Forsaken - 248. díl

Nikola ze sebe nevydala ani hlásku, tou dobou už nejspíš ani nemohla. Ne, byl to potměšilej smích jednoho z andělů, kterej mě přiměl se otočit, a jakmile jsem tak udělala, už jsem od tý strašlivý podívaný nedokázala odtrhnout zrak, třebaže se Riel dost snažil, aby mi svou urostlou postavou co možná nejvíc zablokoval výhled.
„Alexandře, hochu, vidím, že už zase sklouzáváš ke svým starým způsobům... Ostatně zvyk je železná košile, co?“ pronesl některej z andělů, ani netuším, jestli to byl ten samej, co se smál, protože já stále zírala na svou někdejší kamarádku. Působilo to skoro... romanticky... jak ji táta takřka něžně svíral v náruči, i když si přitom dával dobrej pozor, aby mu krev prýštící z jejího proříznutýho hrdla nepotřísnila oblečení. Pomalu ji položil na zem, jako kdyby jenom ukládal svou spící milenku na lůžko, a pak se zadíval na mě.
„To ne...“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou a zadoufala, že je to jenom nějaká hodně blbá halucinace. Že třeba jenom spím... a nic z toho není reálný... Můj táta přece není vrah! Jenže jak jinak si vysvětlit, že stojí nad zakrvácenou Nikolou a na jeho tváři se nezračí ani stín nějaký lítosti nebo šoku? Navíc tohle už jsem přece viděla... ve svým snu...
Nejistě jsem si olízla rty, když jsem si vybavila, jak jsem z tý hluboký rány pila. Dychtivě... žíznivě... Ale to přece neudělám! Nebo ano?
„Nedívej se tak, Izabelo, bylo to prostě nevyhnutelné! Vždyť se sotva držíš na nohou! Potřebuješ krev a jiný zdroj tady naneštěstí pro tuhle dívku není!“ syknul táta mým směrem.
Přestože jsem v jeho rukou nezahlídla žádnou zbraň, tohle bylo skoro to samý jako doznání. Udělal to. Normálně a hlavně naprosto chladnokrevně někoho zabil. A kvůli mně...
Krk se mi bez jakýhokoli varování stáhnul a v ústech jsem ucejtila kyselý žaludeční šťávy. Několikrát jsem polkla, abych se tý odporný pachutě zbavila, ale tím jsem akorát svůj záchvat nevolnosti zhoršila. Nejasně jsem vnímala, jak se Riel ptá, jestli jsem v pořádku, ovšem to už jsem vyprazdňovala obsah svýho žaludku k našim nohám.
„Není nad poklidnou rodinnou idylku...“ zasmál se stejnej anděl, kterej předtím promlouval k tátovi. „A opravdu nerad ji narušuji, ale čas se nám dosti krátí. Musíš se rozhodnout, Alexandře. Buď nám necháš svou dceru dobrovolně a nebo o ni můžeme bojovat... Ale vzhledem k tomu, že také není zcela bezmocná, ti nezaručím, že tu naši malou šarvátku přežije. Co ti ovšem můžu s naprostou jistotou zaručit, je, že ty a tvůj věrný nohsled to nepřežijete...“
Jestli jeho slova měly bejt vtipný, tak jsme to krutě nedocenili, zato on a jeho společník to shledali velice zábavným. Zřejmě se nudili a byli zvědaví, co táta vymyslí. Proč jinak by nám dopřávali tolik času a dokonce nás nechali se spolu normálně bavit? Netušila jsem, jestli něco z našich debat zaslechli, ale hádala bych, že ne, jinak by už nejspíš zasáhli. Navíc jsem pochybovala, že by před nima táta něco plánoval, kdyby měli nějakej mimořádně dobrej sluch.
„Uznávám, že tyhle argumenty zní dosti přesvědčivě!“ připustil mezitím táta s nádechem neochoty a já zachytila kradmej pohled, kterej vrhnul na Riela. Došlo mi, že se spolu beze slov na čemsi domlouvaj. A ani trochu se mi to nelíbilo. „Jenže vy zase musíte chápat, že se mi nechce odevzdat svou jedinou dceru do vašich spárů!“
„Myslím, že ona nechce být ani v těch tvých, Alexandře...“ odtušil jeden z andělů sarkasticky. „Nebylo tohle zabíjení poněkud zbytečné?“ zeptal se ještě, ovšem v jeho očích, kterýma si Nikolinu nehybnou postavu prohlížel, nebyl ani náznak lítosti. Namísto toho jsem v nich rozpoznala cosi jako obdiv. Jako kdyby šlo spíš o nějaký umělecký dílo hodno pozornosti než o zmařenej život. Andělé, fakt že jo... Už mi dávno přestalo vadit, že já se do nebe určitě nedostanu. Podle všeho to bylo místo obejvaný vyloženýma magorama a psychopatama s násilnickýma sklonama. Kam se jen poděl onen zaslíbenej ráj?
„Zbytečné?“ opáčil táta chladně. „Chtěl jsem mít jenom jistotu, že se Izabela důkladně napije, než půjde s vámi. Kdoví, co ji u vás čeká!“
„Takže ses nakonec umoudřil a rozhodl se přijmout nevyhnutelné?“ zeptal se anděl nedůvěřivě.
„Zdá se, že nemám na výběr, jste tu poněkud v přesile. Ale to neznamená, že se za vámi nevypravím později... Za tohle mi draze zaplatíte!“
„A opět sám, Alexandře? To nezní jako příliš dobrý plán! I když chápu, že vzhledem k Izabelinýmu původu nemůžeš požádat svůj druh o nějakou podporu! Raději na celou tuhle událost zapomeň... užívej si přece svou pozici Nejvyššího... dokud ještě můžeš!“
„Jak velkorysé od vás! Ale proč?! Co sledujete tím, že nás dva necháte žít?“
„Co?“ Ten vysmátej anděl se znovu zaculil. Chladným, krutým úsměvem. Zřejmě na to měli nějaký speciální kurzy, protože ten Arielův působil úplně stejně vřele. „Nevěříš snad, že si ceníme každého života, tedy i těch vašich, a snažíme se je pokud možno chránit?“
Tátova odpověď byla jednoznačná a okamžitá. „Ne.“
„Dobrá, pak věz, že náš úkol je pouze přivést Izabelu a ten také hodláme splnit. S tebou žádný osobní spor nemáme, tak proč připravit Ariela o tu zábavu, až se tě bude opět pokoušet zabít? Pokud to ovšem neudělá dřív tvůj přisluhovač. Zdá se, že mu toho máš dost co vysvětlovat, a já si jsem jist, že se mu některé odpovědi nebudou ani trochu zamlouvat.“
Krátce jsem se zadívala na Riela. Podle jeho výrazu si myslel naprosto totéž. A mohl se mu někdo divit? Kdoví co dalšího můj otec v minulosti spáchal. Chladnokrevnost, s jakou Nikolu zabil, prozrazovala, že to zřejmě není jeho první vražda.