Paranoia Park (33D) 5. - Jak jich bylo víc

Seděla jsem v Pokoji. Naproti mě seděla trochu vyjevená Daphne (chudák nemohla pochopit, proč tam vlastně je, ale to jsem nevěla pořádně ani já). Na druhé straně místnosti se v koutku krčil táta a podle toho, jak se tvářil se snažil splnynout se zdí.
Trochu velké sousto na někoho, který váží skoro stodeset kilo. Bylo mi tak trochu záhadou, jak vůbec při té své jím-jenom-brouky-a-hmyz-jiné-dimenze dietě mohl tak přibrat. Vzhledem k tomu, že ze sousedního pokoje se ozývalo zuřivé prskání vzteklých koček, byla jsem si jistá, že ony důvodem jeho tloušťky nejsou.
Takže jsem si přidala na pomyslný seznam druhý bod: 1. Proč dával inzerát mým jménem, 2. Bude muset něco udělat s tou svou váhou.
“Ehm,” odkašlala jsem si a složila prsty do stříšky.
“Jsem nevinen!” vykřikl táta okamžitě a na několik okamžiků vystoupil z rohu o něco blíže ke mně. “Kdyby jsi si pořád nestěžovala na svůj osobní život, nikdy bych se k tomu neodholal!”
Zmlkl okamžitě – spatřil totiž v mých rukou takové to těžké (snad tunové) kladivo, které používají velcí chlapi k demolicím. Ano. V současné chvíli jsem byla ochotna zničit Hop-a-strčák. Vlastně více než to. Já po tom prahla s pomstychtivostí amazonky.
“Tati,” začala jsem vážným funebráckým tónem. “Sešli jsme se tady, abychom zhodnotili stávající situaci.”
“Dveřmi se mi do bytu snaží probít kdoví kolik odborníků na paranormální jevy. V Daphnenině pokoji stropem propadávají kočky paní Roseové (která bydlí nad námi a už se po nich s důkladností Colomba shání). V pokoji s velkým “P” stojí stroj, který spotřebovává tolik elektřiny, že by to celému domu vystačilo až do Vánoc, i kdyby byl spuštěn každý spotřebič a svítilo se nonstop. Já si budu muset s největší pravděpodobností najít další práci, abych zaplatila elektřinu, žrádlo pro kočky, prostředky pro alergiky a to nemluvím o nezaplacených účtech.”
Skončila jsem svůj monolog a v místnosti zavládlo hrobové ticho.
“Nuže?” naléhala jsem na svého otce nekompromisně. “Chci slyšet tvůj názor.”
Táta se poškrábal na bradě a po očku mě pozoroval. Měla jsem z toho takový legrační pocit – asi takový, jako mívají lidé s déja-vu.
“Trvám na tom, že jsem nevinen,” řekl tichounce, zřejmě se obával mého hysterického záchvatu.
Ale – bod pro mě – dokázala jsem se ovládnout. Možná s tím má něco do činění fakt, že jsem se dala do čtení jedné bichle o šesti stech stranách, která pojednává o sebeovládání a umění vyjednávání.
Sotva jsem si uvědomila, že táta prostě musí přistoupit na mé podmínky (neboť jsem to já, kdo mu zajišťuje střechu nad hlavou), bylo mi skoro do zpěvu. Pocítila jsem nával autoritativnosti a moci. Tak nějak se musí cítit diktátoři. A řeknu vám, je to pocit na který se dost lehce zvyká. Zřejmě proto je tak těžké se jich zbavit.
“Fajn,” řekla jsem tedy téměř blahosklonně a ignorovala jsem vyjevený pohled Daphne, která pravděpodobně rovněž očekávala hysterický záchvat (o kterých psala na svém blogu a myslí si, že o tom nevím, ale já vím, ale nechci, aby věděla, že o tom vím, protože si nepřejii, aby se dozvěděla, že několikrát týdně vygooglím své jméno – samozřejmě pouze ze zvědavosti).
“Takže jelikož mi nezbývají žádné peníze a nemám na výběr,” pokračovala jsem a neubránila se spokojenému úsměvu. “Prodám byt.”
“Prodáš byt?” vyjekla Daphne nevěřícně. Jako by ji vadilo, že ztratí pokoj, kterým jí do postele prší kočky.
“Je to jediné východisko,” pokrčila jsem rameny a upřeně jsem se zadívala na tátu. Nevypadal nijak znepokojeně, což trochu znepokojovalo mě. Ale jakmile jsem si uvědomila, že prodejem bytu se navěky a navždy zbavím toho požírače elektřiny, naplnila mě bláznivá radost.
“Neproveditelné,” namítl táta a znovu trošku povylezl ze svého “rohu bezpečí”.
Tázavě jsem zvedla obočí. Ha! Zajímalo by mě, jakou výmluvu si vymyslel. Nebo má snad někde schovaný poklad, který nás (mě) vytrhne z bídy a utrpení?
