z postele a zapadla někam pod ní. Ema se bleskově zvedla se slovy: „Jdu pro ní,“ a začala kostku hledat s hlavou v úrovni mojí matrace. Co teď? Praštit jí do zátylku? Svázat jí prostěradlem? Nebo rychlý trhnutí hlavou? Ani jedna z těch krvavých legrácek se mi takhle v podvečer moc nezamlouvala, už vzhledem k neodbytnýmu pocitu, že si dneska užiju krve nejspíš i do zásoby. Počkala jsem, než se Ema s vítězoslavným výrazem narovná a vychumlala jsem se z postele.
„Co je?“ zeptala se nejistě.
„Skočim si na záchod,“ odpověděla jsem trochu nejistě, „chceš něco přinést? Třeba umyvadlo?
„Dám si ručník s dvojitým ručníkem navíc.“ Zazubila se a nechala mě vyšourat se z pokoje. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, otočila jsem se k záchodům zády a rozběhla jsem se na opačném konec chodby. Bleskově jsem nakoukla do sesterny, která zela prázdnotou, což se mi akorát hodilo. Ema očividně byla jediná sestra na celým patře, takže by se teoreticky žádná další nenadálá návštěva v bílým nemusela přiblížit.
Rychle jsem se odhodlala a vklouzla jsem do dveří prvního pokoje. Obyvatel očividně tvrdě spal. Tiše jako myška jsem došla k jeho posteli a nahmatala jsem malou krabičku s vypínačem. Odhodlaně jsem ho stiskla, a když se za zdí ozvalo tlumený bzučení, spokojeně jsem vydechla. Hledat ten vypínač potmě asi nebyl zrovna geniální nápad. V prvním okamžiku jsem se děsila myšlenky na to, že stisknu nějakej úplně jinej vypínač a celý patro zabiju.
Bleskově jsem proletěla všechny pokoje, pečlivě se vyhýbajíc tomu mýmu, a když jsem zazvonila i na poslední zvonek, udýchaně jsem se vrátila k Emě, kde jsem jí se sklopenýma očima upozornila, že na sesterně něco zvoní. Když vyběhla na chodbu, přibouchla jsem za ní dveře. Někdo mě popadnul za zápěstí a otočil mě o sto osmdesát stupňů. Trochu jsem zavrávorala a nakonec jsem přistála Pankrácovi v náručí. Bledej obličej mi zabořil do vlasů, přimáčknul si mě paží na hrudník, až mi v každým šrámu zaškubalo a zacouval i se mnou ke stěně, ve který předtím zmizel. Na chvilku bylo všude kolem chladno a bílo, a pak jsme vylezly ze špinavý zdi nějakýho domu do zaplivaný uličky ponořený do stínu.