“Nemůžeš prodat byt, kde přechováváš kradený vládní materiál.”
Pích! Pfůůůůůííí! Bylo to, jako by má bláznivá radost byla balónkem, do kterého někdo napíchal desítky špendlíků – tak rychle totiž zmizela. A zároveň s ní vyprchal můj přezíravý úsměv.
“Co – tím – myslíš?” odsekávala jsem slova jedno za druhým rozechvělým hlasem.
“Zlatíčko,” řekl táta konejšivě. “Copak sis myslela, že materiál potřebný na přístroj sloužící k přenesení z jíné dimenze se povaluje všude kolem?”
“Podle tempa jakým´s ho stavěl? Jo!” Hysteriký záchvat se dostavil. Daphne se spokojeně opřela.
Zhluboka jsem se nadechla. A znovu. Pomalu jsem vydechla. “Takže, otče, očekávám vysvětlení. Od jaké vlády jsi kradl?”
“Tak různě,” pokrčil táta rameny a já se musela posadit. “Něco od Rusů, něco od Japonců, hlavní motor jsem získal z nějakého vesmírného programu NASA a tak.”
“A tak?” zopakovala jsem nepříjemně vysokým hlasem. “Děláš si legraci? Ty jsi okrádal světové supervelmoci?” Pak mi však něco docvaklo. “Prokop ti pomáhal?”
“Samozřejmě,” řekl táta dotčeně a tak trochu radostně. Očividně objevil osobu, kterou bych mohla vinit místo něj. “Pořád si myslel, že za to dostaneme Nobelovu cenu.”
“Post morte,” ušklíbla jsem se. “A možná tak za blbost.”
Složila jsem hlavu do dlaní. Kladivo jsem položila vedle sebe.
Shrňme si příběh mého života: Narodila jsem se jako druhé dítě. Můj bratr zemřel, když si do cisterny s benzínem posvítil zápalkou. Adoptovala jsem jeho dceru Daphne. Zemřela mi matka. Otec postavil Hop-a-strčák a přitom okrádal cizí vlády. Zemřu pravděpodobně rukou nájemného vraha, kterého si zaplatí vlády okradených zemí.
“Háló?” vysoký pisklavý hlásek paní Roseové pronikl do mých chmurně pravdivých úvah. “Sléčnó Růbýý! Máte tady návštěěvůů!”
Vyděšeně jsem vyskočila z židle. Pokoušel se o mě infarkt, ale chudák musel bojovat s bláznovstvím. Nečekala jsem na to, která ze dvou výše zmíněných nemocí zvítězí. “Schovejte ten přístroj! Schovejte ten přístroj!” vykřikovala jsem s prstem namířeným na Hop-a-strčák.
Daphne přičinlivě přehodila přes vrnící stroj ohavný hnědý ubrus.
V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli zakrytí přístroje byl dobrý nápad. Nevzhledně kostrbatá hnědá látka totiž přitahovala pohled jako se přitahují opačné póly magnetů.
“Kočky!” luskla jsem prsty, když ke mě dolehlo tiché zaprskání. “Musíme se zbavit koček!”
“S radostí!” vyběhl táta z koutku. V očích se mu radostně (a hladově) blýskalo.
“TY SE K NIM ANI NEPŘIBLÍŽÍŠ!” zaječela jsem a zároveň jsem před sebou postrkovala Daphne.
“Ale co s nima mám dělat?” ptala se nechápavě.
Prudce jsem ji otočila čelem k sobě, ale pořád jsem ji postrkovala ke dveřím. “Cokoliv,” zasyčela jsem temně. “Cokoliv, jen ať je paní Roseová nenajde.”
Čím dál tím více se mě zmocňovala panika. Co když je ten takzvaný odborník na paranormální jevy člen nějaké té vlády?
Zatímco já jsem trnula hrůzou, táta za mnou vesele poskakoval. “Bude se ti líbit,” opakoval mi stále dokola. “Takového odborníka na paranormální jevy přece nic jen tak nevyvede z míry.”
Jenže zatímco mě takto uklidňoval, došli jsme do chodby, kde už (zvědavě) postávala paní Roseová a za ní tmavovlasý odborník na paranormální jevy (nebo nájemný vrah).

V jednom měl táta pravdu. Jeho zjevení se muže doopravdy nepřekvapilo (nemohl vědět, že pro zbytek světa je táta mrtvý). Zato paní Roseová se skácela k zemi jako podťatá. Její mohutný vyděšený výkřik mi rezonoval v hlavě.
“To jsou mi teda hlasivky,” řekla rudovlasá žena, jež zrovna prošla zdí. “Na takovou starou babku.”
Mlčky jsem na ni zírala.
“Předtím jste mě nenechala domluvit,” ozval se muž omluvně. “Domnívám se, že máme zcela stejný problém.”